Sedmý ročník Festivalu tanečních filmů

Ve dnech 3.–5. června 2021 se v pražském kině Světozor konal již sedmý ročník Festivalu tanečních filmů. Do soutěže se z celého světa přihlásilo přes 1500 děl do délky 15 minut, z nichž odborná porota složená z ředitelky festivalu Jany Návratové, režisérky Ally Kovgan a tanečníka a choreografa Jiřího Bartovance vybrala jednatřicet finalistů. Kromě soutěžních bloků byly uvedeny též speciální večerní programy zaměřené např. na českou tanečně filmovou tvorbu nebo to nejlepší, co za poslední roky na poli tance pro kameru vzniklo.
Režisérka Tereza Vejvodová a producentka Anneta Furdecká (foto Aleš Král)

Soutěžní část festivalu byla rozdělena do tří podvečerů, během nichž mohli diváci ve dvou malých sálech Světozoru zhlédnout snímky, z nichž sami vybírali budoucího držitele či držitelku Ceny diváků. Tu si stejně jako cenu pro nejlepší snímek vysloužilo české dílo Delimitation režisérky Terezy Vejvodové. Její dílo sleduje hrdinku, tanečnici Markétu Jandovou, v hledání bytu napříč velkým, odosobněným městem. Z obydlí se tak stává paralela k hledání správného životního partnera, ukazuje, že místo, kde žijeme, potřebuje něco více než jen spotřebiče kategorie A+ nebo supermarket v docházkové vzdálenosti. S oním místem potřebujeme souznít, musí mít atmosféru, musíme s ním být schopni do určité míry komunikovat. Vejvodové se velmi dobře daří vtahovat diváka do svého světa, nahlížet jej skrze její perspektivu a díky Jandové sami chcete dýchat s hlavní hrdinkou, chápat její pohnutky a spolu s ní objevovat vnitřní křehkost.

Jandová se objevila i v Oměji režisérky Jany Stárkové, který celý festival otevíral a v němž městem protančili mladý muž a dívka, jejichž cesty se však nikdy nestřetly, jen na moment přiblížily.

Českou tvorbu zastupovalo v soutěži hned pět filmů. Fibonacci Tomáše Hubáčka, které si odneslo speciální ocenění poroty, sledovalo otevřenou krajinou polí a luk běžící skupinu lidí, jednotlivé kapitoly (pojmenované dle počtu záběrů) se postupně zkracovaly, až nakonec myslivec sedící na posedu vše ukončil jediným výstřelem z pušky. Exteriéry a jejich záběry působily velmi efektně, osobně jsem se však někde v hloubi duše nemohla zbavit dojmu, že sleduji agitku proti lovu současně s reklamou na přespolní běh. Což možná způsobil jeden z předcházejících filmů Anne Jammet Sadaf, který byl naopak reklamou na rovné příležitosti ve sportu a umění pro všechny (skrze boxující dívku iránského původu a tančící děvče) – včetně proklamačního hesla v závěru.

Jestliže bychom o Fibonacci mohli uvažovat jako o boji proti lovné sezóně, Divided We Scroll Klaase Diersmanna sáhlo po mnohem prvoplánovějším tématu. Telefony jsou zlé, vysávají z nás duši, dělají z nás odosobněné, emočně vyprázdněné asociály, kteří jsou závislí na světle jejich displejů. Kolikrát už jsme to slyšeli…?

O čem jsme rovněž v posledních měsících párkrát slyšeli, a ještě zřejmě jednou dvakrát uslyšíme, je koronavirová situace, zanechávající za sebou prázdné divadelní sály a umělce bez práce, jistot a smyslu života. Choreografka Maxine Doyle vytvořila drobné sólo pro Willa Thompsona 2020 vision, v němž se tanečník skrze opuštěné řady židlí v hledišti prodírá na scénu, aby nakonec světla v sále zhasla a režisér Jake Polonsky ukázal výjevy z restaurací, ulic, chrámů, barů… Cynicky by se chtělo dodat, že k dokonalosti chybí už jen ony westernové chomáče suché trávy kutálející se na pozadí.

Petra Tejnorová připravila spolu s tanečnicí a choreografkou Terezou Ondrovou intimní dokument In be-tween – a video-essay. Silnou stránkou filmu byla především Ondrová, která provázela celý záznam svým vyprávěním, zamýšlením se nad situací, ve které se ocitla, popisováním pocitů a nechala nahlédnout do mimořádného tvůrčího procesu, jenž provázel vznik tanečního kusu In be-tween, na jehož choreografii se podílela spolu s kolegyní Francescou Foscarini a mladou tanečnicí Anitou Zordan.

Druhým dokumentem byla Chanel, Sharing all my colours with you od Arjena Schotela. Film sledoval vyprávění mladé, ze Surinamu pocházející černošské tanečnice a choreografky Chanel Vyent působící v Nizozemí. V rámci žánru se jednalo jistě o řemeslně dobře zpracovanou biografii, v okolní spoustě zcela jinak zaměřených a odlišně vyprávějících snímků však příliš nezaujala.

