Dance for Ukraine – hvězdami nabité baletní gala

Celé představení vybralo na humanitární účely přes 140 tisíc liber, od 14. dubna bylo na deset dní zpřístupněno rovněž online na internetové Marquee TV za minimální poplatek 16 liber. Původní desetidenní lhůta byla následně pro velký zájem prodloužena až do 2. května.

Program otevřela ukrajinská státní hymna v podání Ksenii Nikolajevy a English National Orchestra a úvodní slovo si vzali samotní tvůrci gala představení, z Ukrajiny pocházející Ivan Putrov, bývalý první sólista The Royal Ballet, a Alina Cojocaru, která sice pochází z Rumunska, ale v Kyjevě vystudovala baletní akademii, aby pak rok působila coby primabalerína Ukrajinského národního baletu a následně The Royal Ballet a English National Ballet.

Složením byl večer příjemně diverzní – od klasik typu Don Quijote a Le Corsaire přes neoklasické choreografie George Balanchina, Johna Neumeiera nebo Liama Scarletta až po současný tanec z tvorby Wayna McGregora. Stejně tak pole interpretů nabídlo umění jedněch z nejlepších tanečníků od primabalerín The Royal Ballet Marianely Nunez, Natalie Osipovy, Mayary Magri a Fumi Kaneko, první sólistky a sólisty English National Ballet Katju Khaniukovu, Emmu Hawes nebo Junora Souzu až po étoile Opéra de Paris Mathieu Gania.

Z ranku tradičního baletního repertoáru se sáhlo ke stálicím baletních gala – virtuózním pas de deux z Dona Quijota a Le Corsaire. Lépe se paradoxně dařilo souborově smíšenému páru Mayara Magri (The Royal Ballet) a Francesco Gabriele Frola (English National Ballet) v Korzárovi. Frola postupně velmi dobře budoval dynamiku svých skoků až k velkolepému finále v codě, Magri, která místo Medořiny variace zatančila tu pro Gamzatti z 2. jednání baletu La Bayadère, pak předvedla sebejistou rotační techniku i pevnost výdrží, větší poetiku a ladnost by však přece jen zasloužilo její port de bras, které místy působilo poněkud ztuhle a školometsky.

Svatebního duetu Kitri a Basila z inscenace Carlose Acosty se zhostila dvojice z Birmingham Royal Ballet, Miki Mizutani a Mathias Dingman. Nepůsobili však příliš sebejistě, jejich projev postrádal energii, esprit a ono nadšení, které se s pas de deux z posledního jednání Dona Quijota pojí, především pak během gala představení, kdy tanečníci nemají v nohách předchozí dvě hodiny baletu. Výsledek byl tak překvapivě nemastný neslaný a nezanechal většího dojmu.

Další ostřílenou klasikou, tentokrát však lyricky zamilovanou, prostou technicky efektních ohňostrojů bylo adagio z 2. jednání Labutího jezera z inscenace Liama Scarletta v podání Fumi Kaneko a Williama Bracewella, páru z The Royal Ballet, jenž se večerního gala účastnil jen pár hodin poté, co odpoledne odtančil celé představení zmíněného baletu v nedalekém Royal Opera House. Kaneko je pro roli porcelánové, křišťálově čisté Odetty vizuálně ideální interpretkou s dlouhou, elegantní šíjí a plachýma, laníma očima. Své bílé labuti přiřkla i značnou míru vřelosti ve vztahu k princi okořeněnou o neočekávaně otevřené, zamilované úsměvy. Bracewell si v bílém adagiu příliš nezatančí (což zamrzí zejména ty, kdo znají jeho nesporné taneční kvality), prokázal nicméně své kvality jako partner, kdy dovedně skryl drobná zaváhání a vypadal přesně tak snově, jak od okouzleného Siegfrieda chceme a potřebujeme.

Z kategorie příjemného, ale v konečném důsledku zapomenutelného byl i duet Three Preludes Bena Stevensona pro tanečnici, tanečníka a baletní tyč. Emma Hawes a Junor Souza v miniatuře, jež byla jistou reminiscencí na baletní trénink, vztah mezi balerínou a jejím partneremi mezilidské odloučení, kdy tyč oddělovala světy mezi párem, předvedli soustředěný, technicky bezproblémový výkon, udrželi i snově klidnou atmosféru, přesto se Three Preludes s hudbou Sergeje Rachmaninova do paměti příliš nezapsala.

