Jiří Heřman: O Parsifalovi i odchodu z Národního

redakce, 18.03.2011 1:00

Snad každého tvůrce, který se pokusí zdolat Wagnerova Parsifala, tento obří úkol naprosto pohltí a zcela vysaje na dlouhou řadu týdnů příprav a zkoušek. Režisérovi a v jedné osobě i šéfovi opery Národního divadla Jiřímu Heřmanovi však uplynulé měsíce k tomu všemu přivalily do cesty ještě další velký balvan: nemalé existenční otazníky nad budoucností opery v Praze a vlastně i nad svojí vlastní. I přesto všechno, když jsme se spolu jen pár dnů před zítřejší premiérou Parsifala zhruba na hodinu setkali, působil tento poměrně drobný a nenápadný muž až nečekaně klidným dojmem. Kdoví, možná mu onu vnitřní sílu dodalo právě poselství Wagnerova operního epilogu…

Právě finišujete se zkouškami Wagnerova Parsifala. O čem ten váš bude?

Hned první otázka je na dlouhé vyprávění… Parsifal, který se v Národním divadle neobjevil několik desítek let, v sobě nese – alespoň pro mě – nadpozemskou hudbu. Ono parsifalovské téma, téma svatého Grálu je hledáním cesty. To je pro mě hlavní motiv, kterým se zabývám ve svém výkladu Parsifala. Každý, kdo se do Parsifala pustí, musí najít svoji cestu interpretace. Ta tu hudbu musí svým způsobem otevřít, musí té hudbě dát prostor a současně ji nepotlačit. To se týká i jednotlivých charakterů, které v Parsifalovi jsou. Jejich interpretace je natolik otevřená, že v průběhu zkoušek pořád odkrýváme nové a nové možnosti jejich jednání.

Poselství soucitu a lásky je prodchnuto celým dílem. Když Parsifal pronáší v závěru opery slova „Odhalte Grál“, je to stejné, jako když vyslovíte „Otevřete svá srdce“, tak to vnímám. Jednotlivé postavy v sobě nesou pocit viny, vnitřní boj mezi láskou duchovní a smyslnou. Protipólem je postava Parsifala – tedy lidská bytost naprosto nepoznamenaná, čistá, bez předsudků. On skrze setkání s duševně i fyzicky trpícím králem a skrze uvědomění si ztráty vlastní matky zažívá pocit viny a vnitřní bolest, které v něm otvírají cestu k novému poznání. Všechno to mohou být prožitky blízké dnešnímu člověku.

Takže o čem bude Parsifal? O hledání cesty k uzdravení a očistě lidské duše, o hledání cesty k prožitku lásky skrze soucit.

Proč myslíte, že zrovna tohle téma je v dnešní době potřebné?

To, co mě na Parsifalovi fascinuje, je prolnutí západního a východního myšlení. Inspirace pramenící z křesťanství a buddhismu. Je to protiklad dvou přesvědčení o životě a smrti. Zda tento život je jenom jeden, nebo zda se jedná o více životů, které si člověk musí prožít, než dojde k osvobozujícímu poznání. Člověk je na životní cestě, dokud nenajde smíření sám v sobě, tedy dokud svého osvobození nedosáhne. To téma je současné mimo jiné tím, že duchovno nelze oddělovat od materiálního či smyslného života.

Rovnováha mezi duchovnem a materiální stránkou je mnohdy nevyvážená. Parsifal podle Eliadeho pojednání může v překladu slov Perce á val znamenat „probodnout uprostřed“ -– Parsifal je pro mne postava, která prochází středem skrze svou čistotu a spojení s božstvím dokáže v sobě udržet rovnováhu mezi dvěma póly – smyslností a duchovním poselstvím, za kterým dál kráčí… Je to něco, co nás v dnešní době může povznést.

