Taneční videotéka 56. ročníku Mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha
Hlavní cenu festivalu Grand Prix získal, mám-li být upřímná poměrně překvapivě, ne však nezaslouženě půlhodinový dokument Umírající labuť se Zenaidou Yanowsky v hlavní roli. Snímek Glena Millera z dílny BBC, jenž vznikl ve spolupráci s londýnským divadlem Sadler’s Wells, a který byl součástí čtyřdílného cyklu Danceworks, zachytil dnes již bývalou dlouholetou první sólistku Královského baletu na sklonku její kariéry, ve chvíli, kdy řeší náročnou operaci, následnou rekonvalescenci a návrat na jeviště, aby se s ním obratem rozloučila. A jak říká samotná hlavní aktérka – jakou jinou labutí píseň si vybrat než tu o doopravdy umírající labuti. Dokument na první pohled obyčejný zaujme svou nevtíravou intimitou, civilností a upřímností, s jakou se Yanowsky vyrovnává se svou situací, s tím, že tělo ve čtyřiačtyřiceti letech bolí víc než ve dvaceti a hojí se déle než ve třiceti, i s koncem interpretační kariéry a jistým strachem, že teď už od sebe neuteče, nebude se moct ani na vteřinu schovat za osudy někoho jiného… Vyvolaný dojem je bezpochyby silný, násobně pokud jako divák nepřicházíte z tanečního prostředí.
Mezi dokumenty zachycující umělce mimo jeviště, během jejich příprav, tréninků či turné patřil rovněž švédský snímek Tři a půl tuny hlíny na turné o baletním souboru Opery z Götteborgu vydávajícím se na hostování po Evropě se dvěma choreografiemi Sidi Larbi Cherkaouiho – Icon a Noetic, kdy v první jmenované interpreti tančí na plátech změklé, vylisované hlíny, do níž se halí a v závěru rovněž modelují prostorové objekty. Jak již název napovídá, materiálu je přes tři tuny, kromě vývoje choreografie a vysvětlení spolupráce se sochařem Antonym Gormeyem je sledována i logistika celé eskapády.
Film o choreografovi Richardu Siegalovi a jeho souboru s názvem Vytyčit hranice – Richard Siegal a Ballet of Difference se podrobně zaměřuje na přípravu představení sestávajícího ze tří různých Siegalových opusů (obnovených BoD a Unitxt a novinky Made for Walking). Zachycuje zkoušky, choreografovy inspirace, stupňující se předpremiérovou nervozitu včetně řešení nečekaných zranění a vše doplňuje autentickými rozhovory se členy souboru – mezi nimiž je mimo jiné i česká tanečnice Zuzana Zahradníková.
Ještě náročnější přípravou tanečního výstupu se zabývá finský Fram. Choreografové (a zde současně režiséři) Thomas Freundlich a Valtteri Raekallo se vydávají do nehostinné arktické přírody, kde se musí vyrovnávat s neúprosným klimatem i přírodními vlivy, jimž jsou vystaveni, a jejich taneční kreace je v podstatě pátráním, pokládáním otázek a hledáním odpovědí, stejně jako navázáním určitého vnitřního kontaktu s polárníky, kteří se rovněž dobrovolně vystavovali primárně nelidským podmínkám, aby s nimi bojovali. První část filmu je čistě dokumentární, druhá pak patří samotnému zachycení tance na pláních, kamenných stepích i fjordech.
Finské provenience byl rovněž dokument Křídla jsou mé kořeny o inspiraci a tvorbě tanečníka a choreografa Tera Saarinena (spolu s ukázkami z některých jeho děl), historii stepu poté v krátce zpracoval britský režisér Mark Wilkinson v Americkém stepu, lidovému tanci se naopak věnoval bulharský film Choro.
Mluvíme-li o tanci spojeném s politikou, či tanci jakožto prostředku ve společenské diskuzi, zabývaly se tímto tématem především dva snímky. Pohyb! Jižní Afrika, kde byla průvodkyní lucemburská tanečnice Sylvia Camarda, která v Jihoafrické republice pátrala po vývoji a významu zdejšího pouličního tance pantsula, jehož kořeny jsou silně spjaty s obdobím appartheidu. Specifický taneční styl se tak stal jedním z klíčových znaků a komunikačních kanálů komunity a síla pohybu a tance je dodnes propojena s vyjádřením určitého postoje či názoru.
Obdobnými otázkami se zabýval rovněž jeden díl seriálu Proč tančíme? Abychom provokovali (celý cyklus měl pět dílů, součástí Zlaté Prahy byl však pouze jeden – možná i proto byla anotace v programu k němu naprosto zavádějící), jenž uváděl slavný britský choreograf Akram Khan. Centrem zájmu byla šestice choreografů především současného tance – Kyle Abraham, Bill T. Jones, Alain Platel, Jan Fabre, Germaine Acogny a Pedro Machado, jejichž tvorba znamenala, či stále znamená provokaci, nový pohled a přístup na zavedené tradice, jejich bourání, posouvání hranic možného, nemožného, či stravitelného. Bill T. Jones byl jedním z prvních černošských tanečníků, který vstupoval do světa majoritně „bílého“, Pedro Machado naopak založil soubor, v němž kromě jiných vystupují i tanečníci s nejrůznějším zdravotním handicapem – na vozíku, o berlích, po amputaci končetin, Alain Platel ve svých pohybově divadelních představeních zase v duchu postmoderny tlačí diváka prakticky za veškeré myslitelné hranice a je na každém, jak k jeho práci přistoupí, či zda ji vůbec fyzicky vydrží…
Záznamů představení bylo ve videotéce opět mnoho a vzhledem k jejich délce se znovu jevilo prakticky nemožným vidět je všechny v celé šíři. Českou scénu zastupovaly Tři české kvartety v podání Pražského komorního baletu (Po zarostlém chodníčku a Z mého života Pavla Šmoka a Černé zrcadlo Hany Polanské Turečkové) a Zemlinského kvarteta. Večer z Kostela svatého Víta v Ostravě zaznamenala Česká televize, což jí jistě slouží ke cti. Ještě lépe by ale bylo, kdyby kromě hudebních skladatelů uvedla i choreografy jednotlivých tanečních děl, jelikož jejich opomenutí ani nevím, jak slušně pojmenovat. (Pokud jsem se v titulcích přece jen přehlédla, pak se omlouvám.)
Z produkce ČT vzešel poté rovněž záznam Mé vlasti bratří Bubeníčkových (Jiří choreografie, Otto kostýmy), baletu, jenž byl vytvořen v loňském roce k oslavě stého výročí Československa a jehož červnovou premiéru ze Staroměstského náměstí přenášel živě kanál ČT Art, a u něhož musím s lítostí konstatovat mizernou práci kamery, která učinila výsledek téměř nesledovatelným. Daleko lépe dopadla podzimní premiéra Mosty času v podání baletu Národního divadla, který zatančil čtyři choreografie z dílny Jiřího Kyliána – Žalmovou symfonii, Bella Figura, Petite mort a Šest tanců (recenze premiéry zde).
Jedeno z tanečních představení bylo rovněž laureátem Českého křišťálu v kategorii Záznam inscenačního umění. Jednalo se o Představení v Garnier Alexandra Ekmana v podání pařížské Opery, které je svou hravostí a kousavým sarkasmem zajisté oceněníhodným dílem. Poněkud kontroverzně ovšem alespoň na mě působí, že tento balet byl součástí Zlaté Prahy již v loňském ročníku (důkaz zde). Pod prostým názvem Play, jak zní jméno představení, a pokud mohu soudit s mnohem přiléhavějším českým překladem Hra. A pokud si dobře vzpomínám, i tehdy se dostal do finálového výběru (kde ve své kategorii nakonec podlehl Zděšení Crystal Pite a Jonathona Younga). Netuším sice, jaká jsou místní pravidla, v životě jsem však ještě neslyšela o festivalu, na nějž byste mohli dílo přihlásit opakovaně…? Na Ekmanově choreografii a její náplni to však nic nemění a až se za rok konečně dostane na obrazovky ČT Art, mohu její zhlédnutí maximálně doporučit.
Mezi další záznamy divadelních produkcí se dále zařadily např. velkoformátové Obě strany se 450 tanečníky a projekcí aneb lakonicky řečeno – jak by to vypadalo, kdyby Lotyšsko pořádalo Olympijské hry, nebo Stravinského Petruška (zde v choreografii a umělecké interpretaci Vladimira Varnavy) v hlavní roli s Vladimirem Škljarovem za doprovodu orchestru řízeného Valerijem Gergievem.
Patřila sem rovněž Casablanca v tanci, dílo, v němž osm tanečníků (sedm mužů a jedna žena, ne osm žen, jak tvrdí program) na ploše sedmdesáti minut tvoří koláž nejrůznějších hudebních i tanečních stylů (jazz, contemporary, street dance ad.), emocí, vztahů a energií, která je totožná pro všechny interprety, nehraje se zde na genderové rozdíly, stereotypy, či cokoli, co by v dnešní době komukoli zlomilo obě nohy i vaz. Výsledkem je pak příjemná, nekonfliktní podívaná, nikdy však příliš banální či plochá.
To Klauni Hofeshe Shechtera jsou všechno, jen ne nekonfliktní a příjemní. Půlhodinová choreografie pulzující v jednom neměnném rytmu a odehrávající se na smyčku jedné donekonečna opakované osmitaktové fráze zobrazuje malou skupinku protagonistů jakoby vypadnuvších z cirkusového panoptika přelomu 19. a 20. století. Zprvu nenáročná podívaná je postupně více a více narušována brutalitou a krutostí jednání, rozmazává vztahy, karikuje jednotlivce do pokřivenějších a pokřivenějších obrazů, aby se v následující vteřině obrátila, jako by se nic nestalo. Vždyť je to jen hra, není to doopravdy, jen si hrajeme, předstíráme… Neúprosný koloběh postupně nevyhnutelně vede k otázce, co je skutečné, a co pouhá role, a zda skutečnost není nakonec rovněž jen rolí. Studiový záznam si se zabíráním pohybu může hrát o něco více než běžné snímání dění na divadelním jevišti, čímž je znásobena celková atmosféra, napětí, jistá schizofrenie jednání, a zejména vyvolávané pocity v divákovi.
Dále byl zařazen záznam večera v podání Les Ballets de Monte Carlo tančícím choreografii Nacha Duata Bílá temnota a Josepha Hernandeze Levandulové potěšení, který se obdobně jako Shechter snažil o vytvoření atmosféry obskurní kabaretní skupiny, výsledek však nepůsobil dvakrát přesvědčivě. Monackému baletnímu souboru se věnoval rovněž krátký dokument Taneční hotspot Monako, který působil spíše jako poněkud vykostěná reklama natažená na půlhodinovou stopáž, nicméně obsahoval jak ukázky z výše zmíněného večera, tak tvorby uměleckého šéfa Jeana Christopha Maillota a z českého pohledu příjemné vystoupení Matěje Urbana, který v souboru nastupuje druhou sezónu.
