Jiří Gemrot: Nezatracujte soudobou hudbu!

Výlučně partitury našich současníků bude mít dnes večer na svých pultech v pražském Rudolfinu Symfonický orchestr Českého rozhlasu. Díla pánů Temla, Filase, Bartoně a Gemrota přednesou za jeho doprovodu varhaník Aleš Bárta, trumpetista Otto Sauter, saxofonista Jiří Hlaváč a klarinetista Irvin Venyš, u dirigentského pultu stane Marek Šedivý. Přečtěte si rozhovor s hudebním skladatelem, režisérem a pedagogem Jiřím Gemrotem, který do dnešního programu SOČRu přispěl svojí Druhou symfonií.

 

Pane Gemrote, co stálo na začátku vaší barvité životní cesty s hudbou?

Jak to tak bývá, hudbymilovní rodiče. Oba zpívali, maminka dokonce profesionálně. A nechali mě učit se na klavír.

Od kdy jste věděl, že bude správné zaměřit se na hudbu profesionálně?

Kolem puberty mě dostihly lajdácké sklony. Když už mně rodiče vyhrožovali, že mě z klavíru odhlásí, nějak víc jsem si uvědomil, že bych bez muziky nedokázal být šťastný.

Na první pohled se zdá, že se v tomto „potatila“ vaše dcera Michaela, operní a muzikálová zpěvačka. Co další děti? Nakolik potřebují ke spokojenému životu hudbu?

Starší dcera Kateřina je houslistka. Dva roky hrála sekund v ansámblu Pavel Haas Quartet, pak přešla na klidnější život – je členkou Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK, hrává i v PKF-Prague Philharmonia, především však v současnosti tráví většinu času se svými synky, Honzíkem a Adámkem. Syn Adam hrál dobře na klavír, ale studií na konzervatoři zanechal ve druhém ročníku a dnes se ubírá jinou profesní cestou.

Jsou pro vás potomci i inspirací k tvorbě?

Pro každé ze svých dětí jsem něco napsal. Když Kateřina začínala s houslemi, vznikla Hudba pro Kačku (vyšla tiskem). Adamovi jsem složil Toccatinu a Tři malá preludia, se kterými objížděl dětské soutěže a která rovněž vyšla tiskem. Pro Míšu to byla Ukolébavka pro soprán, cello a klavír na slova Jaroslava Seiferta, kterou jako začínající natočila v Českém rozhlase. Aktuálně jsem pro Míšu udělal aranže árie Rusalky a Hřbitovní scény z Fantoma opery s klavírním kvintetem a během jara budu Dvořákovy Milostné písně instrumentovat pro smyčcové kvarteto. Jedeme totiž koncem srpna na festival do francouzského Luberonu, kde mám premiéru Třetího smyčcového kvartetu a Míša tam Milostné písně uvede.

Vaše skladby se ostatně často uvádějí v zahraničí. Jak jste spokojen s mírou jejich výskytu na tuzemských pódiích?

Být hrán častěji je touhou každého skladatele, mě nevyjímaje. Nejsem však ekonomicky závislý na tom, jak často se mé skladby hrají. Tvorba je pro mě navíc velmi intimní činností, se kterou nechci a neumím nakládat jako se zbožím. Nikam se proto nenabízím. Potěší mě zájem o mé kompozice, ale v jejich propagaci nevyvíjím žádný tlak.

Dnes si vaše noty položí na pult hráči Symfonického orchestru Českého rozhlasu, se kterým jste ovšem velmi těsně spjat rovněž coby hudební režisér. Můžete posluchačům tuto profesi trošku přiblížit?

Hudební režisér odpovídá za souhlas nahrávky s partiturou díla. V okamžiku nahrávání je jeho vedoucím. Těší mě stálá práce s živou hudbou, detailní poznávání široké literatury, blízká spolupráce s vynikajícími umělci a skutečnost, že spolupracovníci ve studiu (zvukoví mistři, technici) jsou skvělí odborníci a báječní lidé. Daní za tuto práci je únava sluchu a občasný pocit, že práce ve studiu ubírá prostor pro vlastní tvorbu. Ale život to tak rozhodl a život rozhoduje správně.

Jakou skladbu si teď hýčkáte v představách? Co byste rád vytvořil?

Většinou píši na přímé objednávky. Aktuálně mám rozpracovanou skladbu pro Barok Collegium a mimo jiné jsem na tento rok přislíbil Vilému Veverkovi hobojový koncert. Rád bych vytvořil lepší skladby než dosud. To je, myslím, můj hlavní motor – snaha, aby každá příští skladba překonala tu napsanou. Někdy se zadaří, někdy to při sebelepší vůli na sto procent nevyjde, ale cíl je jasný. Nedostižný ideál je třeba stále sledovat.

Využíváte při kompozici moderních technologií?

Máte na mysli třeba notační programy? Moji studenti je často využívají, já nikoliv. Pracuji postaru s tužkou a především gumou, o níž mí učitelé tvrdili, že je nejdůležitější potřebou skladatele. Notebooky mohou být dobrou pomůckou pro čistopis díla, ale také  mohou zradit, a to nejenom technickou poruchou, ale i zlenivěním vlastní hlavy, která na rozdíl od nich může fungovat kdykoliv. Pokud se skladatelé opírají o pomoc počítače příliš, je to na výsledku poznat.

Máte za léta kompoziční práce vypozorováno, jaké podmínky a okolnosti jsou u vás garantem takřka ideálního tvůrčího rozpoložení?

