Jiří Pokorný: Korzár je znám spíše z baletních gala než z jeviště

Podzimní premiéra souboru baletu Divadla J. K. Tyla v Plzni bude patřit ryzí klasice – Korzárovi Adopha Charlese Adama (1803–1856). Korzár bude proveden v Divadle J. K. Tyla poprvé v jeho historii a Plzeň bude po Brně teprve druhým divadlem v České republice, které Korzára uvede. Brněnská inscenace měla premiéru v roce 2005, po Korzárovi sáhlo v roce 2015 i Slovenské národní divadlo.

Korzár je řazen spolu s dalším slavným Adamovým dílem Giselle (ta byla v Plzni uvedena naposledy v roce 1998, tedy před dvaceti lety) do zlatého fondu světového baletního repertoáru. Známý baletní libretista 19. století Jules-Henri Vernoy de Saint Georges a choreograf Joseph Mazilier vytvořili barvitý obraz ze života korzárů na základě stejnojmenné básně lorda Gordona Byrona z roku 1814. Korzár rychle opanoval po francouzském i světová jeviště, časem byla do baletu přidána i další hudební čísla z děl jiných skladatelů – Cesare Pugniho či Léa Delibese, ale příběh zůstal stejný od roku 1856 až do současnosti. Korzár bude mít v Plzni ve Velkém divadle premiéru 16. listopadu, choreografem inscenace je šéf plzeňského baletu Jiří Pokorný, hudebně dílo nastuduje Jiří Petrdlík a druhým dirigentem je Josef Kurfiřt.

Proč jste pro novou premiéru zvolili právě Korzára?
Součástí naší dlouhodobé dramaturgie je uvádění děl, která jsou s divadlem historicky dlouhodobě spjata, ale dosud nebyla objevena pro diváky v Plzni. A nejinak je tomu i u Korzára. A klasický titul přichází z toho důvodu, že jsem přesvědčen, že v současné době je nesmírně důležité opečovávat a dále rozvíjet základy klasického tance.

Korzár, ač je řazen do zlatého baletního fondu, se na tuzemských jevištích nevyskytuje. Proč myslíte, že tomu tak je?
Korzár je velký, výpravný balet, složitý na obsazení. To je jeden z důvodů. Dalším důvodem je i to, že šéfové a choreografové baletních souborů se snaží z logiky vývoje směřovat k progresivnější dramaturgii – a to je správné, rozumím tomu, vždyť i náš soubor se chce vyvíjet. Ale když pak nasadí klasiku, zvolí známější klasické tituly, jako například Labutí jezero.

Přitom ale výstupy z Korzára jsou často zařazovány do baletních gala a jsou soutěžními čísly.
Je to skutečně jistý paradox – Korzár je znám skutečně spíše z gala a ze soutěží než z jeviště. A lidé pak spíše znají číslo, než obsah a charakter vlastního baletu. Ten důvod tkví v jeho historii. Vznik Korzára není tak přímočarý, jako například u Labutího jezera. V roce 1856 měl Korzár premiéru v Paříži a už dva roky jej inscenoval v Petrohradě Jules Perrot s velkou pomocí Mária Petipy v roli Konráda. Marius Petipa uvedl svého Korzára poprvé v roce 1863 v Petrohradě, na hudbu Pugniho a Delibesovu, Snovou zahradu. Poslední verze z roku 1899 byla doplněna o hudbu další autorů. Slavné pas de deux je složení z hudby tří autorů. Už když Petipa Korzára upravoval, stávala se sólová čísla otázkou domluvy mezi sólisty a choreografem. Výsledné dílo je tedy složené z hudby Charlese Adama, Leo Deliba, Cesara Pugniho a Riccarda Driga.

V Brně i v Bratislavě upravil a režíroval Korzára Vasilij Medveděv, vycházel při tom z Maria Petipy. Jak jste k dílu přistupoval vy?
Vycházíme z několika baletních čísel z dostupných historických notací a předkládáme verzi například slavného Grand pas de trois, jak jej původně postavil Petipa. Hudební předlohu i notový materiál máme přímo z Mnichova. A ta se zřejmě nejvíce přibližuje historickému zpracování Petipovu.