Úplně naopak tomu bylo u dalšího oblíbeného kusu podobných programů, duetu Čajkovskij pas de deux George Balanchina, a upřímně se není co divit, když zde dámskou interpretkou byla Marianela Nunez. Spolu s kolegou z The Royal Ballet Reecem Clarkem vytvořili překvapivě vyváženou dvojici jak po technické, tak emoční stránce a veškeré nástrahy Balanchinovy náročné choreografie překonali bez zjevných obtíží. Nunez zářila tak, jak to umí patrně jen ona, ve variaci i codě si jemně hrála s dynamikou kroků, díky čemuž její tanec získal na ještě větší muzikalitě a vzrušení, jako by člověk sledoval stokrát obtančenou miniaturu poprvé. Clark pak dokázal, že můžete měřit přes metr devadesát a nepůsobit na jevišti jako přerostlý hromotluk. Jeho projev byl elegantní, do posledního konečku prstu pod kontrolou a ocenit je nutné především jeho partnerskou práci a to, jak si poradil s o mnoho menší Nunez, aniž by výsledek působil nepatřičně nebo z tanečníkovy strany neohrabaně (jak se bohužel při přílišných výškových rozdílech mezi tanečníky stává s až bolestnou pravidelností).

Z ranku nejsoučasnější tvorby padla volba na Wayna McGregora a jeho FAR v podání tanečníků choreografova vlastního souboru Company Wayne Mcgregor Rebeccy Bassett-Graham a Salvatora De Simone. Na Vivaldiho (respektive Giacomelliho) árii Sposa son disprezzata rozvinul McGregor svůj hypermobilní taneční slovník plný pulzujícího toku pohybu kontrastujícího s ostrými a náhle zastavovanými liniemi, i přesto duet z celovečerního díla FAR držel napětí a silnou emocionalitu, procítěnou v každém pohybu a propletenci partnerských prvků.

V programu se čerpalo i z hlubší taneční minulosti, konkrétně padl výběr na La Sylphide Augusta Bournonvilla, kdy se v duetu ze začátku 2. jednání ukázali Alison McWhinney a Fernando Carratalá Coloma z English National Ballet. McWhinney byla rozkošnou, rozpustilou sylfidou s lehkým krokem, měkkostí chodidel i vzdušným port de bras, naproti tomu její partner vypadal v některých momentech skoro nemotorně, jako by mu bournonvillovská technika svazovala ruce i nohy, aby v další moment vystřihl takřka perfektní sekvenci malého allegra… Duet tak nebyl z nejvyváženějších, což je u křehkého romantismu zasazeného doprostřed gala programu v podstatě smrtící.

Smrtícím byl i další duet, zde však ze zcela odlišných důvodů. Romantický tzv. bílý duet z Neumeierovy Dámy s kaméliemi totiž zatančili bez nadsázky asi ti nejlepší interpreti Marguerite a Armanda, v jejichž hodnocení se, přiznávám, asi ani nepokouším o navození náznaku objektivity, za což se čtenářům mohu omluvit, ale abych parafrázovala klasika, to je tak všechno, co s tím mohu dělat. Že je Mathieu Ganio ztělesněním romantických hrdinů, se po jeho zhlédnutí rozporuje jen velice obtížně, svými postavami dýchá a s Armandem má dlouholeté zkušenosti, díky čemuž je jeho interpretace nesmírně přirozená a současně stále živá, prostá manýry a pozérství. A Alina Cojocaru se svými kvalitami vymyká všem myslitelným kategoriím. Jestliže Ganio Armandem dýchá, Cojocaru Marguerite proudí s každým tepem krví, to, jak během desetiminutého úryvku zprostřed baletu zvládne odvyprávět celý příběh své hrdinky, bere dech a plní čirým, nefalšovaným úžasem. Oba tanečníci činí role nezaměnitelným způsobem svými, jejich umělecké spojení je pak až božsky dokonalé a jeho jedinou potíží je vyvstalá potřeba je vidět v celé inscenaci, jelikož souznění a jejich vzájemná komunikaci v tomto duetu byla víc než příslibem.

