Jiří Bubeníček: Jsem hrdý Slovan

Jak vznikl nápad uspořádat galavečer?
Jednoho dne jsem se probudil a dostal nápad udělat gala. Chtěl bych prezentovat svou práci a soubory, se kterými spolupracuji v zahraničí, domácí publikum je ale nemá možnost v Česku vidět. Doufám, že se to letos podaří, a rád bych z toho udělal každoroční tradici.

Uvidíme vás na jevišti?
Ano, snažím se teď proto zhubnout. (směje se) Ve svém životě se stále hýbu, takže přibývající léta zatím příliš necítím. Nemůžu ale dělat stejné věci, jako když mi bylo pětadvacet. Vybral jsem si proto číslo na hudbu Davida Bruebecka Take Five, což je jazzový kousek a tančí se mi líp, než když bych se pustil třeba do klasiky.

Je pro vás galavečer i dárek k blížícím se padesátinám?
Přál jsem si, abychom narozeniny oslavili společně s bráchou a symbolicky se vrátili na jeviště. On to ale odmítl, takže tančit budu nakonec jen já.

Podle čeho jste vybíral program?
Přál jsem si, aby byl různorodý, každé číslo bylo jiné. Uvidíte klasiku, neoklasiku, modernu, liší se i hudba. První část například končí Bolerem, které je hodně energické. Sejde se také na třiadvacet tanečníků ze souborů z Lipska, Drážďan, Mannheimu nebo La Scaly. Nudit se nebudete!

Je mezi nimi nějaká vaše srdcovka?
Když tvořím choreografii, každá je v tu chvíli moje srdcovka. Ponořím se do materiálu a naprosto jím žiju. Teď je to momentálně Cyrano z Bergeracu pro Národní divadlo v Brně, který bude mít premiéru v září. Pak přijde zase něco jiného. Pokaždé je to ale velmi zajímavá cesta, ačkoli náročná. Zápasíte s časem, je kolem toho spoustu organizace a musíte se přizpůsobit daným podmínkám, tomu, s jakými tanečníky pracujete. Není to tak, že bych si v hlavě namaloval obrázek a tak to pak bylo. Představa a realita bývají často úplně jiné. Můžete se připravovat i několik let a stejně nevíte, co z toho nakonec vznikne. Je to spolupráce a tanečníci přicházejí s nápady, na které bych já sám nikdy nepřišel. Je to velmi dynamický proces a já jsem rád „busy“. Cítím se pak naživu.

Na gala bude mít premiéru baletní duet Poem. Ač je vytvořený pro tanečníky z italské La Scaly, přijde mi velmi český.
Inspiruje se hudbou skladatele Zdeňka Fibicha. Více jsem ho poznal a je to velmi zajímavá osobnost. Vždycky rád dělám něco nového a na jeho hudbu nebylo ještě vytvořeno moc choreografií. Letos také uplynulo dvě stě let od narození Bedřicha Smetany, takže během večer zazní i části z Mé vlasti.

V poslední době se vracíte častěji do Česka. Je pro vás spolupráce s tuzemskými soubory důležitá?
Ačkoli žiju už třicet let v Německu, jsem vlastenec a hrdý Slovan. Stále poslouchám české zprávy a sleduju, co se v Česku děje. Za českou spolupráci jsem velmi rád. Když jsme s bráchou tančili v Německu, přáli jsme si, aby nás domů někdy pozvali. Bohužel se to nikdy nestalo. Jsem proto rád, že jsem mohl udělat La Stradu pro Pražský komorní balet nebo teď Cyrana v Brně.

La Strada je o cirkusu a vy z tohoto prostředí pocházíte. Čerpal jste z vlastních zkušeností?
Jednou z částí je obludárium a zabývám se v ní problematikou dvojčat. S bráchou jsme chodili stejně oblékaní, lidi si na nás ukazovali a já to neměl rád. Tato témata jsem zahrnul. Také je tam ale třeba otázka násilí. Cirkusák Zampano týrá svoji ženu, a ač je to příběh vycházející z filmu Federica Felliniho, je to aktuální téma i dnes. Chtěl jsem poukázat na to, že násilí se neděje jen v ulicích, ale i doma v rodinách.

Když dostanete volnou ruku jako v případě La Strady, jak k vám témata přicházejí?
Vybírám si díla, která ještě nebyla zpracovaná jako balet. Například Kafkův Proces. Bylo to v době, kdy se v Česku rozvíjel turismus a všude bylo plno Kafky. Koupil jsem si jeho knížky, začal se pídit po tom, co to vlastně bylo za člověka, a velice mě zaujal. Je to fascinující osobnost a rád bych se k němu jednou vrátil.

Léta jste byl jedním z předních tanečníků, dnes ale sklízíte nemenší úspěch jako choreograf. Jaká role je vám bližší?
Není to tak, že bych nejdřív jen tančil a pak se začal věnovat choreografii. Tyto dvě cesty se od konce 90. let prolínaly. Jsem rád kreativní a i jako tanečník jsem vymýšlel kroky a s choreografy jsme pracovali společně. Dodnes mám rád tanečníky, kteří přicházejí s vlastními nápady, a je to spolupráce.

Máte jako choreograf svůj rukopis?
Jako tanečník jsem tančil všechno, a tak i tvořím. Nesoustředím se na jeden styl, mám rád různorodost, přizpůsobuji se instituci, tanečníkům. Hodně si ale zakládám na dramaturgii a výrazu interpreta. Je pro mě důležité, aby se do toho vžili a stali se herci, kteří používají jako jazyk tanec. Každý pohyb musí něco vyjadřovat. Dělám také technicky náročné choreografie, mám rád spirály, když dílo plyne a neustále se posouvá dál.

Jste velmi významnou osobností taneční scény. Zná vás česká veřejnost?
Ano. Balet má u nás tradici, Češi na něj rádi chodí. A tím, že jsme vystupovali společně s bráchou, byli jsme mediálně populární a víc vidět. Velké jméno jsme měli v Hamburku nebo třeba Japonsku. Lidem přišlo atraktivní vidět dva muže tančit synchronně. Byla to rarita.

Považoval jste to za výhodu, že jste dva?
Vždycky mi to spíš vadilo, a byl jsem proto rád, že v Hamburském baletu nás brali jako dvě rozdílné osobnosti a společně jsme ani moc nevystupovali.

Cítili jste mezi sebou konkurenci?
Konkurenci ne. Byli jsme vychovaní tak, abychom si pomáhali. Rádi jsme spolu také probírali představení. Těžké pro mě bylo najít svoji identitu. Byl jsem z toho až v depresi. Rodiče ani brácha nejdřív nechápali, co mi vadí. Nikoho neviním. Narodil jsem se do této situace a musel jsem se s ní poprat. Bolelo to, nakonec se to ale podařilo. Osvobodil jsem se.

Změnil se s bratrem váš vztah, když jste ukončili profesionální taneční kariéru?
Proměnil se hodně. Nestalo se to ale hned, trvalo to postupně, a dlouho. Všem nám je teď podle mě spolu líp. Brácha se pustil do designu, vystudoval scénografii v Hamburku, umí to skvěle s počítači. Každý máme vlastní cestu. Také nás hodně změnily děti. Brácha v Hamburku zůstal, dnes má také dvě děti. Bohužel se ale nevídáme příliš často.

Vnímáte blížící se padesátku jako velký životní milník?
Lidé říkají, že po padesátce zažívají nejlepší léta. Jste prý víc v klidu, neprožíváte takové drama. Já se teď cítím dobře. Věnuji se projektům, které mě naplňují. Pořádám například mistrovské kurzy v Českém Krumlově pro studenty a práce s mladými lidmi je potěšení pro duši. Také doufám, že budu nadále dostávat pozvání od divadel a budu dělat věci, které se budou líbit.

Jiří Bubeníček je český choreograf a tanečník, emeritní první sólista Hamburg Ballett a Semperoper Ballet v Drážďanech. Jako sólista tančil po celém světě, choreograf John Neumeier pro něj vytvořil řadu rolí, nejvýraznější z nich byla titulní úloha v baletu Nijinsky. Své choreografie uvedl na řadě předních baletních scén od San Francisco Ballet, New York City Ballet, Teatro dell’Opera di Roma či Teatro alla Scala. Přečtěte si více zde…