Jiří Sulženko: Bojím se chytrých pánů se zdviženým prstem!

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Jiří Sulženko je řazen k našim předním operním pěvcům. Disponuje libozvučným basem i brilantní technikou, a je tak vyhledáván inscenátory v Česku i za hranicemi. Začínal ovšem jako kontrabasista v orchestru Národního divadla, zpěv vystudoval až později. Pěveckou kariéru zahájil v Moravském divadle v Olomouci, odkud přešel do Národního divadla v Brně a poté do pražského Národního divadla. V letech 2007-2013 byl sólistou opery Saarlandisches Staatstheater v Saarbrückenu, poslední „saarbrückenskou“ sezonu měl souběžně angažmá i v Praze.

Jiří Sulženko (foto Marek Olbrzymek)
Jiří Sulženko (foto Marek Olbrzymek)

Dnes má dvě domovské scény – v Praze a v Brně, ale často vyjíždí i za hranice. Setkání s ním bývají nesmírně příjemná. Ač jeho umělecký věhlas putuje celým světem (Evropa, Japonsko, USA, Brazílie, Austrálie), je nesmírně skromný a pokorný. Možná v tom hraje roli i jeho mnohonárodnostní původ a taky úcta k tradicím. „Když moje povídání někomu něco řekne nebo ho potěší, budu moc rád. Ale nedělám si iluze,“ říká. U autora tohoto rozhovoru zafungovalo obojí.

Říká se o vás, že zazpíváte cokoliv. Je to tak?
Že bych zazpíval úplně cokoliv, to říct nemůžu. O cokoliv se můžu snažit. Spíš bych řekl, že se nebojím zpívat cokoliv. Jak se to povede, je věc druhá. Je ale pravdou, že jsem ještě z té generace, která přijímá úkoly tak, jak přicházejí, úplně si nevybírám. Když pak na úkolu najdu nějaká úskalí, zakousnu se do nich s tím, že si musím poradit.

Nikdy vás nelákalo specializovat se na nějaké období nebo hudební styl?
Z pohledu zkušenějšího zpěváka musím říct, že by to asi bylo fajn. Mohl jsem se upnout k nějakému období či hudebnímu stylu, a typu rolí, investovat do nich více úsilí a snažit se v tom kterém oboru pokročit do vyšších levelů. A třeba i v zahraničí. Ale musím říct, že mě baví právě rozmanitost práce. Zpívám tedy všechno. A jestli se o mně říká, že zazpívám cokoliv, a není to myšleno pejorativně, tak fajn, to mě těší.

Zřejmě vás nezaškatulkovali ani operní inscenátoři nebo pořadatelé koncertů. Podle všeho vám to vyhovuje…
Je to tak. Nedostal jsem se do konkrétní kategorie, třeba vyhraněného buffo, vysokého nebo seriózního basu, či basbarytonu … nezaškatulkovali mě do komických, lyrických, hrdinných nebo charakterních rolí. Ono to jde i s věkem. Jako mladý bas máte k dispozici rozmanitý repertoár vážnějšího i buffozního stylu, starší i moderní hudby. Tady všude se mladistvý bas nebo basbaryton může uplatnit, těží z hlasových možností věku, z jisté svěžesti a pohyblivosti.

Ve hře je pochopitelně i vzezření. Jak věk postupuje, zařazují vás nejen podle hlasového oboru a charakteru, ale i zkušeností a fyzického zjevu. Z rolí pro mladé hlasy, od Leporellů a Figarů, se dnes dostávám k tatíkům – a záporákům. Pokud jsem tedy zařazován do určitého typu rolí, tak spíš věkově. Stylově a oborově zatím ne. Dám příklad. S šéfem opery Národního divadla jsme jednali o roli ve Wagnerovi, kterého už jsem zpíval, a současně se připravuje Lazebník sevillský, kde budu zpívat Bartola… tedy oborově zcela odlišné typy rolí. Mám to tedy vybalancované a jsem za ty příležitosti rád.

