Jitka Čechová se nedávno vrátila z turné po Číně, v plné a skvělé formě, s usazeným a řadou tamních koncertů prověřeným programem. Byl to nyní v Praze program téměř monotematický, ryze romantický, sestavený z děl tří autorů, v mnohém si příbuzných.
Sonáta g moll Roberta Schumanna zaujala i v plné sazbě zřetelností, přesným odvažováním poměrů mezi básnivostí a dravostí, místy nespoutanou silou, postupným vybudováním stavby až ke zřetelně zvýrazněnému finále; celkově velmi pevným, až mužným provedením.
Skladba Un sospiro z Lisztova cyklu Tří koncertních etud není dlouhá, ale autora představí naplno. Začíná klidně, ale postupně dynamicky i výrazově vygraduje a dobere se široké sazby a velké závažnosti, aby se posléze zase vrátila do počáteční úrovně. Od Franze Liszta pak před přestávkou přišel na řadu ještě Mefistův valčík č. 1, v podání Jitky Čechové gejzír tónů, virtuózní smršť, odstíněná ve spektru od silového přístupu po chvilkami odlehčená a perlivá místa, ale v celkovém dojmu především nemilosrdně, agresivně se valící kupředu – pokud snad přece jen valčík, tak opravdu ďábelský…
Zaniklé štěstí, Útěcha a Slavnost českých sedláků, to byly tři poetičtější, ale neméně virtuózní kusy z cyklu Sny Bedřicha Smetany, díla nezastírajícího ve stylu dobové evropské zakotvení, ale zvláště v poslední části přece jen zemitějšího než v případě hudby německých nebo rakouských romantiků. Večer pak uzavřely tři položky z druhé řady cyklu České tance – Oves, Slepička a Dupák. Jitka Čechová Smetanu natočila kompletně, jeho hudbu má zažitou a dovede jí dát jak její nespornou virtuozitu, tak přesný charakter.
A potom, po skončení ohlášeného programu, dostal koncert velmi lidskou, emotivní tečku. Nejprve Jan Páleníček s violoncellem v ruce svou ženu vyzval, aby spolu zahráli nedlouhou skladbu od Gabriela Faurého, kterou má ráda. Poté Jitka Čechová dojatě hrála další hudbu se vzpomínkou na otce, kterého, jak řekla, nedávno ztratila. A nakonec ještě přidala čínskou skladbičku, kterou jednou zahrála z turné přes telefon, „do ouška“, manželovi; odloučení bylo prý tenkrát hodně dlouhé. Publikum stálo a mezi interpretkou a posluchači v té chvíli panovalo úžasné, slovy nepostižitelné propojení.
Naším předsevzetím je udržování a podpora převážně české interpretační tradice, zdůrazňuje Jan Páleníček, dramaturg programů, předseda pořádajícího sdružení Česká kultura. V listopadu se uskuteční ještě dva koncerty malostranské přehlídky, která je součástí Českých kulturních slavností – ve Valdštejnském paláci koncert harfistky Kateřiny Englichové a hobojisty Viléma Veverky a pak v kostele Panny Marie Vítězné varhanní recitál Pavla Černého. I v obou těchto případech půjde o hudební večery, které budou zcela jistě a samozřejmě plně v souladu s Páleníčkovou proklamací, že jde o setkávání s hodnotami zakotvenými v hudebních skvostech našich předků – a v interpretaci těch nejlepších. Takovým objektivně byl, bez ohlížení se na rodinné vztahy, rovněž recitál Jitky Čechové – ukázka pevného a jasného hudebního názoru a hotového, jistého a zralého hráčského mistrovství.
Hodnocení autora recenze: 95 %
Malostranské komorní slavnosti 2017
Jitka Čechová (klavír)
5. listopadu 2017 Hlavní sál – Valdštejnský palác Praha
program:
Robert Schumann: Sonáta g moll
Ferenc Liszt:
– Un Sospiro – cyklus Tři koncertní etudy
– Mefistův valčík č. 1
=přestávka=
Bedřich Smetana:
– Zaniklé štěstí, Útěcha a Slavnost českých sedláků – cyklus Sny
– Oves, Slepička a Dupák – cyklus České tance
