Jiří Sulženko: Bojím se chytrých pánů se zdviženým prstem!
Dnes má dvě domovské scény – v Praze a v Brně, ale často vyjíždí i za hranice. Setkání s ním bývají nesmírně příjemná. Ač jeho umělecký věhlas putuje celým světem (Evropa, Japonsko, USA, Brazílie, Austrálie), je nesmírně skromný a pokorný. Možná v tom hraje roli i jeho mnohonárodnostní původ a taky úcta k tradicím. „Když moje povídání někomu něco řekne nebo ho potěší, budu moc rád. Ale nedělám si iluze,“ říká. U autora tohoto rozhovoru zafungovalo obojí.
Říká se o vás, že zazpíváte cokoliv. Je to tak?
Že bych zazpíval úplně cokoliv, to říct nemůžu. O cokoliv se můžu snažit. Spíš bych řekl, že se nebojím zpívat cokoliv. Jak se to povede, je věc druhá. Je ale pravdou, že jsem ještě z té generace, která přijímá úkoly tak, jak přicházejí, úplně si nevybírám. Když pak na úkolu najdu nějaká úskalí, zakousnu se do nich s tím, že si musím poradit.
Nikdy vás nelákalo specializovat se na nějaké období nebo hudební styl?
Z pohledu zkušenějšího zpěváka musím říct, že by to asi bylo fajn. Mohl jsem se upnout k nějakému období či hudebnímu stylu, a typu rolí, investovat do nich více úsilí a snažit se v tom kterém oboru pokročit do vyšších levelů. A třeba i v zahraničí. Ale musím říct, že mě baví právě rozmanitost práce. Zpívám tedy všechno. A jestli se o mně říká, že zazpívám cokoliv, a není to myšleno pejorativně, tak fajn, to mě těší.
Zřejmě vás nezaškatulkovali ani operní inscenátoři nebo pořadatelé koncertů. Podle všeho vám to vyhovuje…
Je to tak. Nedostal jsem se do konkrétní kategorie, třeba vyhraněného buffo, vysokého nebo seriózního basu, či basbarytonu … nezaškatulkovali mě do komických, lyrických, hrdinných nebo charakterních rolí. Ono to jde i s věkem. Jako mladý bas máte k dispozici rozmanitý repertoár vážnějšího i buffozního stylu, starší i moderní hudby. Tady všude se mladistvý bas nebo basbaryton může uplatnit, těží z hlasových možností věku, z jisté svěžesti a pohyblivosti.
Ve hře je pochopitelně i vzezření. Jak věk postupuje, zařazují vás nejen podle hlasového oboru a charakteru, ale i zkušeností a fyzického zjevu. Z rolí pro mladé hlasy, od Leporellů a Figarů, se dnes dostávám k tatíkům – a záporákům. Pokud jsem tedy zařazován do určitého typu rolí, tak spíš věkově. Stylově a oborově zatím ne. Dám příklad. S šéfem opery Národního divadla jsme jednali o roli ve Wagnerovi, kterého už jsem zpíval, a současně se připravuje Lazebník sevillský, kde budu zpívat Bartola… tedy oborově zcela odlišné typy rolí. Mám to tedy vybalancované a jsem za ty příležitosti rád.
Některé role se ovšem dají zpívat v každém věku, třeba Kecal nebo Vodník. Jsou role, které vás provázejí celý život?
Jsou. Třeba obě, které jste jmenoval, tedy česká klasika. Prodanou nevěstu jsem dělal poprvé v Olomouci jako mladý pěvec, i když úplně mladý pěvec jsem vlastně nikdy nebyl – začal jsem zpívat poměrně pozdě, v osmadvaceti letech, a jsem za to rád. Bylo to v mém prvním angažmá v Olomouci, v inscenaci režisérky Inge Švandové. Kecal mě od té doby provází celý život. Po Olomouci jsem se s ním setkal v Národním divadle, to mi bylo třiatřicet. Aktuálně hrajeme inscenaci režisérky Magdaleny Švecové, a nově jsem obsazen do nové inscenace režisérky Alice Nellis, která byla kvůli covidu přesunuta do příští sezóny.
Vodník je podobná role, taky ji může zpívat jak mladý, tak i zkušený charakterní hlas. Takže ano, jsou role, které mě provázejí celý život. Je tu ale zádrhel. Když něco nastudujete jako mladý, ještě ne tak technicky nebo pěvecky vyzrálý pěvec, můžou se vyskytnout určité zlozvyky a návyky, které vás pak provázejí v pěveckém životě dál. Mohlo se stát, že první studium role probíhalo ve stresu nebo ve zdravotní indispozici nebo prostě nebylo úplně dokonalé. V dalším studiu se pak objevují zažité chyby, které musíte v nových nastudováních překonat. Někdy se to daří více, někdy méně.
Stalo se to i vám?
Moje úplně první role na jevišti, v Olomouci, byl Mustafa v Rossiniho Italce v Alžíru. Ta role není technicky ani pěvecky vůbec jednoduchá. Byl jsem jevištně i pěvecky nezkušený pěvec, a bylo i trochu legrační, jak jsem ji nacvičoval. Pomohli mi ale jednak sbormistr Vladivoj Jankovský, který korepetoval na konzervatoři, jednak můj pan profesor Karel Petr. Pak jsem se s Mustafou setkal ještě jednou. A teď nedávno mi zavolali z Plzně, že by byli rádi, abych se tam této role zhostil. Nebyl jsem si jistý, jestli je můj hlas ještě tak pohyblivý, ale nakonec jsem do toho šel. Ten více než třicetiletý rozdíl je patrný, a to i v přístupu ke studiu postavy. Jsou tedy jak role, které vás provázejí celý život, tak i takové, ke kterým se dostanete s velkým časovým odstupem. Je zajímavé zhodnotit si technickou a pěveckou cestu, kterou jste urazil, i staré zlozvyky, a postavit se po letitých zkušenostech k podobnému úkolu jinak.
Někteří pěvci se v začátku kariéry přecení a poškodí si hlas. To se vám asi nestalo, když jste začínal „až“ v osmadvaceti…
Ale stalo, svým způsobem. Po tříletém působení v Olomouci jsem se dostal do brněnské opery. Byl rok 1989, tedy mimořádná doba. Na repertoáru byla tehdy i legendární inscenace Nabucca režiséra Václava Věžníka. Před Listopadem ‘89 měla opera Nabucco atributy vzdoru, ve své době měla mnohoznačný, posilující výklad. V roce 1989 ji opera v Brně hrála poměrně často – jako výraz povstání, vítězství a znovuzrození našeho národa. To všechno se spojovalo s jejím libretem. Nabucco se tehdy hrál i třikrát týdně.
Během revoluce jsme sice nehráli představení, ale byli jsme na jevišti a debatovali jsme s diváky. Během těchto večerů byly často uváděny části opery Nabucco, především sbor Židů a s ním související zpěv Zachariáše. Já jsem, pořád jako mladý pěvec, Zachariáše zpíval. Po revoluci, když se provoz divadel plně obnovil, byl Nabucco „šlágr sezóny“. V brněnské opeře jsme sice byli tři Zachariášové, pan Josef Klán, legendární Richard Novák, a já, ale pan Klán byl v předdůchodovém věku a často se mu to už zpívat nechtělo. Ráno přišel, zeptal se, jestli jsem v pořádku a jestli si nechci večer zazpívat, a já souhlasil. Byl jsem mladý, nerad jsem odmítal, a navíc jsem opravdu chtěl.
Jenže to pro mě, jako pro mladého pěvce, bylo náročné. Janáčkova opera má sál určitých rozměrů, je to velké divadlo a není úplně akusticky ideální. A role to je opravdu náročná. S tím jsem se tedy popasovával. Na začátku představení jsem z plna hrdla hlaholil – a po představení se loučil šeptem. Mládí to překonalo, ale byl to pro mě první impuls k přemýšlení, jak zpívat dál. Nechtěl jsem se dostat do situace, kdy si vezmu úkol, který je nad moje síly a pak zjistím, že mi bere hlas, zdraví a možná i budoucnost.
Jak se vám mění hlas s věkem? Mám pocit, že u zpěvaček jsou takové změny viditelnější, souhlasíte?
Je v tom skutečně rozdíl. U žen, i když se dožijí vyššího pěveckého věku, jsou fyziologické změny hlasu patrnější. U mužů taky jsou, ale ne takové, že by pěvec změnil obor. Jak je to u mě, neumím přesně říct – nejsem totiž svůj posluchač. Můžu si poslechnout záznam z roku 1990 a záznam z roku 2019, a samozřejmě tam sleduji… ne snad úplně změnu, ale nějakou zralost. Nemám ovšem pocit, že by se mi hlas zásadně změnil. Soudím i podle toho, že se s některými rolemi setkávám kontinuálně nebo po letech, a hlas si s tím ví rady. Necítím, že by pro mě třeba koloratura byla po všech těch letech nepřekonatelnou překážkou.
Když se ohlížíte za svojí hudební minulostí, pochvalujete si výborný sbor, který byl v brněnské opeře. Jak kvalita a výkon sboru ovlivňuje sólisty?
Obecně vás motivují kolegové – dirigent, režisér, a samozřejmě i sbor. V Brně byli ve sboru lidé, kteří se vedle nás mohli směle postavit jako sólisté. Nedělali to z různých důvodů: nebyli tak psychicky odolní, měli ještě jiné zájmy nebo se věnovali i jiným hudebním aktivitám, a na sólovou dráhu neměli tolik času. Dobrý sbor vždycky motivuje. Už jenom z toho důvodu, že se před ním chcete ukázat jako kvalitní pěvec. Říká se, že sbor na jevišti je největší kritik, protože každý sborista ví nejlíp, jak by to sám dělal. To ovšem víme všichni o všem: víme, jak vládnout nebo jak hrát fotbal, ale málokdo to začne dělat.
V Německu, kde jsem zpíval, byl sbor, odkud jeho členové postupně odcházeli do jiných divadel jako sólisté. I v Národním divadle je několik takových osobností. A zpátky do Brna. Tamní sbor byl vždycky velmi kvalitní, je to velká zásluha sbormistra Josefa Pančíka, a kvalitu si udržuje neustále. Byly doby, kdy se v Janáčkově divadle dělaly opery proto, aby se tenhle vynikající sbor mohl prezentovat. Výborný sbor je i v Národním divadle, začalo to s panem sbormistrem Milanem Malým, i Pavel Vaněk si vede velmi dobře.
Když člověk brouzdá po internetu a hledá vaše nahrávky, okamžitě najde záznam Mše Jana Křtitele Vaňhala, kde zpíváte. Máte rád tento typ hudby?
Nahrávka je z doby mojí spolupráce s Pražským komorním sborem a orchestrem Virtuosi di Praga. Sbor kolem sebe shromáždil pár sólistů a vystupoval s nimi u nás i v cizině. Zpívali jsme třeba ve Španělsku, Francii nebo Itálii. Promotéři koncertů si většinou sami vybírali autory, ale dělali jsme i hodně české hudby, třeba Myslivečka nebo právě Vaňhala. Byla to vlastně propagace naší hudby v zahraničí. Nedá se říct, že bych měl preference typu Vaňhal nebo třeba Haydn, spíš mě tyhle projekty potkávaly. Považuji to za významnou a krásnou etapu mé pěvecké kariery.
A máte nějaké preference, co se týče mší, oratorií, anebo třeba písní?
Mám, ale existuje nějaká nabídka a poptávka, a tou je potřeba se řídit. Znám plno kolegů, kteří se z různých důvodů nepustili do divadla, jsou výbornými interprety koncertní hudby, ale mají s ní málo možností. I když se v Česku vokální díla objevují na repertoáru symfonických orchestrů poměrně často, přeci jenom to u nás nemůžete mít jako speciální obor. Člověk může mít touhu něco dělat, dokonce si to i připraví, ale užití už je diskutabilní.
Osobně jsem měl štěstí, že mě takových koncertních věcí potkalo dost. A co preferuji? Dvořákovu oratorní a kantátovou literaturu, srdeční záležitostí je pro mě Verdiho Requiem. A z písní? Především ruští autoři, Musorgskij, Šostakovič. Můj pan profesor Petr písně miloval, a tak mě jimi i zásoboval. Samozřejmě nejen ruskými, ale i německými nebo českými. V těch se člověk cítí nejlépe. Všude dobře, doma nejlíp.
A ještě k oratoriím: v roce 2002 jste zpíval v evropské premiéře oratoria současné americké skladatelky Earnestine Rogers Robinsonové Narození. Doprovázel vás tehdy Český národní symfonický orchestr s dirigentem Paulem Freemanem…
To byla spíš epizoda – basbarytonový part, kterého jsem se zhostil, není příliš rozsáhlý. Byl jsem rád, že jsem při tom mohl být, a ta kompozice mě zaujala i posluchačsky. Jde o zajímavou, posluchačsky vděčnou věc. Je to takřka současná hudba, přitom velice přístupná. Jako pěvecký úkol to byla, jak jsem řekl, spíše epizoda, ale pamatuju se na to dobře, výkon orchestru byl kvalitní, byl to zážitek. Takových věcí se pěvec vždycky rád účastní.
Máte jako interpret rád hudbu 20. století?
Ano, třeba Vadima Petrova nebo Luboše Sluku, trochu jsem zamrzl… (smích) Nemůžu říct, že bych se specializoval či vyhledával písně tohoto období. Jsem za taková setkání rád, ale důležitá je motivace. Někteří kolegové si se zájmem občas nastudují nějaký cyklus. Třeba Roman Janál, který premiéroval několik věcí Jiřímu Temlovi a dalším skladatelům. Já se k takovým záležitostem dostanu až ve chvíli, kdy mě někdo osloví. Musím říct, že je to škoda.
Když byl šéfem opery Národního divadla Petr Kofroň, navrhoval jsem mu, ať uspořádá pro pěvce nějaký písňový večer, jakýsi Liederabend, kde by se mohli prezentovat podle chuti. Mám zkušenosti z Německa, kde pěvci dostávali termínované možnosti zazpívat si komorní repertoár. Podobnou možnost dostávali i instrumentalisté. Bylo to skvělé… vidíte, vlastně jste mě přivedl k tomu, že to tady chybí a že by bylo dobré něco podobného tady v Praze iniciovat!
Nebo třeba v Brně. Vy neustále mezi národními divadly v české a moravské metropoli pendlujete. Není to náročné?
Mít angažmá ve dvou divadlech, obzvlášť v jiných městech, skutečně náročné je. Že mám smlouvu s oběma scénami vzniklo tak trošku z ekonomických důvodů. Když jsem se vracel do Národního v Praze, byl jsem rád, že mě oslovili, že se po různých eskapádách se můžu vrátit domů a být opět v angažmá. V té době jsem ale pořád měl hostující poměr s divadlem v Brně. Tehdy tam byla šéfovou opery Eva Blahová. Už před ní mi nabízeli, abych šel do angažmá. Odmítal jsem s tím, že si chci zachovat volný statut. Pak jsem působil v Německu.
Když jsem se vracel do Česka, spolupráce s Brnem stále trvala a paní Blahová mi nabídla, ať ji smluvně změním a jdu do angažmá. Slíbila, že bude respektovat dosavadní režim, ovšem pro divadlo to bude ekonomicky výhodnější. Pro mě už to tak ekonomicky výhodné nebylo, ale jelikož mám k Brnu vztah, řekl jsem si: proč ne? Gentlemansky jsme se dohodli na nějakém objemu práce a počtu představení a fungovalo to. Když přišel jako šéf opery Jiří Heřman, řekl jsem mu o dohodě, kterou jsme s paní Blahovou uzavřeli. Odpověděl, že o ní ví a bude ji respektovat.
Jenže víte, jak to chodí – podej prst, za chvíli je z toho celá ruka. V Brně se mi postupem času nabaluje stále víc práce, takže je to pro obě strany občas obtížně vybalancovatelné. Nezakrývám, že mým důležitějším úvazkem je Praha, tady bydlím a do divadla to mám půl hodiny pěšky a tramvají pár minut, jde mi tedy na prvním místě o práci v domovském divadle. V Brně se zatím docela dokážeme dohodnout, funguje to, i když někdy s kompromisem z jedné či druhé strany. To jsou tedy moje dvě angažmá. Mít jich víc ani nejde, pak nastupují jiné formy řešení pracovních nabídek.
