Joe Hisaishi dirigoval přesně, ale nepřesvědčil

Joe Hisaishi je známý především jako skladatel filmové hudby, zejména pak díky spolupráci s věhlasným režisérem Hajaem Mijazakim (jmenujme například středověký epos Princezna Mononoke, poetický polofiktivní životopis konstruktéra nechvalně proslulé stíhačky Zero Zvedá se vítr nebo oscarový film Cesta do fantazie). V této oblasti své tvorby Hisaishi kombinuje prvky tradiční japonské i evropské artificiální hudby s minimalistickými postupy i elektronickými zvuky. Za své filmové partitury byl celkem sedmkrát vyznamenán cenou Japonské filmové akademie. Kromě doprovodu stříbrného plátna se však také věnuje artificiální hudbě a právě jako interpret děl jiných skladatelů a jako tvůrce koncertní hudby se přijel představit na abonentní koncert Filharmonie Brno.

V první půli večera zazněla pod Hisaishiho taktovkou Prokofjevova Sedmá symfonie cis moll, op. 131. Jde o autorovu poslední symfonii dokončenou pouhý rok před smrtí, v době, kdy se skladatel potýkal s finanční tísní, zdravotními problémy i s perzekucí a odmítáním ze strany sovětského režimu. Přesto (nebo možná právě proto) jde o kompozici posluchačsky velmi přístupnou. Mísí se v ní plochy nostalgie, melancholie, ale i radosti a veselí, vše navíc zabaleno do pestrobarevné a nesmírně zábavné instrumentace, která může místy evokovat filmové partitury Johna Williamse, Dannyho Elfmana nebo hudební doprovody ze zlatého věku studia Disney (připomeňme, že sám Prokofjev byl také vynikajícím filmovým skladatelem). Není tedy divu, že se symfonie objevila na programu řízeném právě Joem Hisaishim.

Ten se projevil jako rytmicky přesný a vizuálně velmi přehledný a srozumitelný dirigent, díky čemuž hrál orchestr (až na několik málo výjimek) v perfektní souhře a dynamicky vyváženě. Práce s melodickými frázemi a atmosférou už ale bohužel tak přesvědčivá nebyla. Zatímco zdánlivou statičnost temného hlavního tématu první věty Moderato by bylo možno vnímat jako umělecký záměr, u vroucného tématu vedlejšího byla absence většího tahu a širokodechosti spíše na škodu. Rytmická přesvědčivost vzala za své na úplném konci věty, kdy se zdálo, že v posledních taktech zpomalují některé sekce orchestru v nestejné míře. Dojmu také příliš nepomohly intonačně nepřesné žestě, kvůli čemuž nevyzněl závěrečný efekt střídání akordů Cis dur a cis moll (jakési připomenutí náladové dvojznačnosti věty, potažmo celé symfonie).

Následující Allegretto dojem trochu napravilo. Johannes Brahms prý jednou při rozhovoru s Johannem Strausem mladším, který byl z přítomnosti tohoto velikána nervózní, svému kolegovi řekl, že je podle něj „mnohem těžší napsat dobrý valčík než špatnou symfonii“. Prokofjev dokázal evidentně dobře napsat jak symfonii, tak valčík, a taneční rytmus a noblesní stylizace druhé věty sedla i Hisaishimu. Dobře si poradil s hravou náladou i s častými, nelehkými změnami tempa a závěrečnou až absurdně znějící gradací do fortissima – jako by se pokusil zvednout publikum ze židlí. Posluchači však byli naštěstí ukáznění a potlesk si ponechali až na konec celé skladby.

S melancholickou třetí větou Andante espressivo se bohužel navrátily nedostatky z počátku koncertu, zejména šlo o nedostatek emotivnosti, tahu v lyrických pasážích a o mírnou nesouhru a rozladěnost posledních taktů. Díky téměř okamžitému napojení finálního Vivace na to však šlo rychle zapomenout.

Radostná a místy až žertovná nálada poslední věty a její rytmická hravost opět vyzněla přesvědčivěji než vážnější pasáže. Monumentální návrat lyrického tématu z první věty krátce před závěrem sice vyzněl jako dynamický vrchol, ale bohužel ne jako emocionální katarze díla. Je ovšem velmi záslužné, že se interpreti (nebo dramaturgové?) rozhodli zachovat původní závěr skladby v pianissimu. Prokofjev totiž za poslední takty symfonie dodatečně dokomponoval krátkou a bujarou codu, jejíž explozivní radostný závěr mu měl zajistit získání Stalinovy ceny (která by skladateli pomohla společensky, politicky i ekonomicky). Sám však preferoval původní hořkosladký konec, kdy se žesťový akord Cis dur vytrácí do ztracena za půvabného „cinkání“ xylofonu a klavíru. Po závěrečném pizzicatu smyčců panovalo pár vteřin v sále naprosté ticho, publikum zřejmě chtělo uctít pietní neokázalost posledních taktů. Hisaishi s tím ale nejspíš nepočítal a po malé chvilce nejistoty pokynul houslistovi sedícímu u prvního pultu „sekundů“, aby začal smyčcem klepat na stojánek, čímž spustil i potlesk posluchačů.