Já sám, když jsem byl v Bayreuthu a viděl jsem právě tam Parsifala scénicky poprvé, tak to byl tak výjimečný zážitek, že jsem odcházel naprosto zasažený a upřímně řečeno ta hudba mě povznesla do míst, která jsem slovy ani nedokázal popsat. Něco se stalo uvnitř mě. To způsobila ta hudba a příběh samotný.

Myslíte, že na to je většina diváků u nás připravena?

Myslím, že ano, pokud nebudou přicházet s předsudky a přijdou s otevřeným srdcem. Vždy je samozřejmě výhoda, pokud člověk zná ten obsah a zná například i wagnerovské leitmotivy, které jsou jasně spojené s určitými významy… Režie i vizuální stránka naší inscenace je taková, že by měla oslovit i diváka, který vůbec nebude tušit, na co jde.

Je něco, na co hlavně ve svém Parsifalovi sázíte? Hudba? Výtvarno? Příběh? Nebo něco jiného?

Sázím na všechno, je to gesamtkunstwerk, kde nelze podcenit jedinou složku. Je to samozřejmě velice náročné… Hlavní inspirací pro mě byl ale onen již zmíněný střet dvou kultur a také nalezení interpretace v té nejčistší podobě, protože ta hudba je průzračná. Je to o nuancích, které se těžko slovy popisují… Bylo nutné vytvořit prostor pro intenzivní vnímání Wagnerovy hudby. Jeho hlavním aspektem je možnost kontemplace.

Co se týče samotné scény, tak naše inspirace přichází z východu. Objevuje se tam zenová zahrada, do níž je vtisknuta symbolika naší mysli velice blízká a srozumitelná. Východní prostor propojujeme s prostorem obrazu Poslední večeře Leonarda da Vinciho. Ve scénografii je také vyobrazení horské krajiny, nese v sobě téma překonání překážek a svobody. Pocit, který zažíváte při výstupu na vysokou horu a zejména při dosažení vrcholu, kdy vše vidíte z nadhledu, ve vás může navodit pocit vysvobození, oproštění od všeho nepodstatného. Kdykoli zazní motiv Grálu, je nesmírně obtížné se dotknout jeho pravé podstaty. Jsme jeho součástí stejně jako příroda a vše kolem nás, v každém z nás vyzařuje různou intenzitou. Zaleží na nás, zda ho svým způsobem života zatemníme či projasníme. Parsifal mě pokaždé zaujal tím, že jeho hudba dává nekonečný prostor pro divadelní ztvárnění. Je to nejtěžší dílo, které jsem doposud režijně pojednal.

Které místo z Parsifala vás osobně nejvíc oslovuje? Dokážete to říci?

To nedokážu… Když teď od lidí mimo divadlo slýchávám, jak ty čtyři a půl hodiny či pět tam vůbec můžeme vydržet, odpovídám, že je to jako vnořit se do vlny, která vás sama nese… Pro mě tam není jediné hluché místo.

Jak dlouho jste se na inscenaci Parsifala připravoval?

Na Parsifala jsem myslel hodně dlouho. Možná od té doby, co jsem byl v Bayreuthu… Onen nepopsatelný zážitek je hned z předehry… Když si uvědomíte, pro jaké divadlo byl Parsifal komponován. Byly to první tóny předehry, které mě přivedly k myšlence, že přicházíme z nekonečna a vracíme se do něj zpět. Náš život tady na zemi není věčný. V předehře a obzvlášť potom v samotném závěru je pro mě interpretace motivu svatého Grálu klíčová. To je věc, kterou nelze zhmotnit, kterou každý člověk musí najít sám v sobě – soucit a lásku.

Intenzivní příprava mně trvala rok. Pana dirigenta Fioreho jsem ale oslovil už před třemi lety.

Co se vám při zkoušení zdá nejtěžší?

