Taneční videotéka 56. ročníku Mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha

  1. 1
  2. 2
  3. 3
V sobotu 28. září skončil slavnostním vyhlášením další ročník Mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha zaměřujícího se na filmovou a dokumentární tvorbu na poli tance, hudby a divadla. Od středy do soboty bylo možné v průběhu konání navštívit jak speciální projekce a premiéry nových filmů, tak strávit čas v tzv. videotéce a zhlédnout přes stovku snímků. Tance se týkajících filmů a dokumentů bylo letos rovných třicet (včetně tří nesoutěžních) a nabídka čítala jak tradiční záznamy představení z divadelních prken, tak tance přímo pro kameru, dokumenty zachycující tvorbu inscenací, činnost souborů, či zasazující tanec do širších společenskopolitických kontextů.
Zlatá Praha 2019 – Romeo and Juliet (foto zlatapraha.ceskatelevize.cz, fotogalerie)

Hlavní cenu festivalu Grand Prix získal, mám-li být upřímná poměrně překvapivě, ne však nezaslouženě půlhodinový dokument Umírající labuť se Zenaidou Yanowsky v hlavní roli. Snímek Glena Millera z dílny BBC, jenž vznikl ve spolupráci s londýnským divadlem Sadler’s Wells, a který byl součástí čtyřdílného cyklu Danceworks, zachytil dnes již bývalou dlouholetou první sólistku Královského baletu na sklonku její kariéry, ve chvíli, kdy řeší náročnou operaci, následnou rekonvalescenci a návrat na jeviště, aby se s ním obratem rozloučila. A jak říká samotná hlavní aktérka – jakou jinou labutí píseň si vybrat než tu o doopravdy umírající labuti. Dokument na první pohled obyčejný zaujme svou nevtíravou intimitou, civilností a upřímností, s jakou se Yanowsky vyrovnává se svou situací, s tím, že tělo ve čtyřiačtyřiceti letech bolí víc než ve dvaceti a hojí se déle než ve třiceti, i s koncem interpretační kariéry a jistým strachem, že teď už od sebe neuteče, nebude se moct ani na vteřinu schovat za osudy někoho jiného… Vyvolaný dojem je bezpochyby silný, násobně pokud jako divák nepřicházíte z tanečního prostředí.

Mezi dokumenty zachycující umělce mimo jeviště, během jejich příprav, tréninků či turné patřil rovněž švédský snímek Tři a půl tuny hlíny na turné o baletním souboru Opery z Götteborgu vydávajícím se na hostování po Evropě se dvěma choreografiemi Sidi Larbi CherkaouihoIcon a Noetic, kdy v první jmenované interpreti tančí na plátech změklé, vylisované hlíny, do níž se halí a v závěru rovněž modelují prostorové objekty. Jak již název napovídá, materiálu je přes tři tuny, kromě vývoje choreografie a vysvětlení spolupráce se sochařem Antonym Gormeyem je sledována i logistika celé eskapády.

Film o choreografovi Richardu Siegalovi a jeho souboru s názvem Vytyčit hranice – Richard Siegal a Ballet of Difference se podrobně zaměřuje na přípravu představení sestávajícího ze tří různých Siegalových opusů (obnovených BoD a Unitxt a novinky Made for Walking). Zachycuje zkoušky, choreografovy inspirace, stupňující se předpremiérovou nervozitu včetně řešení nečekaných zranění a vše doplňuje autentickými rozhovory se členy souboru – mezi nimiž je mimo jiné i česká tanečnice Zuzana Zahradníková.

Ještě náročnější přípravou tanečního výstupu se zabývá finský Fram. Choreografové (a zde současně režiséři) Thomas Freundlich a Valtteri Raekallo se vydávají do nehostinné arktické přírody, kde se musí vyrovnávat s neúprosným klimatem i přírodními vlivy, jimž jsou vystaveni, a jejich taneční kreace je v podstatě pátráním, pokládáním otázek a hledáním odpovědí, stejně jako navázáním určitého vnitřního kontaktu s polárníky, kteří se rovněž dobrovolně vystavovali primárně nelidským podmínkám, aby s nimi bojovali. První část filmu je čistě dokumentární, druhá pak patří samotnému zachycení tance na pláních, kamenných stepích i fjordech.

Finské provenience byl rovněž dokument Křídla jsou mé kořeny o inspiraci a tvorbě tanečníka a choreografa Tera Saarinena (spolu s ukázkami z některých jeho děl), historii stepu poté v krátce zpracoval britský režisér Mark WilkinsonAmerickém stepu, lidovému tanci se naopak věnoval bulharský film Choro.

Mluvíme-li o tanci spojeném s politikou, či tanci jakožto prostředku ve společenské diskuzi, zabývaly se tímto tématem především dva snímky. Pohyb! Jižní Afrika, kde byla průvodkyní lucemburská tanečnice Sylvia Camarda, která v Jihoafrické republice pátrala po vývoji a významu zdejšího pouličního tance pantsula, jehož kořeny jsou silně spjaty s obdobím appartheidu. Specifický taneční styl se tak stal jedním z klíčových znaků a komunikačních kanálů komunity a síla pohybu a tance je dodnes propojena s vyjádřením určitého postoje či názoru.

Obdobnými otázkami se zabýval rovněž jeden díl seriálu Proč tančíme? Abychom provokovali (celý cyklus měl pět dílů, součástí Zlaté Prahy byl však pouze jeden – možná i proto byla anotace v programu k němu naprosto zavádějící), jenž uváděl slavný britský choreograf Akram Khan. Centrem zájmu byla šestice choreografů především současného tance – Kyle Abraham, Bill T. Jones, Alain Platel, Jan Fabre, Germaine Acogny a Pedro Machado, jejichž tvorba znamenala, či stále znamená provokaci, nový pohled a přístup na zavedené tradice, jejich bourání, posouvání hranic možného, nemožného, či stravitelného. Bill T. Jones byl jedním z prvních černošských tanečníků, který vstupoval do světa majoritně „bílého“, Pedro Machado naopak založil soubor, v němž kromě jiných vystupují i tanečníci s nejrůznějším zdravotním handicapem – na vozíku, o berlích, po amputaci končetin, Alain Platel ve svých pohybově divadelních představeních zase v duchu postmoderny tlačí diváka prakticky za veškeré myslitelné hranice a je na každém, jak k jeho práci přistoupí, či zda ji vůbec fyzicky vydrží…

 

Záznamů představení bylo ve videotéce opět mnoho a vzhledem k jejich délce se znovu jevilo prakticky nemožným vidět je všechny v celé šíři. Českou scénu zastupovaly Tři české kvartety v podání Pražského komorního baletu (Po zarostlém chodníčku a Z mého života Pavla Šmoka a Černé zrcadlo Hany Polanské Turečkové) a Zemlinského kvarteta. Večer z Kostela svatého Víta v Ostravě zaznamenala Česká televize, což jí jistě slouží ke cti. Ještě lépe by ale bylo, kdyby kromě hudebních skladatelů uvedla i choreografy jednotlivých tanečních děl, jelikož jejich opomenutí ani nevím, jak slušně pojmenovat. (Pokud jsem se v titulcích přece jen přehlédla, pak se omlouvám.)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na