Kompozice vyžaduje ze všech mých činností (tedy vedle režie a učení) nejvíce energie. Nejradši komponuji dopoledne, kdy je hlava odpočatá. Potřebuji být u práce sám, s nástrojem pro kontrolu a je mi vlastně jedno, kde jsem. Jednu skladbu, s níž jsem pak krátce na to letěl do Japonska, jsem psal na poslední chvíli na dovolené u moře.

Zažíváte často pocit, že na vás hudba doléhá v nadměrném množství? Nebo si naopak říkáte, že je na světě spousta báječné muziky, a tudíž není možno ustat, je třeba objevovat další a další….

Rozlišuji poslech hudby a hudební smog: obtěžuje mě nežádoucí poslech hudby v obchodě, restauraci. Myslím, že to vede k otupení, pro něž nejsme schopni patřičně si užít poslech dobré hudby jakéhokoliv žánru. Ticho je stejný dar jako světlem nerušený pohled na noční nebe. Na světě je tolik nádherné hudby, že není možné za život poslechnout vše. To mě mrzí, ale neznamená to ustat v tvorbě. Je potřebou, která k lidem patří, a je-li každý člověk neopakovatelný originál, znamená to, že může stvořit i originální, neopakovatelnou hudbu.

V tomto večeru je nasnadě otázka – proč se publikum bojí soudobých autorů? Víte to?

Snad to tuším. Provozování soudobé hudby je do jisté míry živou dílnou, kterou navíc ovlivňují různé nehudební zájmy. Historická hudba je jich prosta, čas vykonal své dílo a zůstalo to nejlepší. Ale u toho nelze zůstat, nelze žít jen z rodinného stříbra nebo skvělého skanzenu.

Všímám si i skutečnosti, jak  posluchači jednotlivých národů přistupují k hudebním novinkám. Od Holanďanů, až dychtivě hltajících vše nové, po konzervativní publikum, přicházející s chutí jen na to, co už zná. Češi povětšinou patří k druhé skupině. Kruh je to hodně začarovaný. Občas se k tomu neblaze přidává nechuť umělců studovat novinku, někdy až neschopnost ji pochopit a také zarputilé odhodlání vydržet celý život s tím, co se naučili ve škole. Dále k neblahému stavu přispívá skutečnost, že za užití novější, tedy chráněné hudby se platí často velmi vysoké částky, a to nejen autorům, ale i vydavatelům – těm nejen za autorská práva, ale i za půjčovné. Chráněná hudba se tedy z ekonomických důvodů hraje méně, tím pádem s ní má publikum menší zkušenost. A opravdu se vám jako mladým a na první poslech líbil například Janáček? Nebo jste k němu museli opakovaným poslechem „dorůst“ a pak teprve žasnout, co že je to za nádheru? S poslechem soudobých skladeb to není jiné.

Současná hudba je velmi různorodá, neexistuje jednotný umělecký směr. Vyspělý posluchač jistě přijme i jazykově komplikovanější hudbu, ale v současné tvorbě lze najít rovněž moderní, přesto vlídná a přístupná díla. Prosba k posluchačům tedy zní: „Nebojte se, nedávejte vše do jednoho pytle, nenechte se odradit jednou nedobrou zkušeností. Žije řada autorů, píšících báječnou hudbu, aniž by se o nich třeba vědělo. Čekají na objevení vámi!”

Děkuji za rozhovor!

 

Vizitka:
Jiří Gemrot se narodil 15. dubna  1957. Pochází z hudební rodiny a od sedmi let se věnoval hře na klavír. Na konzervatoř nastoupil v roce 1972 do klavírní třídy Emy Doležalové, studium kompozice zahájil ve stejném roce u Jana Zdeňka Bartoše. V letech 1976-1981 byl zapsaný na hudební fakultě AMU, kde byl žákem Jiřího Pauera. Jako klavírista působil krátce v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého. Roku 1982 nastoupil jako hudební režisér do Československého rozhlasu v Praze.

Po odmítnutí členství v komunistické straně odešel do vydavatelství Panton, kde působil jako redaktor v oblasti zvukových nosičů. Jako hudební režisér se účastní nahrávání mnoha CD tuzemských i zahraničních společností. Na konzervatoři v Praze vyučuje skladbu a instrumentaci. Gemrotovy skladby byly oceněny v několika domácích soutěžích, jsou uváděny nejen v ČR, ale i v zahraničí a zámoří (USA, Japonsko). Řada z nich je natočena na kompaktních discích. 

Stylově vychází z neoklasicismu, jeho skladatelskými vzory byli Sergej Prokofjev, Benjamin Britten nebo Bohuslav Martinů. V harmonii využívá neotřelých, ale v podstatě tonálně zakotvených postupů. Zatím v jeho tvorbě převažují komorní skladby, vzniklé na objednávku konkrétních interpretů, např. Letní studie pro Pražské saxofonové kvarteto (1986) nebo Bukolika pro Stamicovo kvarteto (1987). Na svém kontě má i několik skladeb orchestrálních a vokálních, například Koncert pro klavír a orchestr (1981), Concertino pro orchestr (1997), Bachmannlieder pro soprán a orchestr (1984) a další. Je aktivně činný ve Svazu českých skladatelů a koncertních umělců, v roce 1990 se stal vedoucím hudebních režisérů v Českém rozhlase. Pro rozhlas komponuje i hudbu k rozhlasovým hrám a pohádkám.
(Zdroj: rozhlas.cz)

Foto archiv umělce

www.gemrot.com