Jiří Žalud – v pětaosmdesáti tanečníkem i cyklistou

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Vůbec neodpovídá představě, kterou si obvykle utváříme o člověku, který právě oslavil své 85. narozeniny. Schody na zadním schodišti Divadla J. K. Tyla v Plzni bere po dvou, ani trochu se nezadýchá. Vypráví bez zábran, s humorem a zdravým nadhledem. O divadle, o svém životě s divadlem – ale stále se vrací jedno téma – jeho rodina. Jiří Žalud, dlouholetý sólista souboru baletu Divadla J. K. Tyla v Plzni, v minulosti také jeho šéf a i dnes, po více než šedesáti letech, stále jeho člen. V DJKT získal angažmá v roce 1954, sólistou baletu se stal v roce 1961. Hned dvakrát – v roce 1968 a v letech 1991–92 byl pověřen vedením souboru a v letech 1992–95 byl jeho uměleckým šéfem. V roce 2003 se stal držitelem Ceny Thálie za celoživotní mistrovství.
Jiří Žalud v baletu Spartakus, 2014 (foto archiv DJKT)

Když jsem tančil, o cenách jsem nikdy nepřemýšlel, myslel jsem na to, abych dělal divadlo co nejlépe. Ale mám z nich teď radost. Cena je takové jeho zhmotnění, doklad, že to snad člověk nedělal tak špatně a že si toho někdo všiml,“ říká Jiří Žalud. Když posloucháte jeho vyprávění o divadle, ale i o tom, jak z tance přesedlal na kolo, jak stárnul s tituly, v nichž léta tančil, cítíte najednou přirozený běh věcí. Čas, který tak strašně rychle utíká, vás najednou přestane děsit. Jiří Žalud má totiž jednu neocenitelnou vlastnost – umí stárnout. „Mám především velkou rodinu a pravnoučata! Letos to byl podařený rok,“ říká se zjevným potěšením. „Dcera měla šedesátiny, vnučka čtyřicetiny a já pětaosmdesát! Věnuji se rodině a moc rád vozím v kočárku pravnučku!“ vypráví s chutí o svých blízkých. „Od divadla se už odpoutávám. Když potřebuji pohyb, jezdím na kole,“ dotkne se své velké záliby – cyklistiky.

Je zvykem charakterizovat Jiřího Žaluda jako ´legendu´ plzeňského baletu. Slovo legenda se však ke skromnému, praktickému, vitálnímu muži příliš nehodí. S DJKT je spjat již 60 let, rolí, které během své rekordní kariéry ztvárnil, by dosud mělo být přes 140. Podmiňovací způsob je na místě, Jiří Žalud je totiž nikdy nepočítal. „Ne, nepřišlo mi, že by to bylo důležité. Role přicházely, odcházely a já jsem tančil. Spočítali je za mě až v Divadelním ústavu. Říkal jsem si, že se asi na to budete ptát, tak jsem si ten seznam přinesl,“ směje se a ukazuje několik vytištěných listů. Na začátku sezóny 2021/22 je jasné, že tento seznam není definitivní.

Jiří Žalud v baletu někdo to rád…, 2003 (foto archiv DJKT)

Když vám bylo osmdesát, tančil jste roli majitele gladiátorské školy Batistata v inscenaci Spartaka Arama Chačaturjana v choreografii Jiřího Pokorného. Na Sicílii v Teatro Massimo Bellini, kde s ní DJKT hostovalo, jste ji tančil dokonce v šesti dnech sedmkrát bez alternace. A před sebou jste měl roli Otce v inscenaci Libora Vaculíka Slečna Julie. Po pěti letech jsme na prahu nové sezony a vy máte před sebou další nové inscenace. Napadlo by vás, když jste se v roce 1954 stal členem plzeňského baletu, že v 85 letech budete stále tančit?
Ani v nejmenším! Svůj život jsem vždy dělil mezi rodinu a divadlo. Když jsem šel do důchodu, absolutně jsem nepočítal s tím, že bych ještě vystupoval. Chtěl jsem si užít vnoučata a koupil jsem si kolo, abych měl nějaký pohyb. Člověk musí mít svůj řád, udržovat správnou životosprávu, musí mít pravidelný pohyb a trénink. Proto jezdím na kole. A taky hodně chodím, jsem spokojený i jako turista. Léta ubíhají a nikdo si nemůžeme myslet, že tělo vydrží pořád všechno. Teď si divadlo jen užívám, do ničeho se nenutím, na sál už nechodím. Trénování už si moc ve svém věku nemůžu dovolit, jezdím místo toho hodně na kole a když nemůžu na kolo, vyrazím na turistický výlet.

Jako čerstvý osmdesátník jste trávil léto v kopcích kolem italského jezera Lago di Garda. Kde jste jezdil teď? A kolik kilometrů dnes tak jezdíte?
Teď ujedu tak do padesáti kilometrů za den. Ale to víte, denně už si to taky dovolit nemůžu. Jezdím už jen rekreačně, nechci to přehnat. Ale zaplať Pánbůh, že jsem se na cyklistiku dal! S naší partou pěti kamarádů jsme si za ta léta sjeli řecké ostrovy, pomalu celou Francii, jezdili jsme na Elbě, Korsice, Sardinii. A co nešlo na kole, prošli jsme jako turisté – například Dolomity. Teď už jsme zůstali jen dva a už nás to přece jen zmáhá, tak jezdím v terénech kolem Plzně. Hodně po lesích, silnice mě neláká, je tam velký provoz, nechci riskovat. Okolí Plzně je krásné a rád ho využívám. Mám blízko u Plzně chatu, kde jsem nejčastěji. Prožil jsem tam v minulém roce celou covidovou krizi.

Jiří Žalud v baletu Romeo a Julie jako páter Lorenzo, 2015 (foto archiv DJKT)

A když sesednete z kola, je tu divadlo…
Když mě i teď chce divadlo využít, tak tu možnost vítám. Momentálně to jsou inscenace Zkrocení zlé ženy, Labutí jezero – takové malé roličky. V této sezoně mě čeká drobná role šenkýře v Donu Quijotovi. A tak to přece má být – když přijde na scénu dědek, je to pořád lepší, než když si mladej kluk musí nasadit fousy! Všechny věci, které jsem dělal po odchodu do důchodu, a to bylo v roce 1997, přicházely přesně takhle. Vždycky někdo přišel a potřeboval starého muže…

A jací byli, ti staří mužové! Po odchodu do důchodu jste svou dráhu obohatil o hostování v pražském Národním divadle, Divadle v Dlouhé, v Olomouci, v Brně a se souborem DJKT jste vystupoval na Sicílii. Obsazovali a obsazují vás choreografové několika generací – Libor Vaculík, Jiří Pokorný i Richard Ševčík.
Divadlo pro mě opravdu skončilo důchodovým věkem. A když potom něco přišlo, vnímal jsem to jako takový bonus a jako pomoc souboru, ke kterému cítím pořád vztah. Vždyť tu jsem tolik let! A když i teď přijde šéf, že by něco ode mě potřeboval, rád pomůžu. Snažím se dostát nárokům choreografa, jak nejlépe dokážu. Říkám, že v Plzni je snad jediný soubor na světě, který má ve svých řadách dědka s pěti pravnoučatama!

Například Libor Vaculík udělal z pátera Lorezna ve vašem ztvárnění ve své inscenaci Romea a Julie jednu z ústředních postav. Na druhou polovinu této sezony se chystá premiéra inscenace Lady Macbeth Mcenského újezdu v choreografii právě Libora Vaculíka, která musela být odložena kvůli koronavirové krizi. A i v ní je pro vás role.
Libor Vaculík mi připravil plno krásných rolí. Ať to bylo v Edith, Dámě s kaméliemi nebo v Čachtické paní, v Romeovi a Julii, v Někdo to rád… a také v Praze mě obsadil do role Rodriga Borgii ve své inscenaci Lucrezia Borgia. Když za mnou už před víc než rokem přišel kvůli Lady Macbeth Mcenského újezdu, smál jsem se – copak já ve svém věku vím, co bude za rok? Tak uvidíme…

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments