Jiří Partyka: Vracím se k rodným kořenům

Jiří, jste rodilý Valtičan, velkou část života jste kvůli studiu a práci strávil také v Praze. Kořeny ale úplně české nejsou. Kdo byli vaši předci?
Jako mnozí Břeclaváci narození před rokem 1985 jsem se narodil ve Valticích. Mé hluboké kořeny však sahají až do Chorvatska. Těsně před tím, než festival vůbec vznikl, jsem se začal zajímat více o svůj rodokmen. Rodiny mých předků se po generace nacházely zejména v obcích Petrov (okres Hodonín), Boleradice, Bořetice, Hustopeče, Ladná, Lanžhot, Stará Břeclav a také v obci Hlohovec a Charvátská Nová Ves. Zde měli moji prapředci několik generací své příbytky a prožívali milníky dějin. Nyní již z velké části tato místa obývají jiní obyvatelé.

Cítíte v sobě pnutí ke své vzdálené národnosti? Jak se projevuje?
Je pravdou, že mi i v zahraničí lidé říkali, že jako typický Čech nevypadám. Mám pocit, že Jihomoraváci jsou genově různě pomíchaní z dob válek. Tímto územím prošli v dávných dobách různé národnosti – ať už to byli Římané, Turci, Švédi, v době Napoleonských válek Francouzi. A do toho vpády různých loupeživých band ze Slovenska a Maďarska. Co se moc neví, že na pozvání rodu Lichtenštejnů se k nám díky osmanským výbojům dostali také Chorvati – Charváti. A právě k tomuto tématu se váže letošní dramaturgie. Já sám mám část krve tak zvaných moravských Charvátů. Moje prababička z matčiny strany pocházela z chorvatského rodu Mauričů.

Kde se zrodila myšlenka postavit dramaturgii na „balkánské krvi“? Bylo to vaše dlouholeté přání, nebo se objevilo až s postupem času?
Těch témat, která se váží na historii jižní Moravy, postupně ubývá, ale stále je o čem psát a přemýšlet. Tohle je však moje srdcovka, a když do toho vmísím skladby autorů a interpretů ze zemí bývalé Jugoslávie, tak věřím, že bude letošní festivalový ročník stejně úspěšný, jako ten minulý.

Jací hudebníci zahrají na festivalu?
Festival zarámují dva symfonické večery – zahajovacího v sobotu 24. září se zhostí Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín s dirigentem Robertem Kružíkem a závěr obstará v sobotu 8. října Janáčkova filharmonie Ostrava pod taktovkou Marka Ivanoviće. V průběhu celého festivalu návštěvníci u nás poprvé uslyší skutečné hvězdy z Chorvatska, Srbska či Slovinska: světově proslulého basbarytonistu z Metropolitan Opery Davida Bizice, sopranistky Niku Gorič a Josipu Bainac, chorvatského houslistu a člena Vídeňské filharmonie Luku Ljubase, ale také violoncellistu Vida Veljaka a mnoho dalších, včetně souboru Ensemble Illyrica. S nimi i samostatně vystoupí domácí špičkoví interpreti, jako je náš koncertní mistr České filharmonie Jiří Vodička, houslista a koncertní mistr Vídeňského symfonického orchestru Dalibor Karvay, nebo soubory Talichovo kvarteto, Capella Mariana či Barocco sempre giovane.

Interprety nespojuje jenom jejich národnost, ale i volba jednotícího skladatele, přesněji skladatelky. Čí skladby letos na 7. ročníku Lednicko-valtického hudebního festivalu zazní a proč?
Na osobu Dory Pejačević jsem přišel víceméně náhodou, jelikož jsem četl knihu o jiné šlechtičně – Sidónii Nádherné z Borutína. Tyto dvě Femme Fatale začátku devatenáctého století se znaly od svých deseti let a pořádaly také společná hudební setkání jak ve Vrchotových Janovicích, tak i na zámku Našice, který se nachází ve Slavónii – tedy v Chorvatsku. Hudba Dory Pejačević je kouzelná, ale publiku ne moc známá. Proto jsem rád, že na celém letošním festivalovém ročníku zazní jak její skladby komorní, tak i velká symfonická díla, která předvedou orchestry ze Zlína a Ostravy.

Festival přinese nejen koncerty vážné hudby, ale také doprovodný program zaměřený právě na tradici moravských Charvátů. Na co se mohli zájemci těšit?
Na konci měsíce srpna jsme připravili mimožánrový projekt před samotným podzimním festivalem s názvem Jugoprolog LVHF 2022 – dva koncerty balkánských dechových kapel v Hlohovci a Charvátské Nové Vsi. Jsem rád, že návštěvníci těchto koncertů poznali dechovou hudbu i v jiné podobě, než ji známe nyní ze zdejších slavností a hodů. Je zajímavé, že na historických snímcích, pokud vůbec existují, jsou Charváti vyobrazeni vždy s trubkou a křídlovkou, tedy s čistě žesťovými nástroji. Balkánská muzika je jiná, více živelná! Koncem devadesátých let byly natočeny filmy režisérem Emirem Kusturicou a hudba z nich si získala celosvětovou oblibu. Hrála se ve velkém v rádiích i v tanečních klubech. Hudba může být také nástrojem porozumění a jazykem, skrze který lze tyto národy bývalé Jugoslávie stále pojit. A to samé se potvrdilo i přímo na Jugoprologu – různé styly hudby ze stejného poloostrova přivedly mnoho lidí k možným kořenům a k navázání nových vztahů.

O lidech z Balkánu se říká, že jsou obecně přátelští, pohostinní a usměvaví. Kromě toho si žijou svým klidným tempem, umí ale být i velmi temperamentní. Přenesly se tyto vlastnosti i do vaší rodiny? Jak byste popsal sám sebe?
Asi ano, jelikož se málokdy chodí v naší rodině kolem horké kaše. Většinou se problémy řeší napřímo. Mám pocit, že jsem v tomto zvláště v minulosti „vynikal“. Snažím se však svůj slovní temperament krotit a také možná tak nějak věkem trochu jihnu. Myslím, že i pohostinnost těchto národů je vyhlášená. Prababička i můj děda Charvát krásně zpívali. Samozřejmě hudba a tanec je to, co mě nesmírně baví.

Nejen při sčítání lidu může člověk narazit kromě české také na moravskou nebo slezskou národnost. Rozlišujete Čecha, Moravana a Slezana? Mělo by se podle vás zachovat dělení na historické části naší země?
Nerozlišuji lidi podle národnosti. A už vůbec bych si nedovolil je podle toho soudit. Člověk je pro mě hodnotný ve chvíli, kdy s ním najdu společnou řeč. Pokud mě přesvědčí, že má směrem ke společnosti kladný záměr, rozdal bych se. A ve chvíli, kdy cítím, že potřebuje pomoc, jsem připraven. Vnímám, že oblast Mikulov, LVA i Hodonínsko mají mezi sebou jakési pomyslné hranice. Nicméně města a obce na takovéto ploše by měly dle mého názoru spolupracovat, což se již nyní děje více, než tomu bylo v minulosti. Upřímně věřím, že se mi daří tyto hranice lehce bořit, a to nejen díky složení regionálních partnerů napříč všemi těmito oblastmi.

Vy jste díky hudbě procestoval mnoho zemí světa – jmenovitě USA, Francii, Španělsko, Japonsko a další. Jaký je ve světě zájem o tradice a kulturu předků?
Za nesmírně kulturní považuji Japonsko, které jsem jakožto hráč na housle několikrát navštívil. Svých tradic se striktně drží, a to i mladší generace. Jejich vášeň pro klasickou hudbu je ohromující, a proto hrát koncerty v těchto zemích je radost.