Nejtěžší je to vždy, když změníte prostor. Když přejdete ze zkušebny na jeviště. To je i pro zpěváky velmi náročné, protože je nešetřím, hodně se hýbou. Ten prostor je velmi čistý, symbolický a pohybovat se v něm vyžaduje velkou soustředěnost. Pokud pracujete na dvacetiminutové či půlhodinové scéně, kde je jeden interpret na jevišti a nesejde z něho, tak to jsou opravdu mimořádné výkony. Já jsem proto také rád, že se podařilo pro titulní role najít zpěváky, kteří zkušenost s nimi již mají, mnozí i z Bayreuthu, jako panové Eberz nebo Hölle. Velmi inspirativní je ale i práce s našimi sólisty, s paní Urbanovou jako Kundry i s pány Kusnjerem a Semem na postavě Klingsora. Máme jedinečné Čarovné dívky, kde se sešel skutečně výkvět našeho pěveckého umění, mladé pěvkyně jako Lucie Silkenová, Yukiko Šrejmová, Kateřina Jalovcová, Lenka Máčiková či Michaela Kapustová. To je opravdu velká síla, když se do toho opřou! Ale i další interpreti: Tomasz Konieczny, u nás známý už z Hoffmannových povídek a Tristana a Isoldy ve Státní opeře, to je další velká osobnost.

Dalo to velkou práci, dát takovéto obsazení dohromady?

Obsazení je samozřejmě klíčová věc. Velký díl na té přípravě má asistent dirigenta Johna Fioreho Robert Jindra. Rozhodující ale byla pochopitelně představa pana dirigenta, všechno se chystalo po vzájemné dohodě.

Působíte dojmem velmi vnímavého člověka. Tím spíš se zeptám: Nakolik vám soustředění na Parsifala a jeho zkoušky komplikovaly události, které se teď odehrávají kolem budoucnosti opery v Praze?

Komplikovaly to na začátku, protože ona rozhodnutí, která se týkají mé osoby, padla v druhé půli ledna. Vše se dělo bez vědomí uměleckých souborů, což bylo velmi nepříjemné.

Já sám jsem byl požádán o ukončení umělecké spolupráce panem ředitelem, na což jsem samozřejmě kývnul, protože se to týkalo spojení Státní opery a Národního divadla. Myslím, že to zásadní, co se neřeší, je pohled nejen ze strany samotných umělců, ale i pohled široké veřejnosti. Jsme schopni vytvořit prostor pro dva kvalitní operní domy? Chceme vynaložit tolik úsilí a financí, abychom v Praze měli dva operní soubory bez uměleckých kompromisů?

Poprosím o váš názor na tyto otázky, které jste právě vyřknul. Myslíte, že ten prostor tu je? Za současné situace, mimo jiné třeba vzhledem ke stavu státních financí?

Určitě ano, za předpokladu, že by Státní opera byla dotovaná městem. V případě Národního divadla, tak jak je teď financováno, se dosavadní úroveň dá udržet – i když moje původní představy o této a příští sezoně vzaly kvůli penězům v lecčems za své. Kdyby onen prostor tady nebyl, tak by oba dva operní domy už dávno zkrachovaly. Obě divadla produkují velmi slušné výnosy na to, aby dokázaly, že zájem o ně je. To všechno je o moudrém rozhodnutí, které ale není na nás. To musí rozhodnout zřizovatel, tedy ministerstvo. Pokud se zřizovatel rozhodne jen pro jeden operní dům, budiž. Ale to všechno se v současné době děje způsobem, který je absolutně nepřijatelný.

Pro vás osobně je to hodně bolestivé?

Nemůžu přímo říci, že to je bolestivé… Je mi líto umělců, všech lidí, kteří se podílejí na tom, aby každé operní představení mohlo vzniknout, všech, kteří se podílejí na divadelním provozu. Protože nikdo z těch, kteří dnes rozhodují o tom, jak má opera v Praze fungovat, o tom nic netuší. Ten provoz je velmi náročný. A je tu ještě jedna podstatná věc, kterou je nutno zdůraznit – a sice že od sezony 2009/2010 se podmínky ze strany zřizovatele, tedy ministerstva, zásadně proměňují. Proměňují se jednak v nákladech na provoz, a došlo také ke snížení mezd. Všichni víme, že platy, které jsou ve Státní opeře i v Národním divadle jsou tak nízké, že pokud je ještě snížíme, tak se dostáváme na hranici toho, zda člen orchestru či sboru – může za těchto podmínek vůbec přežít. A vy se před třísetčlenný soubor postavte a řekněte těm lidem, že peníze nejsou. Že na mzdy víc dát nemůžete. A že všechno bude jinak, možná už od příští sezony. Nikdo z nás teď neví, jak to bude dál. Situace je více než zoufalá.