G. Verdi: Nabucco - Jiří Sulženko - NdB 2021 (foto Národní divadlo Brno)
G. Verdi: Nabucco – Jiří Sulženko – NdB 2021 (foto Národní divadlo Brno)

Některé role se ovšem dají zpívat v každém věku, třeba Kecal nebo Vodník. Jsou role, které vás provázejí celý život?
Jsou. Třeba obě, které jste jmenoval, tedy česká klasika. Prodanou nevěstu jsem dělal poprvé v Olomouci jako mladý pěvec, i když úplně mladý pěvec jsem vlastně nikdy nebyl – začal jsem zpívat poměrně pozdě, v osmadvaceti letech, a jsem za to rád. Bylo to v mém prvním angažmá v Olomouci, v inscenaci režisérky Inge Švandové. Kecal mě od té doby provází celý život. Po Olomouci jsem se s ním setkal v Národním divadle, to mi bylo třiatřicet. Aktuálně hrajeme inscenaci režisérky Magdaleny Švecové, a nově jsem obsazen do nové inscenace režisérky Alice Nellis, která byla kvůli covidu přesunuta do příští sezóny.

Vodník je podobná role, taky ji může zpívat jak mladý, tak i zkušený charakterní hlas. Takže ano, jsou role, které mě provázejí celý život. Je tu ale zádrhel. Když něco nastudujete jako mladý, ještě ne tak technicky nebo pěvecky vyzrálý pěvec, můžou se vyskytnout určité zlozvyky a návyky, které vás pak provázejí v pěveckém životě dál. Mohlo se stát, že první studium role probíhalo ve stresu nebo ve zdravotní indispozici nebo prostě nebylo úplně dokonalé. V dalším studiu se pak objevují zažité chyby, které musíte v nových nastudováních překonat. Někdy se to daří více, někdy méně.

Stalo se to i vám?
Moje úplně první role na jevišti, v Olomouci, byl Mustafa v Rossiniho Italce v Alžíru. Ta role není technicky ani pěvecky vůbec jednoduchá. Byl jsem jevištně i pěvecky nezkušený pěvec, a bylo i trochu legrační, jak jsem ji nacvičoval. Pomohli mi ale jednak sbormistr Vladivoj Jankovský, který korepetoval na konzervatoři, jednak můj pan profesor Karel Petr. Pak jsem se s Mustafou setkal ještě jednou. A teď nedávno mi zavolali z Plzně, že by byli rádi, abych se tam této role zhostil. Nebyl jsem si jistý, jestli je můj hlas ještě tak pohyblivý, ale nakonec jsem do toho šel. Ten více než třicetiletý rozdíl je patrný, a to i v přístupu ke studiu postavy. Jsou tedy jak role, které vás provázejí celý život, tak i takové, ke kterým se dostanete s velkým časovým odstupem. Je zajímavé zhodnotit si technickou a pěveckou cestu, kterou jste urazil, i staré zlozvyky, a postavit se po letitých zkušenostech k podobnému úkolu jinak.

G. Donizetti: L’elisir d’amore – Jiří Sulženko (Dulcamara) a Kateřina Kněžíková (Adina) – ND Brno 2017 (zdroj ND Brno / foto Marek Olbrzymek)

Někteří pěvci se v začátku kariéry přecení a poškodí si hlas. To se vám asi nestalo, když jste začínal „až“ v osmadvaceti…
Ale stalo, svým způsobem. Po tříletém působení v Olomouci jsem se dostal do brněnské opery. Byl rok 1989, tedy mimořádná doba. Na repertoáru byla tehdy i legendární inscenace Nabucca režiséra Václava Věžníka. Před Listopadem ‘89 měla opera Nabucco atributy vzdoru, ve své době měla mnohoznačný, posilující výklad. V roce 1989 ji opera v Brně hrála poměrně často – jako výraz povstání, vítězství a znovuzrození našeho národa. To všechno se spojovalo s jejím libretem. Nabucco se tehdy hrál i třikrát týdně.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


5 3 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments