Jiří Vodička: Rozhodoval jsem se mezi houslemi a tancem
Jaká byla právě ukončená sezona s Českou filharmonií? Jaký je Semjon Byčkov jako šéf? Je v orchestru oblíbený?
Náš nový šéf hodně vyžaduje, je velmi precizní, profesionální, přísný, nic neponechává jen tak na náhodě. Je i dost kritický a pevný v tom, co chce od orchestru. Má jasnou zvukovou představu, která se občas může lišit od toho, na co jsme zvyklí. Třeba u skladatelů Antonína Dvořáka a jeho symfonií nebo u Mé vlasti Bedřicha Smetany objevuje věci, nad kterými se mnozí jiní dirigenti tolik nepozastaví a on v nich hledá hudební hloubku nebo vyšší smysl. Třeba volí i jiná tempa, má jiný náhled na frázování, které tady bylo po dlouhá léta s Jiřím Bělohlávkem. Na jedné straně je to občas určité narušení tradice, ale na druhé straně se vyčistí interpretační nánosy či zlozvyky, které se za léta utvořily.
Semjon Byčkov nám naslouchá na zkouškách a často se i podvolí našim „nápadům“ či přáním. Myslím, že je pro něj také velmi důležitá zpětná vazba od orchestru. Symfonický orchestr je živý organismus a vždycky nějakou dobu trvá, než se sžije se svým novým šéfdirigentem. Máme za sebou intenzivní první sezonu, která přinesla spoustu úspěchů, nádherných koncertů, ale také řadu výzev, které je potřeba překonat a vykomunikovat. Je to všechno běh na delší trať a já se těším na další sezonu a na další skvělé koncerty.
Takže Česká filharmonie už není pro dirigenty tím obávaným rebelujícím tělesem?
Jestli se tím „rebelujícím“ tělesem myslí doba nejistoty pro všechny hráče České filharmonie z důvodů nefungujícího managementu, tak to se dávno změnilo s příchodem Jiřího Bělohlávka a celého nového managerského týmu České filharmonie v čele s Davidem Marečkem. Dalo by se říct, že do orchestru přišel nový vítr. Na druhé straně si ponecháváme to, co bylo pro filharmonii typické: měla vždy svůj specifický, měkký a originální zvuk. Dnes můžu říct, že za mého působení ve filharmonii většina dirigentů komentovala náš zvuk s nadšením.
Jaké jsou vaše vzpomínky na poslední sezony s Jiřím Bělohlávkem?
Jiřího Bělohlávka jsem znal ze společných sólových koncertů už mnoho let zpět, ale když jsem vyhrál konkurz na koncertního mistra, bylo to najednou jiné. Měl požadavky, říkal mi, jak mám co hrát a diskutoval se mnou o hudbě. Byl na zkouškách velmi soustředěný a žil stoprocentně hudbou. Dokázal se také ale zasmát a uvolnit atmosféru při zkouškách. Jednou se mi povedlo, nechtěně, nechat zapnuté zvonění na mobilu a zrovna, když jsem hrál nějaké sólo v Janáčkovi, tak mi zazvonil. Zastavil a řekl mi: „Vem si to… volá ti asi Janáček.“
Jeho nemoc se postupem času na síle projevovala, ale i přesto byl oddán hudbě. Sám říkal, že by bez hudby nemohl žít. Časem jsme se velice sblížili a trávili spolu čas na turné a diskutovali o hudbě, houslích, orchestru i životě. On byl také ten, kdo se velmi aktivně zasadil o to, abych měl kvalitnější nástroj. Věděl, že pro sóla v orchestru potřebuji lepší housle. Hledal jsem je přes rok a půl. Nakonec jedny takové zakoupil sám a zapůjčil mi je. Na tento úžasný nástroj hraji pořád a často na pana Bělohlávka skrze ně vzpomínám. On je slyšel jako první a zároveň jsem na ně hrál i poslední koncert, který dirigoval…
Na jaký nástroj tedy hrajete?
Joseph Gagliano 1774. Jiří Bělohlávek je několikrát slyšel a byl z nich unesen. Jednou, když selhaly všechny možnosti se sponzory, si ke mně po zkoušce sedl a řekl mi, že je to tak výjimečný nástroj, že ho koupí sám. Takže na ty housle hraji díky němu. Pokaždé, když je beru do rukou, je to jako pokračování našeho přátelství.
Letos poprvé se „uděloval Bělohlávek“. Vy jste byl v porotě. O jakou cenu se jedná?
Ten podnět vzešel od manželky pana dirigenta Anny Fejérové a Nadace Jiřího Bělohlávka, kterou spravuje. Je to cena určená pro mladé talentované umělce do třiceti let a bude se udílet každoročně. Letos při jejím prvním udílení ji dostala hornistka České filharmonie Kateřina Javůrková, osobnost známá a žádaná doma i ve světě. Jako členka České filharmonie hrávala i pod taktovkou Jiřího Bělohlávka.
Čím si vás Česká filharmonie získala, proč sólista s rozjetou koncertní kariérou chce usednout do orchestru?
Klišé, že je neslučitelné hrát v orchestru a současně být i sólovým hráčem, rozbil Josef Špaček, který do filharmonie nastoupil jako první. A protože jsme kolegové a známe se od dětství, věděl jsem od něj, jaké to je a že se to dá zvládnout. Od Josefa také později přišla nabídka, abych se přihlásil na konkurz. Není snadné skloubit sólovou kariéru s orchestrem, ale má to své výhody. Člověk zažívá zvuk symfonického orchestru úplně jinak, hlouběji, intenzivněji, poznáte daného skladatele v jeho asi nejlepším obraze. Díky tomu pak dokážu lépe pracovat s komorním dílem a pracovat s ním sám nebo v komorní hudbě, recitálech či sólových koncertech.
Jak vypadá přijetí nového člena do České filharmonie? Máte nějaké uvítací rituály?
(Smích) Ale ano, většinou, když třeba koncertní mistr zahraje na zkoušce své první sólo, tak mu orchestr zatleská, zaťuká smyčci nebo zahuláká. A pak když dostane definitivu, pozve své kolegy na párty, na pivo… Je to strašně fajn.
Už ve čtrnácti letech jste byl přijat na Ostravskou univerzitu, Institut pro umělecká studia. Jaké to je být zázračným dítětem mezi dospělými studenty?
Začátky studia byly pro mne docela náročné. Přeci jen, když navazujete na středoškolské učivo, které jste ale neměl, tak často tápete a prostě nevíte. Hodně mi pomáhali profesoři. Zajímavé byly také začátky s mými spolužáky, kteří byli o sedm let starší. Musím říct, že většina z nich mě vzala do party poměrně hned a neměl jsem většinou pocit, že na vysokou školu ještě nepatřím. Horší to bylo, když se domlouvali na pivo do hospody, tam jsem měl problém. (Smích) Když se dnes podívám zpětně, jsem rád, že jsem měl tuto možnost, protože mi dala daleko víc prostoru pro cvičení a přípravu repertoáru na soutěže a koncerty. Mohl jsem cvičit doma, nemusel jsem řešit neustále zaplněné třídy, které jsou častým kamenem úrazu na školách. Studenti nemají dostatek prostoru cvičit. Měl jsem obrovské štěstí, že v místě mého bydliště vznikla vysoká škola, dnes Fakulta umění při Ostravské univerzitě, s tak skvělými pedagogy, jako byl profesor Zdeněk Gola. Vynikající houslista a metodik, autor houslové školy, který mi dal všechno, co jsem potřeboval.
Říká se vám český Paganini, ale jaké byly vaše skutečné houslové vzory?
Paganini je prubířským kamenem houslové techniky, v jeho skladbách najdete vše, co lze na housle zahrát, a to dosud nikdo nepřekonal. Technika mi byla vždy blízká a šla mi rychle, to mám od Pánaboha. Jediné, spíše fyzické omezení je velikost ruky, třeba skladby Eugena Ysayë nebo Heinricha Wilhelma Ernsta (nahrál jsem jeho Krále duchů), kteří měli mimořádně velkou ruku, mi dají více zabrat. Já mám ruku spíše menší.
Co se týče mých houslových vzorů, tak to byl David Oistrach, Izthak Perlman, Anne-Sophie Mutter. Hodně jsem poslouchal nahrávky Izthaka Perlmana, to bylo celé jedno období, kdy jsem studoval romantické koncerty a nasával jeho jedinečný styl, vibrato a provázanost frází a vůbec tvoření tónu. Na nahrávkách různých houslistů se učím a vybírám si pro každé hudební období jiné vzory.
Vyvíjí se i dnes houslový styl? Vnímáte nějaké trendy?
Hodně záleží a vždy bude záležet na individualitě umělce, jak to cítí on. Objektivně se houslová interpretace vyvíjí, především k větší citlivosti vůči danému hudebnímu stylu. Když si poslechnete „staré“ houslisty z šedesátých let, například v Bachových sonátách a partitách, tak uslyšíte, jak hrají velkým tónem, klidně s vibratem, až se stírá rozdíl, jestli je to Bach nebo Brahms. Dnes by vás za to na soutěži vyhodili z prvního kola. Čili ty mantinely interpretace, co je přípustné a co už ne, jsou nyní mnohem užší. Trendem je historicky poučená interpretace. Dokonce jsou dnes i dirigenti, kteří chtějí hrát Dvořáka nebo Brahmse bez vibrata. To už je pro mě osobně daleko za hranou. Ale jinak je správné vracet se ke kořenům, snažit se představit si danou dobu, kdy skladbu autor psal. Popřípadě jaké životní okolnosti ho k tomu dílu vedly.
S Michalem Dvořákem se objevujete v jeho projektu Vivaldiano. Baví vás crossover koncerty pro široké publikum?
Je to pro mě nová zkušenost, jako klasický houslista jsem se podobných projektů nikdy předtím nezúčastnil. Ale vyrostl jsem v rockerské rodině, táta byl rockový kytarista, chodil jsem s ním do studia na zkoušky kapely, tak k tomu mám blízko. Navíc jsem tančil latinskoamerické tance a poslouchal jako dítě všechno. Rozhodně jsem nevyrostl jen na poslechu klasické hudby… Takže když mě oslovil Michal Dvořák, neměl jsem s tím problém a jeho nápady, kam by měl projekt směřovat do budoucna, mě velice oslovily. Rozhodl jsem se do tohoto rozjetého vlaku nastoupit. To, co na pódiu hraji, jsou naprosto stejné party, jaké bych hrál s komorním orchestrem. Přistupuji k tomu tedy se stejnými nároky na kvalitu jako jinde. Kolik je takových multimediálních show o barokním skladateli, jeho životě, hudbě, která není jednoduchá a vyprodáte s ní například O2 arenu nebo další obrovské sály všude po světě? Tento projekt je v mých očích i uších velmi zajímavý a originální. Několik hráčů ze symfonických orchestrů z Čech i ze světa byli členy kvarteta, které je součástí show a byli nadšeni, i když měli na začátku strach, co je čeká. Jedním z posledních koncertů, které jsme měli, byl koncert v sále Izraelské filharmonie, kam jsme se vrátili již poněkolikáté.
Zaujala mě vaše zmínka, že jste se věnoval latinskoamerickým tancům…
Ano, jako dítě, a byl jsem dokonce už tak daleko, že jsem se rozhodoval, čemu dát přednost – tanci nebo houslím? Bylo mi asi jedenáct nebo dvanáct, ze školy jsem šel cvičit na housle, pak na trénink, časově už to nešlo zvládat. Ze všech stran na mě tlačili, abych se věnoval jenom jednomu. Chodili jsme do tanečních ještě s kamarádem ze sousedství, s Radkem Muchou, je dodnes skoro jako můj brácha, spolu jsme v Ostravě vyrůstali. On u toho zůstal a dnes je mistrem republiky v latinskoamerických tancích. Musím říct, že mi to i něco dalo, třeba v oblasti rytmického cítění. A také jsem nikdy neměl potíže se zády, na což hodně muzikantů trpí.
Všimla jsem si vašeho červeně podšitého obleku. Sledujete nějaké módní trendy pro koncertní umělce?
(Smích) Já nemám jenom červený, ale i stříbrný a zlatý. Všude, kde v tomto koncertním oblečení vystupuji, to vyvolává pozitivní ohlas. Nechal jsem si ho ušít podle mého dvorního pianisty Martina Kasíka, se kterým koncertujeme. Takže máme oba stejný a jsme i po této stránce sladěni.
Jak může hudebník relaxovat ve volném čase? Chodíte třeba do posilovny?
To my houslisté nemůžeme, ne kvůli svalům, ale šlachám. Z každé zátěže, třeba i zvedání lehkých činek, trpí úpony šlach a ruce by ztratily pružnost. Já třeba poznám, jestli smyčec má 61 nebo 63 gramů, to je jako cihla pro pravou ruku a pro jemnou vyváženost smyčce. Ale mám jiné hobby. Strašně mě chytlo létání, zajímám se o letadla, studuji je a občas si chodím virtuálně zalétat na trenažér.
Jak jste se k tomu dostal?
Kvůli strachu z létání. Měl jsem hrozný zážitek při jednom letu v Brazílii, byli jsme tam se Smetanovým triem a chytila nás ve vzduchu silná bouřka. Opravdu to vypadalo, že je náš konec. Předtím už jsem měl za sebou stovky letů, ale po tomhle mi zůstala panická hrůza znovu vkročit do letadla. Dlouho se mě tento strach držel. Potřeboval jsem poznat, jak letadlo funguje, co je a není normální při letu, jaké jsou fyzikální limity a možnosti stroje. Postupně mě svět letadel začal fascinovat a stalo se z toho hobby. Pořídil jsem si příručku k Boeingu 737, koupil jsem si licence na trenažér, a když můžu, tak si k tomu sednu a dám si třeba krátký let Ostrava – Praha nebo Praha – Frankfurt. Na větší trasy většinou nemám čas. Bohužel ani na skutečné sportovní létání, protože tam je dlouhá příprava a málokdy se vám podaří chytit dobré počasí, když máte volno. Takže zatím zůstávám bezpečně na zemi…
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