Sadeh21 Ohada Naharina v interpretaci Batsheva Dance Company byl pak další z mozaikovité tvorby tohoto choreografického fenoménu. Potenciál podmanivosti zde jistě dřímal, já jsem se ovšem osobně nemohla po celých sedmdesát minut zbavit dojmu, že se mě snaží tvůrce i interpreti utáhnout na vařené nudli a že celek je mnohem větším vnitřním zážitkem a cestou pro tanečníka než pro diváka…
https://www.youtube.com/watch?v=ieeJyRnkZZI (Sadeh21 ukázka)
V nesoutěžní sekci poté byly ke zhlédnutí jednak Bachovy Braniborské koncerty v podání skupiny Rosas choreografky Anne Therese De Keersmaeker a v jejím typickém stylu založeném především na prostorových drahách než na krkolomném tanečním provedení, jednak čtveřice choreografií Jeroma Robbinse (rozkošné Fancy Free, bachovská Suita tanců pro sólistu a violoncello, Faunovo odpoledne odehrávající se tentokrát v tanečním sále a Glass Pieces minimalistické, přesto naplňující obrovský prosvětlený prostor jeviště v Palais Garnier) tančená baletem pařížské Opery. A rovněž Labutí jezero Rudolfa Nurejeva s Léonore Baulac, Germainem Louvetem a Françoisem Alu téhož souboru (recenze inscenace zde), které bylo možno porovnat s novou produkcí (tou již opět soutěžní) Liama Scarletta pro Královský balet v Londýně v interpretaci Marianely Nunez a Vadima Muntagirova.
Královský balet byl zastoupen ještě dílem Woolf Works choreografa Wayna McGregora a hudebního skladatele Maxe Richtera. Třídílné představení inspirované různými romány Virginie Woolfové (I now, I then na motivy Paní Dallowayové, Becomings čerpající z knihy Orlando a Tuesday opírající se jednak o román Vlny, jednak o spisovatelčinu korespondenci a deníky) mělo premiéru v roce 2016 a na ploše jednoho večera ukázalo emoční i pohybovou škálu a potenciál McGregorovy práce, stejně jako fenomenální výkony tanečníků v čele s Alessandrou Ferri v ústřední roli v první a třetí části. Balet se setkal nejen s nadšeným přijetím publika i kritiky (v roce 2017 byl dokonce přenášen do kin po celém světě), ale jeho úspěch byl korunován několika prestižními britskými tanečními cenami (Olivier Award pro nejlepší novou taneční inscenaci a pro mimořádný taneční výkon A. Ferri a National Dance Award pro nejlepší choreografii a tanečnici). Letos Královský balet vydal záznam představení na DVD. Mám-li být upřímná, zvážila bych investici.
Mým osobním vítězem se však nakonec stal i přes absenci jakékoli oficiální ceny Romeo a Julie v režii dua BalletBoyz Michaela Nunna (režie) a Williama Trevitta (kamera). Ti vzali jedno z nejznámějších baletních zpracování tohoto Shakespearova díla – choreografii Kennetha MacMillana, zkrátili ji a převedli na filmové plátno způsobem, který nemá obdoby. Doslova. Vše se totiž odehrává v živých kulisách starého renesančního města (natáčelo se především v Budapešti), v nichž se tanečníci naprosto přirozeně pohybují a výsledek je prostě a jednoduše regulérním filmem, ne obyčejným záznamem představení. Všichni interpreti nadto zvládli přerod z jevištního herectví na civilnější výrazivo pro kameru, díky čemuž celému snímku dodali na autentičnosti, nadto se tvůrci dovedli vyrovnat s kritickými, výrazně divadelně afektovanými momenty (je třeba si uvědomit, že MacMillanova inscenace vznikla v roce 1965) a vyvarovat se při jejich zpracování a zachycení hrozícího patosu a nepatřičnosti. Do toho přidejte vycizelovanou práci s hudbou a mixem zvuku, který je dostatečně reálný, současně ale ve správných chvílích ustupuje do pozadí, pohádkovou kameru, do nejmenších detailů promyšlenou vizualitu a veškeré její prvky a obsazení hvězd Královského baletu (Julie – Francesca Hayward, Romeo – William Bracewell, Mercutio – Marcelino Sambé, Tybalt – Matthew Ball) a nemůžete se splést (jedině dojít k přesvědčení, že se spletla porota). Ostatně celý název filmu zní v angličtině Romeo and Juliet: Beyond Words, a mně právě slova došla.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
