Dance for Ukraine – hvězdami nabité baletní gala

Během posledních týdnů se ve světě tance uskutečnilo nepočítaně benefičních koncertů, představení a gala programů na podporu Ukrajiny, která čelí již přes dva měsíce ruskému válečnému vpádu na své území. Jednou z prvních akcí bylo gala Dance for Ukraine 19. března, které během slabých dvou týdnů připravili tanečníci Ivan Putrov a Alina Cojocaru a uvedli v londýnském divadle Coliseum za přítomnosti ukrajinského velvyslance ve Velké Británii.

Celé představení vybralo na humanitární účely přes 140 tisíc liber, od 14. dubna bylo na deset dní zpřístupněno rovněž online na internetové Marquee TV za minimální poplatek 16 liber. Původní desetidenní lhůta byla následně pro velký zájem prodloužena až do 2. května.

Program otevřela ukrajinská státní hymna v podání Ksenii Nikolajevy a English National Orchestra a úvodní slovo si vzali samotní tvůrci gala představení, z Ukrajiny pocházející Ivan Putrov, bývalý první sólista The Royal Ballet, a Alina Cojocaru, která sice pochází z Rumunska, ale v Kyjevě vystudovala baletní akademii, aby pak rok působila coby primabalerína Ukrajinského národního baletu a následně The Royal Ballet a English National Ballet.

Složením byl večer příjemně diverzní – od klasik typu Don Quijote a Le Corsaire přes neoklasické choreografie George Balanchina, Johna Neumeiera nebo Liama Scarletta až po současný tanec z tvorby Wayna McGregora. Stejně tak pole interpretů nabídlo umění jedněch z nejlepších tanečníků od primabalerín The Royal Ballet Marianely Nunez, Natalie Osipovy, Mayary Magri a Fumi Kaneko, první sólistky a sólisty English National Ballet Katju Khaniukovu, Emmu Hawes nebo Junora Souzu až po étoile Opéra de Paris Mathieu Gania.

Z ranku tradičního baletního repertoáru se sáhlo ke stálicím baletních gala – virtuózním pas de deux z Dona Quijota a Le Corsaire. Lépe se paradoxně dařilo souborově smíšenému páru Mayara Magri (The Royal Ballet) a Francesco Gabriele Frola (English National Ballet) v Korzárovi. Frola postupně velmi dobře budoval dynamiku svých skoků až k velkolepému finále v codě, Magri, která místo Medořiny variace zatančila tu pro Gamzatti z 2. jednání baletu La Bayadère, pak předvedla sebejistou rotační techniku i pevnost výdrží, větší poetiku a ladnost by však přece jen zasloužilo její port de bras, které místy působilo poněkud ztuhle a školometsky.

Svatebního duetu Kitri a Basila z inscenace Carlose Acosty se zhostila dvojice z Birmingham Royal Ballet, Miki Mizutani a Mathias Dingman. Nepůsobili však příliš sebejistě, jejich projev postrádal energii, esprit a ono nadšení, které se s pas de deux z posledního jednání Dona Quijota pojí, především pak během gala představení, kdy tanečníci nemají v nohách předchozí dvě hodiny baletu. Výsledek byl tak překvapivě nemastný neslaný a nezanechal většího dojmu.

Další ostřílenou klasikou, tentokrát však lyricky zamilovanou, prostou technicky efektních ohňostrojů bylo adagio z 2. jednání Labutího jezera z inscenace Liama Scarletta v podání Fumi Kaneko a Williama Bracewella, páru z The Royal Ballet, jenž se večerního gala účastnil jen pár hodin poté, co odpoledne odtančil celé představení zmíněného baletu v nedalekém Royal Opera House. Kaneko je pro roli porcelánové, křišťálově čisté Odetty vizuálně ideální interpretkou s dlouhou, elegantní šíjí a plachýma, laníma očima. Své bílé labuti přiřkla i značnou míru vřelosti ve vztahu k princi okořeněnou o neočekávaně otevřené, zamilované úsměvy. Bracewell si v bílém adagiu příliš nezatančí (což zamrzí zejména ty, kdo znají jeho nesporné taneční kvality), prokázal nicméně své kvality jako partner, kdy dovedně skryl drobná zaváhání a vypadal přesně tak snově, jak od okouzleného Siegfrieda chceme a potřebujeme.

Z kategorie příjemného, ale v konečném důsledku zapomenutelného byl i duet Three Preludes Bena Stevensona pro tanečnici, tanečníka a baletní tyč. Emma Hawes a Junor Souza v miniatuře, jež byla jistou reminiscencí na baletní trénink, vztah mezi balerínou a jejím partneremi mezilidské odloučení, kdy tyč oddělovala světy mezi párem, předvedli soustředěný, technicky bezproblémový výkon, udrželi i snově klidnou atmosféru, přesto se Three Preludes s hudbou Sergeje Rachmaninova do paměti příliš nezapsala.

Úplně naopak tomu bylo u dalšího oblíbeného kusu podobných programů, duetu Čajkovskij pas de deux George Balanchina, a upřímně se není co divit, když zde dámskou interpretkou byla Marianela Nunez. Spolu s kolegou z The Royal Ballet Reecem Clarkem vytvořili překvapivě vyváženou dvojici jak po technické, tak emoční stránce a veškeré nástrahy Balanchinovy náročné choreografie překonali bez zjevných obtíží. Nunez zářila tak, jak to umí patrně jen ona, ve variaci i codě si jemně hrála s dynamikou kroků, díky čemuž její tanec získal na ještě větší muzikalitě a vzrušení, jako by člověk sledoval stokrát obtančenou miniaturu poprvé. Clark pak dokázal, že můžete měřit přes metr devadesát a nepůsobit na jevišti jako přerostlý hromotluk. Jeho projev byl elegantní, do posledního konečku prstu pod kontrolou a ocenit je nutné především jeho partnerskou práci a to, jak si poradil s o mnoho menší Nunez, aniž by výsledek působil nepatřičně nebo z tanečníkovy strany neohrabaně (jak se bohužel při přílišných výškových rozdílech mezi tanečníky stává s až bolestnou pravidelností).

Z ranku nejsoučasnější tvorby padla volba na Wayna McGregora a jeho FAR v podání tanečníků choreografova vlastního souboru Company Wayne Mcgregor Rebeccy Bassett-Graham a Salvatora De Simone. Na Vivaldiho (respektive Giacomelliho) árii Sposa son disprezzata rozvinul McGregor svůj hypermobilní taneční slovník plný pulzujícího toku pohybu kontrastujícího s ostrými a náhle zastavovanými liniemi, i přesto duet z celovečerního díla FAR držel napětí a silnou emocionalitu, procítěnou v každém pohybu a propletenci partnerských prvků.