Vy pomalu začnete bilancovat. Jste na svém místě čtyři roky, jak je vidíte?

Jsem strašně rád, že se sem podařilo získat k angažmá šéfdirigenta Tomáše Netopila. Že se podařilo přizvat další výtečné mladé české dirigenty, jako je Tomáš Hanus a Jakub Hrůša. Byl tu vytvořen prostor pro nastupující dirigentskou generaci, která dokazuje nejen u nás, ale i v zahraničí, že operu dělat umí. Takže za to jsem velice rád. Rád jsem i za projekty s manžely Herrmannovými, za spolupráci s Collegiem 1704 a Václavem Luksem, za spolupráci s Jiřím Bělohlávkem. Stejně tak jsem rád za spolupráci s takovými pěvci, jako jsou Eva Urbanová, Dana Burešová, Marie Kobielská, Gun-Brit Barkmin, Štefan Kocán, Charles Workman, Tomasz Konieczny, Marc Laho a mnoha dalšími. Velice důležitá byla pro mne spolupráce s Robertem Wilsonem, která má svůj jasný a nezpochybnitelný výsledek.

Vždy přijdou samozřejmě i projekty, které se vydaří méně. Když se ponoříte do provozu, začnete narážet na určité limity, které vám jeho organizace přináší. Úplně nejšťastnější třeba teď není to, že se nemůže hrát v blocích. Vedle průběžně uváděného repertoáru jsme mohli přijít jen s jakýmisi polobloky. Už třeba jen kvůli tomu je ta proměna v pražském operním provozu do budoucna určitě nutná, ale musí pro to být skutečně podmínky. Tohle je třeba věc, která mě pořád ještě trápí. Myslím, že obě ty budovy jsou velmi inspirativní a opera patří do obou z nich, stejně jako i do Stavovského divadla. To, co mě mrzí, jsou také nakonec zrušené velké projekty, které přesáhly možnosti divadla po všech těch škrtech, které přišly po roce 2010. Ať už to byl projekt s Davidem Radokem, tedy Janáčkova opera Z mrtvého domu, protože jsme do té inscenace investovali už poměrně hodně času a úsilí. Přenést operu do úplně jiného prostoru stojí za to, přináší to úplně nové rozměry a je to dobrá cesta, jak získat nového operního diváka. Potom je to také zrušený projekt barokní opery – Händelova Ariodanta s Collegiem 1704 a Magdalenou Koženou, který měl být v příští sezoně. S Václavem Luksem jsme začali jednat o novém koprodukčním projektu navazující na úspěšné provedení Rinalda, o jedné z Myslivečkových oper, která se snad zrealizuje v roce 2013, byť už bez mé účasti. Dlouhodobé plánování kvalitních uměleckých produkcí se neobejde bez daných jistot, které se z roku na rok, z měsíce na měsíc a v posledních týdnech i ze dne na den vytrácejí. Takto se dále odpovědně pracovat nedá.

Setkal jste se už s vaším nástupcem?

Setkali jsme se dvakrát, víc času zatím nebylo. Dohoda s panem ředitelem Černým je ale jasná, totiž že sezona 2011-2012 zůstane nezměněna, a že všechny plány se zrealizují. Panu Roccovi předám vše ještě v průběhu této sezony.

Položil jste si otázku, co budete dělat dál?

Pokračoval bych rád v režii a více se věnoval samotnému umění, než doposud.

Nějaké nabídky už máte?

Zatím ne.

Děkuji za rozhovor a při zítřejší premiéře zlomte vaz!