Taneční videotéka 56. ročníku Mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Z produkce ČT vzešel poté rovněž záznam Mé vlasti bratří Bubeníčkových (Jiří choreografie, Otto kostýmy), baletu, jenž byl vytvořen v loňském roce k oslavě stého výročí Československa a jehož červnovou premiéru ze Staroměstského náměstí přenášel živě kanál ČT Art, a u něhož musím s lítostí konstatovat mizernou práci kamery, která učinila výsledek téměř nesledovatelným. Daleko lépe dopadla podzimní premiéra Mosty času v podání baletu Národního divadla, který zatančil čtyři choreografie z dílny Jiřího KyliánaŽalmovou symfonii, Bella Figura, Petite mort a Šest tanců (recenze premiéry zde).

Jedeno z tanečních představení bylo rovněž laureátem Českého křišťálu v kategorii Záznam inscenačního umění. Jednalo se o Představení v Garnier Alexandra Ekmana v podání pařížské Opery, které je svou hravostí a kousavým sarkasmem zajisté oceněníhodným dílem. Poněkud kontroverzně ovšem alespoň na mě působí, že tento balet byl součástí Zlaté Prahy již v loňském ročníku (důkaz zde). Pod prostým názvem Play, jak zní jméno představení, a pokud mohu soudit s mnohem přiléhavějším českým překladem Hra. A pokud si dobře vzpomínám, i tehdy se dostal do finálového výběru (kde ve své kategorii nakonec podlehl Zděšení Crystal Pite a Jonathona Younga). Netuším sice, jaká jsou místní pravidla, v životě jsem však ještě neslyšela o festivalu, na nějž byste mohli dílo přihlásit opakovaně…? Na Ekmanově choreografii a její náplni to však nic nemění a až se za rok konečně dostane na obrazovky ČT Art, mohu její zhlédnutí maximálně doporučit.

Mezi další záznamy divadelních produkcí se dále zařadily např. velkoformátové Obě strany se 450 tanečníky a projekcí aneb lakonicky řečeno – jak by to vypadalo, kdyby Lotyšsko pořádalo Olympijské hry, nebo Stravinského Petruška (zde v choreografii a umělecké interpretaci Vladimira Varnavy) v hlavní roli s Vladimirem Škljarovem za doprovodu orchestru řízeného Valerijem Gergievem.

Patřila sem rovněž Casablanca v tanci, dílo, v němž osm tanečníků (sedm mužů a jedna žena, ne osm žen, jak tvrdí program) na ploše sedmdesáti minut tvoří koláž nejrůznějších hudebních i tanečních stylů (jazz, contemporary, street dance ad.), emocí, vztahů a energií, která je totožná pro všechny interprety, nehraje se zde na genderové rozdíly, stereotypy, či cokoli, co by v dnešní době komukoli zlomilo obě nohy i vaz. Výsledkem je pak příjemná, nekonfliktní podívaná, nikdy však příliš banální či plochá.

To Klauni Hofeshe Shechtera jsou všechno, jen ne nekonfliktní a příjemní. Půlhodinová choreografie pulzující v jednom neměnném rytmu a odehrávající se na smyčku jedné donekonečna opakované osmitaktové fráze zobrazuje malou skupinku protagonistů jakoby vypadnuvších z cirkusového panoptika přelomu 19. a 20. století. Zprvu nenáročná podívaná je postupně více a více narušována brutalitou a krutostí jednání, rozmazává vztahy, karikuje jednotlivce do pokřivenějších a pokřivenějších obrazů, aby se v následující vteřině obrátila, jako by se nic nestalo. Vždyť je to jen hra, není to doopravdy, jen si hrajeme, předstíráme… Neúprosný koloběh postupně nevyhnutelně vede k otázce, co je skutečné, a co pouhá role, a zda skutečnost není nakonec rovněž jen rolí. Studiový záznam si se zabíráním pohybu může hrát o něco více než běžné snímání dění na divadelním jevišti, čímž je znásobena celková atmosféra, napětí, jistá schizofrenie jednání, a zejména vyvolávané pocity v divákovi.

Dále byl zařazen záznam večera v podání Les Ballets de Monte Carlo tančícím choreografii Nacha Duata Bílá temnota a Josepha Hernandeze Levandulové potěšení, který se obdobně jako Shechter snažil o vytvoření atmosféry obskurní kabaretní skupiny, výsledek však nepůsobil dvakrát přesvědčivě. Monackému baletnímu souboru se věnoval rovněž krátký dokument Taneční hotspot Monako, který působil spíše jako poněkud vykostěná reklama natažená na půlhodinovou stopáž, nicméně obsahoval jak ukázky z výše zmíněného večera, tak tvorby uměleckého šéfa Jeana Christopha Maillota a z českého pohledu příjemné vystoupení Matěje Urbana, který v souboru nastupuje druhou sezónu.

Sadeh21 Ohada Naharina v interpretaci Batsheva Dance Company byl pak další z mozaikovité tvorby tohoto choreografického fenoménu. Potenciál podmanivosti zde jistě dřímal, já jsem se ovšem osobně nemohla po celých sedmdesát minut zbavit dojmu, že se mě snaží tvůrce i interpreti utáhnout na vařené nudli a že celek je mnohem větším vnitřním zážitkem a cestou pro tanečníka než pro diváka…

https://www.youtube.com/watch?v=ieeJyRnkZZI (Sadeh21 ukázka)

V nesoutěžní sekci poté byly ke zhlédnutí jednak Bachovy Braniborské koncerty v podání skupiny Rosas choreografky Anne Therese De Keersmaeker a v jejím typickém stylu založeném především na prostorových drahách než na krkolomném tanečním provedení, jednak čtveřice choreografií Jeroma Robbinse (rozkošné Fancy Free, bachovská Suita tanců pro sólistu a violoncello, Faunovo odpoledne odehrávající se tentokrát v tanečním sále a Glass Pieces minimalistické, přesto naplňující obrovský prosvětlený prostor jeviště v Palais Garnier) tančená baletem pařížské Opery. A rovněž Labutí jezero Rudolfa NurejevaLéonore Baulac, Germainem Louvetem a Françoisem Alu téhož souboru (recenze inscenace zde), které bylo možno porovnat s novou produkcí (tou již opět soutěžní) Liama Scarletta pro Královský balet v Londýně v interpretaci Marianely Nunez a Vadima Muntagirova.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat