Jiří Heřman: O Parsifalovi i odchodu z Národního

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Snad každého tvůrce, který se pokusí zdolat Wagnerova Parsifala, tento obří úkol naprosto pohltí a zcela vysaje na dlouhou řadu týdnů příprav a zkoušek. Režisérovi a v jedné osobě i šéfovi opery Národního divadla Jiřímu Heřmanovi však uplynulé měsíce k tomu všemu přivalily do cesty ještě další velký balvan: nemalé existenční otazníky nad budoucností opery v Praze a vlastně i nad svojí vlastní. I přesto všechno, když jsme se spolu jen pár dnů před zítřejší premiérou Parsifala zhruba na hodinu setkali, působil tento poměrně drobný a nenápadný muž až nečekaně klidným dojmem. Kdoví, možná mu onu vnitřní sílu dodalo právě poselství Wagnerova operního epilogu…


Právě finišujete se zkouškami Wagnerova Parsifala. O čem ten váš bude?

Hned první otázka je na dlouhé vyprávění… Parsifal, který se v Národním divadle neobjevil několik desítek let, v sobě nese – alespoň pro mě – nadpozemskou hudbu. Ono parsifalovské téma, téma svatého Grálu je hledáním cesty. To je pro mě hlavní motiv, kterým se zabývám ve svém výkladu Parsifala. Každý, kdo se do Parsifala pustí, musí najít svoji cestu interpretace. Ta tu hudbu musí svým způsobem otevřít, musí té hudbě dát prostor a současně ji nepotlačit. To se týká i jednotlivých charakterů, které v Parsifalovi jsou. Jejich interpretace je natolik otevřená, že v průběhu zkoušek pořád odkrýváme nové a nové možnosti jejich jednání.

Poselství soucitu a lásky je prodchnuto celým dílem. Když Parsifal pronáší v závěru opery slova „Odhalte Grál“, je to stejné, jako když vyslovíte „Otevřete svá srdce“, tak to vnímám. Jednotlivé postavy v sobě nesou pocit viny, vnitřní boj mezi láskou duchovní a smyslnou. Protipólem je postava Parsifala – tedy lidská bytost naprosto nepoznamenaná, čistá, bez předsudků. On skrze setkání s duševně i fyzicky trpícím králem a skrze uvědomění si ztráty vlastní matky zažívá pocit viny a vnitřní bolest, které v něm otvírají cestu k novému poznání. Všechno to mohou být prožitky blízké dnešnímu člověku.

Takže o čem bude Parsifal? O hledání cesty k uzdravení a očistě lidské duše, o hledání cesty k prožitku lásky skrze soucit.


Proč myslíte, že zrovna tohle téma je v dnešní době potřebné?

To, co mě na Parsifalovi fascinuje, je prolnutí západního a východního myšlení. Inspirace pramenící z křesťanství a buddhismu. Je to protiklad dvou přesvědčení o životě a smrti. Zda tento život je jenom jeden, nebo zda se jedná o více životů, které si člověk musí prožít, než dojde k osvobozujícímu poznání. Člověk je na životní cestě, dokud nenajde smíření sám v sobě, tedy dokud svého osvobození nedosáhne. To téma je současné mimo jiné tím, že duchovno nelze oddělovat od materiálního či smyslného života.

Rovnováha mezi duchovnem a materiální stránkou je mnohdy nevyvážená. Parsifal podle Eliadeho pojednání může v překladu slov Perce á val znamenat „probodnout uprostřed“ -– Parsifal je pro mne postava, která prochází středem skrze svou čistotu a spojení s božstvím dokáže v sobě udržet rovnováhu mezi dvěma póly – smyslností a duchovním poselstvím, za kterým dál kráčí… Je to něco, co nás v dnešní době může povznést.

Já sám, když jsem byl v Bayreuthu a viděl jsem právě tam Parsifala scénicky poprvé, tak to byl tak výjimečný zážitek, že jsem odcházel naprosto zasažený a upřímně řečeno ta hudba mě povznesla do míst, která jsem slovy ani nedokázal popsat. Něco se stalo uvnitř mě. To způsobila ta hudba a příběh samotný.

Myslíte, že na to je většina diváků u nás připravena?

Myslím, že ano, pokud nebudou přicházet s předsudky a přijdou s otevřeným srdcem. Vždy je samozřejmě výhoda, pokud člověk zná ten obsah a zná například i wagnerovské leitmotivy, které jsou jasně spojené s určitými významy… Režie i vizuální stránka naší inscenace je taková, že by měla oslovit i diváka, který vůbec nebude tušit, na co jde.


Je něco, na co hlavně ve svém Parsifalovi sázíte? Hudba? Výtvarno? Příběh? Nebo něco jiného?

Sázím na všechno, je to gesamtkunstwerk, kde nelze podcenit jedinou složku. Je to samozřejmě velice náročné… Hlavní inspirací pro mě byl ale onen již zmíněný střet dvou kultur a také nalezení interpretace v té nejčistší podobě, protože ta hudba je průzračná. Je to o nuancích, které se těžko slovy popisují… Bylo nutné vytvořit prostor pro intenzivní vnímání Wagnerovy hudby. Jeho hlavním aspektem je možnost kontemplace.

Co se týče samotné scény, tak naše inspirace přichází z východu. Objevuje se tam zenová zahrada, do níž je vtisknuta symbolika naší mysli velice blízká a srozumitelná. Východní prostor propojujeme s prostorem obrazu Poslední večeře Leonarda da Vinciho. Ve scénografii je také vyobrazení horské krajiny, nese v sobě téma překonání překážek a svobody. Pocit, který zažíváte při výstupu na vysokou horu a zejména při dosažení vrcholu, kdy vše vidíte z nadhledu, ve vás může navodit pocit vysvobození, oproštění od všeho nepodstatného. Kdykoli zazní motiv Grálu, je nesmírně obtížné se dotknout jeho pravé podstaty. Jsme jeho součástí stejně jako příroda a vše kolem nás, v každém z nás vyzařuje různou intenzitou. Zaleží na nás, zda ho svým způsobem života zatemníme či projasníme. Parsifal mě pokaždé zaujal tím, že jeho hudba dává nekonečný prostor pro divadelní ztvárnění. Je to nejtěžší dílo, které jsem doposud režijně pojednal.


Které místo z Parsifala vás osobně nejvíc oslovuje? Dokážete to říci?

To nedokážu… Když teď od lidí mimo divadlo slýchávám, jak ty čtyři a půl hodiny či pět tam vůbec můžeme vydržet, odpovídám, že je to jako vnořit se do vlny, která vás sama nese… Pro mě tam není jediné hluché místo.

Jak dlouho jste se na inscenaci Parsifala připravoval?

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Wagner: Parsifal (ND Praha)

[Total: 31    Average: 4.3/5]

Související články


Reakcí (20) “Jiří Heřman: O Parsifalovi i odchodu z Národního

  1. Parsifal je narocna opera i pro posluchace, sam k nemu teprve nyni zacinam hledat cestu. Tento rozhovor a odpovedi J. Hermana jsou velmi napomocne.

    Jako obvykle, dalsi skvele kalibrovany rozhovor sefeditora OP Vita Dvoraka. Bylo jich tady uz tolik, ze by se mohly zacit vydavat jako kniha.

    Preji vsem uspesnou premieru v sobotu a divakum skvely zazitek. Jen pro zajimavost: Montreal bude mit ten den premieru Straussovy Salome s dirigentem YNS.

    Ted k necemu jinemu: Jsem doslova zhnusen, jak v ND/SOP padaji hlavy, ktere za neco stoji. Radim Dolansky (odvolan), Tomas Netopil (kontrakt neprodlouzen), ted Jiri Herman. ND si nevazi ani umelcu jako je treba Eva Urbanova. Zpiva tam skoro zadarmo a ani to nestaci. Proc byl prostor jen na 2 koncertni provedeni Salome? Rekl bych, ze ti vyse uvedeni by mohli zalozit vlastni opera company a rozhodne by uspeli. ND zacina vypadat jako one-man-show. Nezacne O. Cerny od dalsi sezony take fusovat do dirigovani?

    VT

  2. Já si myslím, že přes 600 mil. korun pro ND není zase tak málo peněz. A k tomu ještě cca 100 mil. dluh. Myslím si, že je třeba s nimi v době krize umět hospodařit. Nevyplýtvat velkou sumu peněz na drahé hosty a naopak přidat sboristům a orchestru,aby nemuseli živořit a utíkat z divadla. Narozdíl od sólistů si nemohou zase tak často přivydělat v jiných souborech. A nezlobete se p. Heřmane, Vy jste velmi dobrý režisér,ale špatný šéf opery. Kdyby jste tolik neplýtval,tak byste asi místo šéfa nemusel opouštět. Zítra Vám přeji Zlomte vaz!!!!!!!!!!!
    Petr

  3. Opera je prostě drahá, pokud se má dělat na určité úrovni. To je fakt s nímž se musíme smířit, pokud ji cheme opravdu mít. Promiňte, ale připadá mi skoro absurdní, vyčítat jejímu šéfovi nehospodárnost, když se zřizovatel nechová transparentně a mění podmínky takřka za běhu. To je, promiňte mi ten banální příměr, jako vyčítat řidiči, že je rozbitá silnice, když se snaží vykličkovat co jde. Smozřejmě v každé situaci se z pohledu někoho jiného mohou zdát dílčí kroky jako diskutabilní, ale to je naprosto normální a vpořádku. Domnívám se, že v panu Heřmanovi opera ND ztrácí schopného a především korektního člověka, jenž jí mohl při svém nasazení ještě hodně dát. Umělecké vedení souboru je dlouhodobý proces a čtyři roky nejsou z tohoto pohledu vůbec mnoho. Tedy pokud se buduje – boří se samo, že? ;-)
    Moc hezký rozhovor.
    Tomáš Studený

  4. No, pokud pan Heřman nebude platit přemrštěné částky za mizerné inscenace, např. za Evžena Oněgina, a nebude místo stálých členů souboru, a to kvalitních zpěváků, používat tolik druhořadých hostů (viz Fogašová, Sibera a spoustu dalších), kterým platí honorář za představení, jistě bude mít na mzdy víc peněz.
    Karel Veber

  5. Ano, Parsifal bude jistě nádherný a grandiózní. Bude to díky jeho sobeckosti, sebestřednosti, podřízení veškerého zájmu pouze velkolepému provedení jeho díla. Souhlasím s tím, že Heřman je schopný režisér, ale špatný šéf opery, protože nebere ohledy na své zaměstnance. Pro ty nevybojoval nic, pro svou operu, která se provede cca 6x, všechno…

  6. v Nd máme příspěvek na stravenky fy Sodexo,která ohřívá zoufalá dovezená jídla z centrály, Tzv Gastrotourky jsou jen pro terénní pracovníky, a příspěvek na rekreaci něco přes tisíc kč na hlavu za rok, ale pouze pro ty, kteří předloží fakturu od ubytovatele nebo cestovky.Ostatní,co tráví dovolenou na svých chalupách ostrouhají, byť by si mohli rekreování ve svém zpříjemnit.Ale co dnes pořídíte za tisícikorunu ?????

  7. Vy mluvíte o benefitách,ale důležité jsou měsíční platy a ty jsou velmi nízké. Z benefitů rodinu neuživíte. Souhlasím s tím,že Persival bude určitě grandiózní,ale co potom. Nabízí se otázka, může si ho ND v současné době dovolit? A proč se uvádí jen 6x. Jak zvládne p. Heřman 2. pololetí. S jakým dluhem předá operu novému šefóvi? Aby neskončili jako ve SOP po p. Vocelkovi. Uvedl Tristana a teď museli jen obnovit premiéru Lucie ve velmi průměrném nastudování.
    Je to velké diléma.
    Ale také já přeji k dnešní premiéře
    Zlomte vaz!!!!!!!!!!!!!!
    Karel

  8. Dovolím si rozvést, výše zmíněné přirovnání k řidiči. Pokud totiž někdo dostane úkol, jet po rozbité cestě, musí tomu svou jízdu přizpůsobit. A to je něco, co ve světě českých divadel a orchestrů dělá málokdo. V současné době nemáme v žádném divadle ani orchestru takové podmínky, abychom mohli vytvářet stejnou uměleckou produkci jako ve vyspělých zemích. Můžeme ale začít takovou pozici budovat. Je jasné, že je to nelehká cesta. Nicméně je to pořád jednodušší a reálnější – než chtít všechno hned. To prostě nejde a nepůjde. Národní divadlo ani Státní opera nejsou v současné době schopni konkurovat bohatším divadlům a je proto nesmysl realizovat velkolepá díla jako Parsifal. Operní literatura je dastatečně bohatá, aby šla provádět zajímavá, kvalitní a lákavá díla s daleko menšími náklady. Dalším způsobem dobrého hospodaření může být také podpora vzdělávání mladých uměců, která zde je, ale málo. Přispívat studentům (zpěv, hudba, režie atd.) na studia či alespoň kurzy v zahraničí, je daleko levnější, než zvát drahé hosty. V tomto bodě je dobré motto: není důležité, odkud k nám umělec přichází, ale kam od nás odchází.

  9. Je nanejvýš trapné, že se diskuze o ztvárnění takové opery, jakou je Parsifal, zvrhla v polemiku o tom, zda jsou výhodné či nevýhodné stravenky na jídlo ve fimě Sodexo. Jsem zaměstnancem a výkonným umělcem opery ND a po dnešní premiéře mohu prohlásit, že je mi úplně fuk, že mi snížili plat, nebo že stravenky na nekvalitní žrádlo jsou drahé. Opera Parsifal a její provedení bylo prostě naprosto úchvatné a přesto, že nejsem zastáncem pana režizéra Heřmana, musím prohlásit, že si nechám klidně opět snížit měsíční gáži a budu papat třeba suché kůrky chleba, ale dnešní premiéra za to prostě stála…

  10. Pane kolego z 19. března 19:19, to jsou velmi podnětné myšlenky, co zde píšete, nemohu než souhlasit. Je samozřejmě otázka, jak je uvést v život, já osobně věřím, že svým způsobem se o to snaží třeba i pan Heřman v ND, ale nevidím do toho natolik, abych to dokázal posoudit.
    Nicméně, zejména s pasáží týkající se podpory mladé generace uměleců velmi názorově souzním a dávám Vám za pravdu – škoda, že nevím komu ;-)
    T. Studený
    …a … P.S. …ano, stravenky jsou sice poměrně přízemní téma pro parsivalovsky laděné meditace, ale – slovy klasika – nejen uměním živ je člověk…
    Ono právě to, že se člověk rozhodne, dát místo hmotných požitků na první příčky svého hodnotového žebříčku poněkud eteričtější věci dokáže konzumní svět dát člověku denodenně patřičně sežrat. A když jako sborista, hráč v orchestru, nebo třeba i dramaturg, co já vím, nikdo s tabulkovým příjmem na tom není růžově, žijete ve stresu, jestli vyjdete a neocitnete se ve vážné existenční tísni, neboť co v naší zemi funguje skoro nejlépe jsou exekutoři a podobní vykukové kšeftující s pohledávkami apod., dokáže to po letech plahočení za uměnami jednoho pěkně semlít. A bez "malých" umělců není velké opery. (Od technikářů po sboristy, kteří se musí v tom svém cítit aspoň částečně bezpečně, aby mohli pracovat s radostí, bez níž to nemá cenu a věnovat se svému dílu cele.) A zde já osobně vidím největší bol a smutek české operní praxe, v níž se díky dlouhodobým systémovým i jiným problémům pohybuje spousta lidí, kteří jsou tímto nemocným provozem semleti, což je vlastně trochu začarovaný kruh, poněvadž nikdo jiný než zase lidé se zdravým jádrem, tvůrčí potencí, rovnou páteří, s chutí do díla a s radostí z hledání tu naši stále trochu zavánějící operu nepostaví na nohy. Nechci aby to vyznělo jako "všechno je špatně" ala El Dráp, to si opravdu nemyslím, chci jen říct, že to vidím jako běh na hodně dlouhou trať… Ale to jsem se nějak rozkecal koukám… no jo, ono na papíře je každej chytrej… že jo? ;-)

Napsat komentář