Po přestávce byly na programu Variace 57, které Joe Hisaishi napsal pro klavírní duo Maki Namekawa – Dennis Russell Davies s doprovodem komorního orchestru. Pro tuto českou premiéru skladatel pozměnil instrumentaci a původní sólové smyčce rozšířil do celé smyčcové sekce. Je otázkou, zda to bylo nejšťastnější řešení. V minimalistickém a rytmicky nesmírně komplikovaném proudu hudby bylo i přes Hisaishiho odměřená a přehledná gesta velmi těžké udržet soubor v jednotné souhře. Nejednou to vypadalo, že se skladba začíná trochu rozbíhat a skoro až hroutit. Po skončení první části začala část publika tleskat, nikoliv však z neznalosti koncertní etikety – z tištěného programu to totiž vypadalo, že půjde o jednovětou kompozici.

Následovala plocha bez orchestru, během níž mohli oba sólisté ukázat i něco víc než jen vzájemnou rytmickou sehranost a pohotové řešení stresujícím způsobem působícího otáčení not. V zasněné náladě, nízké dynamice a s citlivým úhozem přednášeli impresionisticky znějící harmonie, které známe z Hisaishiho filmových kompozic a které tvořily zajímavý kontrast k posluchačsky těžko uchopitelné první části. Její tonální rozvolněnost a rytmické složitosti se vrátily s opětovným nástupem orchestru a všichni interpreti se zuby nehty drželi, aby skladbu dohráli do konce. Všichni naštěstí dohráli společně a po doznění posledních tónů se ozval potlesk – nikoliv však tak vřelý, jako po Prokofjevovi. Jako by posluchači oceňovali spíše práci, jakou muselo napsání a secvičení skladby dát, než dojem z hudby samotné.

Během dlouhé přestavby pódia, během níž byly dva klavíry v popředí nahrazeny dvěma harfami postavenými dirigentovi doslova na dosah, nastal pro diváky čas si trochu odpočinout a připravit se na další českou premiéru – na programu byl estonský skladatel Lepo Sumera a jeho Symfonie č. 2. Třívětá kompozice si kromě dvou harf říká o velký symfonický orchestr podobného obsazení jako v první půlce provedený Prokofjev – hudebně jde však o diametrálně odlišný svět. Hisaishi pro tuto skladbu odložil svou taktovku a dirigoval pouze rukama – nejspíše pro větší expresivnost gesta, nebo pro možnost jemnějších nuancí. Ať byl důvod jakýkoliv, orchestr hrál docela jinak než doposud. Po celé trvání dvacetiminutové kompozice nenastal jediný okamžik, kdy by bylo nutné pochybovat o souhře, atmosféře, náladách nebo o uměleckém záměru. Interpretačně i posluchačsky dost náročnou skladbu, která v prudkých barevných i dynamických kontrastech kombinovala prvky minimalismu, archaizující a témbrové hudby s metodou koláže, zněla v podání brněnských filharmoniků naprosto přesvědčivě, logicky a koherentně. Zvláštní uznání pak patří dvěma harfenistkám – za své bravurní zvládnutí exponovaných partů by si určitě zasloužily uvedení v programu vedle dvou klavíristů z předchozí skladby.

Rozestavění orchestru nebylo zvláštní jenom přítomností dvou harf v popředí. Už od počátku koncertu byla smyčcová sekce rozestavěna méně obvyklým způsobem – violoncella uprostřed a primy a sekundy na opačných stranách pódia, po dirigentově levici a pravici. To se ukázalo jako velmi vhodné především pro tuto Sumerovu skladbu, kde díky tomu zajímavým způsobem vyzněly dialogy mezi prvními a druhými houslemi. Symfonie prošla třemi větami – postupně gradované Moderato tranquillo, subtilnější Interludium a závěrečné velmi působivé Spirituoso. Po zhruba dvaceti minutách se vrátila k harfovému duetu, kde původně začala. Jejich zvuk se postupně vytrácel a vypadalo to, že Hisaishi by si tentokrát přál krátký moment ticha po posledním drnknutí. Nebylo mu to však dopřáno, jelikož několik málo diváků (možná Sumerovi fanoušci dobře obeznámení s touto skladbou?) začalo tleskat ještě před dochvěním poslední struny.

Je jistě dobře, že se Filharmonie Brno snaží o pestrou dramaturgii, že dává velký prostor současné tvorbě a že ji dává do blízkosti klasických, posluchačsky přístupnějších skladeb. Zůstává ovšem otázkou, zda by celý večer nepůsobil lépe, kdyby byl zakončen Prokofjevem – dát na program dvě takto náročné skladby hned za sebe, navíc do druhé poloviny koncertu, může být pro řadu diváků přeci jen příliš velké sousto. Hisaishi se s tím však dokázal vypořádat a zajistil si, aby posluchači z Janáčkova divadla odcházeli spokojeni a s úsměvem na tváři. Již během závěrečné děkovačky do orchestru přibylo několik členů, takže bylo jasné, že se chystá přídavek – a skutečně, přišel slavný valčík, který Hisaishi napsal jako titulní melodii pro překrásný film Hajaa Mijazakiho Zámek v oblacích. A stejně jako u nedávného brněnského koncertu jazzového pianisty Brada Mehldaua i zde bouřlivé ovace a tleskání ve stoje ukázaly, že to byl právě přídavek, který nejvíce naplnil, co od koncertu s názvem „Hisaishi diriguje Hisaishiho“ velká část publika nejspíše očekávala.

Hisaishi diriguje Hisaishiho
28. dubna 2022, 19:00 hodin
Janáčkovo divadlo, Brno

Program:
Sergej Prokofjev: Symfonie č. 7 cis moll, op. 131
Joe Hisaishi : Variace 57 (česká premiéra)
Lepo Sumera: Symfonie č. 2 (česká premiéra)

Účinkující:
Maki Namekawa – klavír
Dennis Russell Davies – klavír
Filharmonie Brno
Joe Hisaishi – dirigent