Mohl byste charakterizovat svoji choreografii?
Stavím čistě na klasické bázi, snažil jsem se při celkové koncepci vycházet z kořenů a základů díla. Velké soubory si samozřejmě mohou dovolit udělat velkou inscenaci tak, jak tomu skutečně bývalo před sto lety. V našem případě jsou možnosti jiné a z nich musíme při koncepci inscenace vycházet. Máme tedy čtyři klíčová a slavná taneční čísla, která vycházejí z Petipovy předlohy. Jsou to ta, která se učí ve školách, jsou zařazována jako výstupy soutěžní a jako čísla na zmiňovaná baletní gala. Sborové výstupy a další čísla jsou vytvořena úplně nově, k ryzí klasice se druží i neoklasické prvky. Lidé rostou na historických i nových prvcích a samozřejmě do všeho dávají svůj vlastní vklad. Myslím si, že pro tanečníky je tento moment důležitý – vidí, že jsou součástí něčeho nového, zároveň je tu jasná a nezpochybnitelná souvislost s historií. V zásadě tedy mohu říci, že Korzár je postaven úplně nově. Vlastně podobně jako Coppélie.

Poslední premiérou klasického romantického baletu v DJKT byla v listopadu 2016 nová inscenace Čajkovského Labutího jezera, před tím Glazunovova Raymonda v roce 2011. Mezi klasickými tituly jste uváděli opusy neoklasické či moderní, také v roce 2013 Prokofjevovu Popelku a v roce 2014 Chačaturjanova Spartaka. Mezi klasickými romantickými balety ale je poměrně velký časový odstup. V jakém časovém sledu je chcete v příštích letech uvádět?
Kdybych se pokusil o zprůměrování, zhruba to vychází tak, že romantický klasický balet uvádíme jednou za dva roky. Ono těch romantických baletů přece jen zase tolik není. Kdybychom nasadili nový klasický balet každý rok, za osm let bychom je měli obehrané. Osobně si myslím, že divadlo by mělo mít vždy na repertoáru klasický balet. Počítám s tím, že premiéru velkého klasického baletu budeme mít každou druhou sezónu. Myslím si, že naše premiéry jsou nyní dobře dramaturgicky a tematicky rozložené – máme dvě velké scény a malou scénu, což je základem pro potřebnou rozmanitost uváděných titulů.

Před zhruba deseti lety jste měli na repertoáru všechny Čajkovského balety současně.
To se tehdy tak příjemně sešlo. Na repertoáru zůstával Louskáček jako vánoční představení, měli jsme inscenaci Labutího jezera a do toho jsme ještě nasadili Šípkovou Růženku. Na příští rok připadá 180. výročí narození Petra Iljiče Čajkovského a náš soubor chce tuto osobnost úzce spjatou s baletem připomenout. Proto uvedeme v březnu v Novém divadle Anastázii s podtitulem Poslední dcera cara Youriho Vàmose. Na Čajkovského hudbu ze Šípkové Růženky postavil Youri Vàmos nový příběh o tragickém osudu posledního carského rodu v Rusku Romanovců. Bude to inscenace výpravná, v dobových kostýmech a dekoracích. Přejeme si, aby tak vznikl protipól k ostatním inscenacím v Novém divadle, aby i publikum v Novém divadle vidělo klasičtější představení. Proto jsme i na několik představení přenesli do Nového divadla Prokofjevova Romea a Julii, tančilo se tam samozřejmě ovšem na nahrávku.

I Anastázie bude na nahrávku. Nepočítáte s tím, že by v Novém divadle hrál orchestr?
Nebráníme se tomu, bylo by to i naše přání. Provoz v obou divadlech je velmi kompatibilní, ale sladit tituly opery a baletu v hracích plánech není snadné vzhledem k jejich počtu a také přesunům mezi divadly.

Které z klasických baletních titulů uvidíme v Plzni v příštích letech?
Plánujeme Dona Quijota. Další návrhy klasických titulů jsou ve vývoji, to ještě nechci prozrazovat.

Jakou pozici z obecného hlediska má podle vašeho názoru dnes klasický balet vedle dalších tanečních stylů a produkcí?
Myslím si, že i v celosvětovém měřítku je o klasický balet zájem u publika i intendantů a choreografů. Choreografové posouvají navíc klasiku dál – staví na kvalitních klasických základech, ale rozvíjejí ji. Tanec se vyvíjí, i klasika se vyvíjí. Myslím, že vztah ke klasickému baletu trvá a zájem o něj se ve světě a ani u nás nesnižuje. U vlastních tanečníků pak vždy záleží na tom, z čeho a na čem vyrůstali a jaké měli vzdělání. Jestliže se od mládí věnovali klasice, jsou rádi, že ji v divadle pak mohou využít, zúročit a na klasice lpí. Čím je ovšem tanečník starší, tím více ho většinou lákají další styly, chce zkoušet nové věci, chce se vyvíjet a na klasice už možná nelpí tolik, jako když přijde ze školy. Neznamená to však, že by klasiku tanečníci upozaďovali, jen se jejich zájem přirozeným vývojem rozšiřuje. A dostávají se postupně i k moderním choreografiím.

Jaký je váš osobní vztah ke klasickému baletu?
Neuvěřitelně vřelý. Obohacoval mě a obohacuje mě i dnes. Navíc čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, jak neocenitelný základ pro veškerý další vývoj tanečníka a vývoj tance jako takového klasický balet je. Jde o základ estetiky, která se promítne do všech dalších stylů.

Které ze svých rolí klasického tanečního repertoáru považujete za nejvýznamnější, ke kterým máte největší vztah, na které nejraději vzpomínáte?
Mohu tam zařadit tři role. Albert v Giselle, Princ v Labutím jezeře a Basil v Donu Quijotovi.

Proč právě oni?
Albert je velmi citlivá, senzitivní, psychická role s hlubokým ponorem. Labutí jezero nevnímám jako reálný příběh – kouzlem nedotknutelnosti Čajkovského nesmrtelné hudby se člověk dostává ke skutečnému klenotu v klasice. A naopak Basil v Donu Quijotovi – to byla plejáda radosti a entuziasmu. Proto to jsou oni. Vnímal jsem je tak, když jsem je tančil. A nezměnilo se to ani nyní, s odstupem let. Tyto role mi byly nejmilejší.

Jiří Pokorný vystudoval v letech 1982–1990 Taneční konzervatoř v Praze a několikrát absolvoval stáž na Taneční akademii v Kolíně nad Rýnem. Do Národního divadla v Praze byl angažován v roce 1992 jako člen baletního sboru, o rok později se stal sólistou. K jeho nejvýznamnějším rolím klasického repertoáru patřil Princ a Šašek v Labutím jezeře, Albert v Giselle, Princ a Šašek v Popelce, Modrý pták a Princ v Šípkové Růžence, Princ v Louskáčkovi, Basil v Donu Quijotovi, z neoklasického repertoáru například Merkucio v Romeovi a Julii nebo Lenskij v Oněginovi. Neméně výrazně se zapsal do povědomí diváků také svými výkony v moderních baletech Mauglí (titulní role Mauglího), Carmen (Don José), Čajkovskij (Kníže) a dalších.
Jiří Pokorný je držitelem několika ocenění: získal 3. cenu na Celostátní baletní soutěži v roce 1990, Cenu českého literárního fondu za roli Johannesa Friedemanna v roce 1993, je držitelem ceny Philip Morris Ballet Flower Award pro nejlepšího tanečníka v oboru klasického tance v České republice v roce 1994, Ceny Thálie za roli Jesenina v baletu Isadora Duncan – příběh slavné tanečnice (1998), Ceny Thálie za roli Normana Batese v baletním dvojvečeru Malý pan Friedemann / Psycho (2000). Hostoval také v zahraničí.
Od roku 2003 je šéfem baletu Divadla J. K. Tyla v Plzni, kde se mu za léta soustavné práce podařilo vybudovat baletní soubor špičkové kvality. Pravidelně se věnuje také choreografii nejen v operách a muzikálech, ale též vytvořil řadu celovečerních baletů, v poslední době např. Popelku nebo Spartaka a nově je to tedy balet Korzár.