Režisér Marek Partyš poté natočil choreografii Sylvy Šafkové Through Glass, v níž se představili členové 420PEOPLE Václav Kuneš, Simona Machovičová a Francesca Amante. Natáčelo se v prostorách Nové scény ND, ve starém autobuse i přírodních scenériích, kamera si hrála s úhly pohledu, odrazy a zrcadlením, tím nejzajímavějším byl však stále pohyb a samotná taneční choreografie, která by bez problému obstála i na divadelním jevišti.

Nejrůznějšími pohledy kamery a možnostmi a kouzly filmového záznamu, jako je zpomalování pohybů, jejich násobení a replikace se projevovaly i miniatury BubbleGum Ryana Renshawa, točící se okolo nevycválaného britského výrostka, nebo To the dust Cary Urban v hlavní roli s gymnastou předvádějícím své triky v pískovcové jeskyni. Uměleckého přesahu jako Through Glass však zdaleka nedosáhly.

Do kategorie kýč jako bič spadalo poté (naštěstí) kratičké Axis Mundi Patricka Focha se dvěma akrobatkami na svislé tyči na pozadí vrcholků velehor, vycházejícího slunce a valících se mračen, vše doplněno sopránovým Květinovým duetem z Delibesovy Lakmé, aby snad nemohlo být pochyb.

Totožný hudební doprovod si vybral Tero Peltoniemi pro svou Mudlove. Černobílý film o dvojici, co se do sebe na první pohled zamiluje v kavárně a poté nám v rozbahněném ringu, s hecujícími, proti sobě je poštvávajícími trenéry v podobě jejich nejlepších přátel (kteří, ano, hádáte správně, skončí v závěru spolu, což ponechávám bez komentáře) skrze metaforu křečovitou tak, že sami cítíte akutní nedostatek magnézia, ukazují, že láska je boj. Odmítám věřit, že by bývalo bylo mohlo být dílo zamýšleno vážně, k označení za ironickou nadsázku mu však bolestně chyběl pořádný nebo vlastně jakýkoli humor.

S černobílým filtrem pracovala rovněž Iwona Pasińska ve filmu Toporzel a Marlene MillarNavigation. Toporzel dojížděl na až úpornou (a především viditelnou) snahu o tíživost a údernost, s níž se pracovalo s každým záběrem i pohybem do půl těla odhalených mužů na strmých kamenitých stěnách. Navigation sledovala krajinou západního Irska v choreografii Sandy Silva putující čtyřicetičlennou skupinu tanečníků a zpěváků za doprovodu jejich vlastního zpěvu a rytmických tleskaných motivů. Vizuálně i zvukovou složkou stál snímek rozhodně za povšimnutí, ale že by z něj divák pochopil proklamované vyjádření k humanitární krizi a pocity vycházející z vysídlení, si troufám pochybovat.

Kratinké jednohubky jako stepařský Slip Kurta Csolaka pro dvojici v izolaci uzavřených tanečníků, v podstatě průměrný, klišé prostoupený videoklip Autonome – Mada Mada Alexandre Richarda, Monska – C. R. Robin Isabelly Andronos o vskutku svérázné taneční skupině malých dívek nebo absurdně zábavný Am I Paris Redhy Medjellekha sledující Chewbacku (anebo možná JáTyho vzdorujícího horizontálním větrům?) jako parkouristu podmaňujícího si za zvuků Rytířského tance z Prokofjevova Romea a Julie celou Paříž vyvažovaly na druhé strany filmy, které jako by nevěděly, kdy skončit. Jako například Downriver Andrey Boll, jemuždélka spolehlivě zahubila jakoukoli primární zajímavost pohybového ztvárnění nebo na zasněžených, nehostinných norských planinách se odehrávající Human Habitat Flavie Devonas Hoffmann. Osobně jsem přesvědčená, že i Salidas Michaela Fettera Nathanského, které dávalo pojmu zadupávání mrtvých spojeného se starými pohřebními rituály zcela nový rozměr díky použitému flamencu, mohlo být celkem bez problému o polovinu kratší. Nadto by vyznění bylo koncentrovanější a hutnější.

Neúměrná délka vzhledem k tématu je však ve výsledku ničím v porovnání s lacinými dramaturgickými oblouky, jako tomu bylo v Memories of the Future. Dílo pro čistě ženský ansámbl Dance Collective Arnhemse Meisjes pracující s kontrastem bílé betonové podlahy a jasně červené barvy civilních kostýmů a využívající zhusta záběrů z dronů, by bylo v naprostém pořádku, ve chvíli, kdy se však z na zemi odloženého kabátu, který na sobě měla v úvodu stará dáma, vynořilo asi tříleté dítě, které tvůrci nechali patrně přesvědčeni o jeho nekonečné roztomilosti pomateně capkat po zcela vylidněném prostoru několik nemilosrdně dlouhých desítek vteřin, jsem na chvíli ztratila vůli žít. Což mohl teoreticky být vypečený záměr tvůrců, aby onen životní, v díle zobrazovaný koloběh podpořili i ve svém divákovi…

Velice výrazný vizuál přinesla The Kitchen Vishwakirana Nambiho, která využitím pohybovosti a důrazné gestiky klasického indického tance vystupovala nad veškeré ostatní filmy. Mimořádně rovněž působilo propojení tradičního tance se soudobou hudbou, což vytvářelo zcela nečekaný obraz, nikoli však nefunkční!

Obdobně obrazově silné bylo i dílo Riche Ferriho Between Silences, v něm však opět nad pohybovým a tanečním vyjádřením převážily exteriéry, v nichž se tanečnice celou dobu pohybovala – ať už se jednalo o opuštěné molo uprostřed jezera, její pralesní domek nebo zeleň bohaté přírody.

S pohybovými obrazy si pohrávali rovněž Luca Signoretti, Tobias Buchman a Alicja PahlOut of ordinary, jenž se odehrával v galerii výtvarného umění a v němž tanečníci vystupovali z obrazů a opětovně se jimi stávali.

Zajímavé pohledy kamery nabídnul i čínský snímek The Bait Tanga Chenglonga, v němž krom trojice mužů hrála hlavní role veliká papírová vlaštovka či drak, kterého mladíci sledovali skrze točité stupňovité chodby obytného domu.

Do sedadel kinosálu však nejvíce zarazil švédský Clench, pravověrný taneční horor Emelie Boman, v němž nejprve děsivým lesním křížencům hejkalů, polednic a mozkomorů podlehne malá dívka Lova, která následně, stanuvši se jednou z nich, obdobný osud připraví rovněž vlastní matce, která se ji vydá hledat. Severské temno par excellence! Jen když na festivalu tanečních filmů nečekáte zrovna lekačku či obecně nejste na snímky tohoto žánru zvyklí, hrozí tu a tam blížící se infarkt.

Ambivalentní a lezavě děsivou atmosféru v sobě skrýval i The Man Who Traveled Nowhere in Time Vincenta René-Lortieho s vynikající choreografií Kyry Jean Green. Sledujeme výjevy ze života různých postav, jednotlivců i párů žijících patrně v různých etapách v jednom domě. Kromě tajemného obydlí všechny spojuje neviditelný, neslyšitelný pozorovatel, který ožívá jako duch dávno minulého pokaždé, kdy do jeho hájemství vstoupí nová duše.

Životem otisknutým ve stěnách dalšího domu se zabýval i snímek Martina Faux Marambia The Invisible Ingeritance. Jenomže když dva dělají totéž… A mnohdy nepomůže ani zaštítění se literárními předlohami, zde ve formě povídky argentinského spisovatele Julia Cortázara.

Kromě soutěžní sekce byl v rámci Festivalu tanečních filmů promítnut v pátek večer film Romeo and Juliet Beyond Words Williama Trevitta a Michaela Nunna, kteří zcela jedinečným a doposud neviděným způsobem zachytili choreografii Kennetha MacMillana v podání tanečníků londýnského Royal Ballet. Mimořádnosti celému výsledku dodává i pohled do zákulisí, kde tvůrci prozradili, že většina scén vznikala napoprvé, protože kvůli omezenému rozpočtu by nevyšly finance na opakovaný záběr. (Více o díle, které u nás bylo uvedeno poprvé v rámci festivalu Zlatá Praha před dvěma lety zde.)

Během finálového vyhlašování se autoři festivalu rozhodli pustit divákům trojici tanečních filmů uvedených hlavičkou The best of. Jedním z příkladů byla choreografie Clowns Hofeshe Shechtera (rovněž poprvé uvedeni v rámci Zlaté Prahy, více zde), dále miniatura Breath Thomase Belorda a Maji Zimmerlin a konečně naprosto fenomenální, intimní, drásavý, pravdivě realistický, děsivý i křehký a procítěný zároveň, film Sisters režisérky Daphne Lucker a choreografky Emmy Evelein. Jana Návratová jej uvedla pouze názvem a kredity tvůrkyň, aby nechala jeho vyznění co nejsilněji zapůsobit. Celý film vám pustit nemohu, vystačím si tedy s trailerem, k němuž připojím pouze komentář ke třem interpretkám, mladým dívkám: jejich interpretační výkon bral doslova a do písmene dech.

Vrcholem letošního ročníku měl být snímek Cunningham uvedený v české premiéře v letním kině DOXu. Kvůli nepřízni počasí však musel být odložen na 23. června. S Festivalem tanečních filmů tak ještě budete mít možnost se pro letošek rozloučit. A za dva roky se snad můžeme těšit na další inspirativní i diskutabilní nálož tance na filmovém plátně.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat


3 2 votes
Ohodnoťte článek
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments