Jitka Čechová na festivalu Lípa Musica: Kosmopolitní a racionální Smetana

Letošní ročník festivalu Lípa Musica vrcholí společně s oslavami 100. výročí vzniku Československé republiky a tomu odpovídal i program sobotní části jeho finále. V předvečer samotného výročí byl koncert v Biberově koncertní síni v České Lípě věnován výlučně Bedřichu Smetanovi, jehož skladby osobitě a bravurně provedla klavíristka Jitka Čechová.

Program večera otevřela skladba Macbeth, jedna z výrazově nejpestřejších klavírních skladeb Bedřicha Smetany. Snad pro Macbethovský námět bylo ve skladbě užito jistých magických ale jen málo temných nálad, skrz které po celou dobu skladby vyeruptovávaly jisté majestátní harmonické pasáže, které svým způsobem ladily se slavnostním státním obsahem večera. Z majestoza se ale rázem ustoupilo do lyrických výpovědí, které z původně melancholického zaujetí vygradovávaly v obligátním romantickém a tedy dramatickém duchu.

Jakoby se Smetana touto skladbou snažil vytvořit něco, co se vymyká jeho klasickému rukopisu, chtěl snad vytvořit osobité dílo velmi nadnárodně srozumitelného obsahu a významu. Jitka Čechová, když se pod jejími rukama rozehřála místní petrofka, provedla velmi brilantně opravdu pestrou paletu nálad a výrazů a svou interpretací osobité Smetanovo dílo ještě více pozvedla.

Zatímco Macbeth bylo dílo snad až programově odnárodněné, následující Tři poetické polky předvedly typičtější skladatelovy figury a potvrzovaly ono zprofanované přízvisko Smetany coby národního skladatele. Nijak zde při tomto „národním angažmá“ ale neustupovala do pozadí Smetanova osobnost, která po sobě žádá ještě více, než být symbolem národního patosu. Proto jsou zde obsaženy opět i momenty osobní a intimní. Ve Třech poetických polkách chtěl Smetana náležitě citově popsat rozvernost, jemný stesk (s jistými omamnými romantickými halucinacemi) a následně opět radost a jistou rozháranost mládí. 

Jitka Čechová odehrála obě úvodní skladby velmi nepateticky leč výpravně a jaksi programově prováděla Smetanu co nejvíce srozumitelného současnému posluchači. Svým způsobem suverénně a velmi osobitě uvedla Smetanu jako světového a nikoliv jako národního autora. Z následujícího Pokladu melodie české čišel určitý smutek, který se prolínal s jasnějšími momenty. Jitka Čechová se i zde pohybovala v pro ni důvěrně známých vodách a bez okázalého leč zbytečného respektu bez rozpaků. Její interpretace skladatelových partů byla s pokračujícím koncertem stále energičtější, samozřejmější a lehčeji působící. Zkrátka její výkon společně s koncertem úspěšně gradoval a to bylo velmi příjemné. 

Podobně anotované, tedy částečně melancholické a částečně mladistvé a bezstarostné, byly Sny uvedené po přestávce. Skladba má celkem šest vět a přes cvičební charakter má svůj vývoj. V jednotlivých částech je obsažen smutek ze zaniklého štěstí, konejšení a útěcha, chápavost a jisté rodičovské pochopení a objetí. Nevyřčeně milé dílo, i když místy afektované, ale nikdy agresivní. Ona afektovanost a svým způsobem opět majestátnost, chcete-li hledat zvukové paralely k státnímu výročí, byla ve velkém obsažena ve větě Před hradem. Naopak od majestátnosti směrem populárnějšímu a lidovějšímu projevu  sestoupilo dílo v Slavnosti českých sedláků. Tato část už ukázala Smetanovo dílo tak, jak si ho většina posluchačů představuje, takové rustikální, zpěvné a sentimentálně blízké nitru.

Opravdu velmi pěkně, originálně a znale provedeného Smetanu obecenstvo odměnilo nadšenými ovacemi ve stoje. Koncert byl díky relativně malému prostoru hrán velmi napřímo a osobně. Diváci viděli interpretce přímo pod ruce a i to ji možná motivovalo k velmi adresnému pojetí programu. Od Smetany se v přídavcích nakonec program odklonil, když byla uvedena jedna skladba od Chopina, aby posluchači, slovy interpretky, věděli, že i Chopin uměl napsat polku, aniž si to uvědomoval, následovala ještě drobná jímavá skladba od Leoše Janáčka. Večer měl celkově slavnostní republikový rámec, ale především byl velmi srdečný a povedený.

 

Hodnocení recenzenta: 95%