Jmenuji se Jiří Rožeň, povoláním dirigent

  1. 1
  2. 2
Jeho životní i umělecká cesta začíná v jižním cípu Prahy 4 a vede přes Salcburk, Hamburk a Curych až do skotského Glasgow. Loni, v pouhých 27 letech, podepsal smlouvu s jednou z nejprestižnějších světových uměleckých agentur Harrison Parrott. Od té doby křižuje celý svět. V červnu přijede na skok do Prahy, aby zde společně s orchestrem PKF — Prague Philharmonia uvedl pod širým nebem v Kasárnách Karlín díla Mozarta, Martinů a Beethovena.
Jiří Rožeň (foto Ilona Sochorová)

Je dítětem „nové doby“ s rokem narození 1991. Jak sám říká, jeho cesta k hudbě byla velmi přímočará, podporovaná rodiči. „Můj hudební talent objevila máma. Jednou mi zahrála písničku na klavír a já jsem zazpíval melodii nikoliv na text, ale na názvy jednotlivých tónů. Chodili jsme na koncerty vážné hudby i do opery, od šesti let jsem zpíval ve sboru, v sedmi jsem začal hrát na klavír.“ Škoda, žádný příběh „řeznického synka“ či „jak jsem si vyvzdoroval hudební kariéru“ se tedy konat nebude. Přesto je na Jiřím něco fascinujícího a nesmírně vzrušujícího. Odvaha, talent, pracovitost? „Již během studia na Pražské konzervatoři jsem se rozhodl, že chci studovat v zahraničí. Přitahovala mne obrovská hudební tradice německy mluvících zemí a také jsem se v té době velmi intenzivně učil německy. Bakalářská studia jsem absolvoval na Mozarteu v Salcburku a poté jsem odešel za vynikajícím Ulrichem Windfuhrem do Hamburku a Johannesem Schlaeflim do Curychu,“ popisuje svá studentská léta.

Jeho další cesta vedla do Velké Británie, kde působil dva roky v Glasgow na Královské skotské konzervatoři a jako asistent Donalda Runniclese a Thomase Dausgaarda u BBC Scottish Symphony Orchestra. „Oba dva mne velmi ovlivnili, byť způsob jejich dirigování je absolutně odlišný. Donald Runnicles vždy ovládá své emoce. Jeho gesta jsou důstojná, pevná. Dává velký prostor hráčům k vyjádření jejich vlastní hudebnosti. Thomas Dausgaard je naopak „živel“, velmi muzikální živel, který svým emocím nechává volnější průchod. Od prvního jsem se naučil hlavně nadhledu, díky druhému jsem prohloubil svůj zájem o severskou hudbu, zejména o dílo Carla Nielsena, a seznámil jsem se se skladbami velice zajímavého dánského skladatele Rueda Langgaarda.“ Když s Jiřím Rožněm mluvíte, máte pocit, že úspěch, kterého dosáhl, snad ani nebyl jeho původním cílem. Jako by do sebe pouze plnou měrou nasával vše, co ho nějakým způsobem inspiruje či zdokonaluje.

Nebojí se riskovat. A zároveň mi připomíná ono slavné rčení krále Miroslava z pohádky Pyšná princezna: „Nad nikoho se nepovyšuj a před nikým se neponižuj.“ Sedíme v útulné kavárně v centru Prahy a náš rozhovor směřuje k příští sezoně. V té ho čeká několik významných evropských debutů – s Královskou filharmonií v Londýně, Royal Scottish National Orchestra, Orchestre national du Capitole de Toulouse, Orchestre national de Belgique, Hallé Orchestra či Královskou filharmonií v Liverpoolu. Všechno světoznámé značky, což znamená velký tlak na psychiku, a především velkou zodpovědnost. Jak se s tím vyrovnává? „Musíte to chápat pragmaticky. V mém věku se jeví jako naprosto přirozené, že se s většinou orchestrů setkávám poprvé. První dojem je ovšem velice důležitý, máte jen jednu šanci otevřít si cestu k další spolupráci. Je tedy nutné být dobře připraven. Vedle pocitu velké zodpovědnosti jsou to pro mne ale především velmi vzrušující, radostné momenty.“ Diplomatická odpověď. Jak se ale připravit na situaci, kdy znovu a znovu předstupuji před orchestr, se kterým jsem nikdy nespolupracoval?! „Dirigentská technika je paleta gest a signálů, taktovacích schémat, které jsou (nebo by měly být) srozumitelné všem orchestrům bez rozdílu, byť každý  z dirigentů si určitě vytváří svůj vlastní dirigentský rukopis. Pokud máte dobrou techniku, precizní gesta a jasnou zvukovou představu o skladbě, nemáte se čeho bát. Navíc si ušetříte spoustu času a vysvětlování na zkouškách, což hráči oceňují. Když orchestr vůbec neznám, tak si rád poslechnu nějakou jeho novější nahrávku. To mi dokáže mnohé napovědět. Také se zajímám o to, kdy dané skladby naposledy hrál. To zase pomáhá lépe odhadnout zkouškový plán.“ Některé orchestry mají svůj specifický zvuk. Předurčuje to nějak zvukovou představu, se kterou před orchestr předstupuje? „Myslím, že nijak zásadně. Vytvářím si své vlastní pojetí, svůj vlastní „zvukový“ názor, a ten se snažím orchestru předat.“

V červnu povede Jiří Rožeň orchestr PKF — Prague Philharmonia v sérii koncertů pod širým nebem v Kasárnách Karlín. V programu zazní díla W. A. Mozarta, Ludwiga van Beethovena a baladické Rhapsody-Concerto Bohuslava Martinů se sólistou Stanislavem Svobodou. „Open-air koncerty mají mnohem uvolněnější atmosféru, takže dokáží přilákat i posluchače, kteří se zdráhají přijít do koncertních sálů. Je to cesta, jak vzbudit zájem o vážnou hudbu u mladší generace, což je velice důležité. Již jsem koncerty tohoto typu dirigoval, třeba loni v Záhřebu. V září mne čeká podobná akce v Antverpách. V Praze zahrajeme krásný program. Například Martinů je jednoznačně jedním z mých nejoblíbenějších skladatelů. Spojuje mne s ním i jakási životní paralela. Oba jsme odešli do světa nasbírat zkušenosti. On se však po většinu života nesměl do Čech vrátit. V jeho hudbě je tolik vřelosti, zpěvných melodií, překvapivých harmonických spojů, zajímavých rytmů, stesku po domově! Rhapsody-Concerto je nádherná skladba, kterou napsal na sklonku svého života. O to více se v ní rozeznívá jeho nenaplněná touha vrátit se domů do rodného Československa, do malebné Poličky. Martinů zde používá dva důležité hudební elementy – citaci z Dvořákova Requiem a tzv. „Juliettin spoj“, což je typ zcela unikátní harmonické modulace. Beethovenova hudba mne provází řadu let. Hrál jsem jeho klavírní sonáty, později jsem začal dirigovat jeho orchestrální skladby. Beethovenovu Druhou symfonii jsem si vybral pro svůj absolventský koncert na Pražské konzervatoři. Sedmá, kterou provedeme s PKF, dostala od Richarda Wagnera přízvisko Apoteóza tance a já s ním naprosto souhlasím. Z tónů této symfonie je patrný nekonečný, a přesto stále se měnící taneční rytmus a radost ze života. Spolupracovat na tomto repertoáru s PKF bude velká radost, protože klasicistní skladby umí hrát s lehkostí a stylově, Martinů pak zpěvně a vřele.“

_____________________________________________________________________

  1. 1
  2. 2

Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na