Trochu osobně. Váš syn je významný kulturní činovník, manažer a představitel nejrůznějších spolků a projektů. Sledujete jeho práci, ať už třeba na pražském Magistrátu, na vltavské Náplavce nebo v Plzni? A radí se s vámi, než se do něčeho pustí?
Jiřího práci sleduji s velkým zájmem, však se taky pohybuju ve stejném oboru, kterému se honosně dá říct kultura. Neřekl bych, že se mnou věci konzultuje, ale v rodině jsme se vždycky bavili upřímně a o mnoha věcech si pořád povídáme. Znáte to: mluvíte o něčem, máte pocit, že jen tak nezávazně rozprávíte, a za čas se v některých věcech poznáte, cítíte tam reminiscence onoho rozhovoru. Nebo se sejdeme po čase, rozmlouváme spolu, a já si uvědomím: aha, o tom jsme mluvili, to je část mého názoru! Takhle se vzájemně ovlivňujeme.
Nepamatuju se úplně, že by se mě Jirka na něco zeptal konkrétně, pokud se to netýkalo muziky nebo pěvců. Celé to vychází z mojí povahy: nikdy jsem mu neřekl „tohle bys měl“, „takhle rozhodně ne“, „mysli na tohle“ nebo „dám ti dobrou radu“. Takhle naše rozhovory neprobíhají. Ale mluvíme spolu, on mi sděluje své názory, já jemu svoje, ptám se na jeho práci, on obráceně na moji. Takhle jsme to dělali vždycky, a to ho asi do jisté míry ovlivnilo. Syn ke svému současnému postavení přišel tak trochu jako slepý k houslím. Původně studoval ekonomku, někdy ve třetím semestru jsem se ho zeptal, co zkoušky. Odpověděl, že je to dobré, udělal zkoušku z matematiky a teď už to bude fajn.
Druhý den jdu v Národním divadle na oběd a potkám Jiřího Srstku. Sdělil mi, že se Jirka dostal u přijímaček na DAMU do druhého kola. Podivil jsem se, že chce být herec, ale Srstka mi sdělil, že se hlásí na produkci. Vůbec jsem to netušil! Syn se s nikým neradil, ale našel si svoji cestu a asi si vybral dobře, baví ho to a má úspěchy. Příklady zřejmě táhnou. Sám nemám v životě rád přísné direkce, a tak trochu se bojím chytrých pánů se zdviženým prstem.
Mistře, nakonec otřepaná prosba. Přidáte nějakou veselou „historku z natáčení“?
Řeknu jednu z Berlína, kde jsme dělali Janáčkovu operu Z mrtvého domu. Spolu se mnou tam zpívali třeba Peter Straka, Ján Galla, Aleš Jenis nebo Vladimír Chmelo. Režíroval Patrice Chéreau, hudební nastudování měl na starosti Simon Rattle. Měli jsme s kolegy různé československé partičky, a po zkouškách jsme chodili do hospody. Jednou se nás barman zeptal, odkud jsme a co děláme, že máme zajímavé hlasy. Řekli jsme mu, že zpíváme v opeře. Barman ožil a opáčil, že k němu chodí chlapík, který si vždycky rozloží na stolku noty a u toho popíjí víno. Snad je to dirigent.
Byli jsme zvědaví, kdo to je, a barman řekl, ať přijdeme zítra, že by tam měl být. Přišli jsme, barman nás zdaleka vítal a poslal do salonku. A tam nad notami s vínem v ruce seděl Simon Rattle! Když nás viděl, rozzářil se, ptal se, co tam děláme a my jsme mu řekli, že jsme byli zvědaví, který dirigent tam chodí studovat partitury. Zasmál se a téměř omluvně vysvětlil, že někde studovat musí, a doma je vždycky rambajs, děti řádí, a tady ve vinárně má klid. Že samozřejmě půjde domů, ale později, když ty děti tak vyvádějí… S Magdalenou Koženou má tři, a to je nějaké energie! Hezky jsme si popovídali, Rattle dokonce pochválil jednu brněnskou inscenaci, kde jsem zpíval.
Tak to jsou takové obyčejné příhody s velkými osobnostmi. Hezká, prostá setkávání. Takové historky mám rád.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