Emočně nabitý byl i výňatek ze Scarlettova No Man’s Land a sólo Ashes Jasona Kittelberga. V intimním duetu ze Scarlettova baletu vystoupili zástupci English National Ballet, Katja Khaniukova a Aitor Arrieta, a byla to především Khaniukova, která svým prožitkem povýšila úvodní číslo celého gala na vyšší úroveň. No Man’s Land vytvořil Scarlett v roce 2014 k připomínce začátku 1. světové války, tematicky bylo tedy zařazení duetu více než jasné. Bolestná atmosféra, zoufalost a zlomenost interakce opuštěné ženy upínající se v myšlenkách k muži na válečném poli byla hmatatelná a skutečná, stejně jako slzy původem ukrajinské tanečnice v samotném závěru.

Kittelberger vytvořil Ashes pro svou partnerku a současnou primabalerínu The Royal Ballet Nataliu Osipovu. Ta se do drobného sóla ponořila s naprostým odevzdáním a syrové emoce, které z jejích pohybů prýštily, působily nesmírně niterně, nesly v sobě onu nenapodobitelnou energii, která je Osipově vlastní, nikdy však nepřekročily onu pomyslnou hranici uvěřitelnosti, nesklouzly k patosu a bezhlavému trhání kulis.

Gala program nabídl ještě tři další sóla. Umírající labuť tentokrát zatančil muž, Javier Torres v choreografii Michela Descombeye, která chvílemi ovšem připomínala spíše gymnastické cvičení než poslední vteřiny před smrtí, šťastně nepůsobilo ani spojení, a především nedostatečné prolnutí první pasáže odehrávající se pouze za zvuku vzdouvajících se poryvů větru a druhé, kdy zazněla notoricky známá kompozice Camilla Saint-Saënse. Celek tak spíše vyvolal pocit bezduchého parazitování na slavném jméně původní Fokinovy etudy pro Annu Pavlovu.

Lacrymosa Edwarda Stierleho v podání sólisty The Royal Ballet Lucy Acri pak dojížděla především na nesouznění s hudebním podkladem, jímž byla inkriminovaná část Mozartova Requiem. Není zdaleka výjimkou, že hudba „převálcuje“ choreografii, zejména ve chvíli, kdy tvůrce sáhne po tak silném a nabitém kusu, jakým Mozartova Lacrimosa je. Zde se zdálo, že spíš než že by se hudbou a její emoční atmosférou Stierle nechal vést a v některých chvílích jen unášet, rozhodl se za každou cenu bojovat a za každou cenu postavit svou choreografii před ni. Snad ani netřeba dodávat, že marně.

Že není potřeba tanečně okázale tlačit na pilu, dokázalo jiné duchovní dílo, Requiem Kennetha MacMillana s hudbou Gabriela Faurého v podání elévky The Royal Ballet Marianny Tsembenhoi. Její sólo za doprovodu zpěvu Iany Husievy bylo vlastně úplně nenápadné, jemné aneokázalé. O to silnější však ve svém vyznění bylo, o to reálnější emoce neslo, o to opravdověji působilo.

Gala představení tradičně uzavírá do krajnosti roztančená přehlídka plná krkolomných skoků, násobných piruet a exhibic tanečních a technických dovedností zúčastněných v tom nejlepším slova smyslu. Tentokrát se však za zvuku výňatku z Glazunovovy Raymondy tanečnice a tanečnici jen postavili na jeviště, chytili za ruce a nechali daný moment působit. O jeho síle se ještě pár dní můžete přesvědčit zde.

Dance for Ukraine
Dirigent: Alex Ingram
Orchestr a sbor: ENO Orchestra, ENO Chorus and Friends

Národní hymna Ukrajiny
hudba: Mychailo Verbyckij
Zpěv: Kseniia Nikolajeva

No Man’s Land
Choreografie: Liam Scarlett
Hudba: Franz Liszt
Tančí: Katja Khaniukova, Aitor Arrieta
Klavír: Julia Richter

The Dying Swan
Choreografie: Michel Descombey
Hudba: Camille Saint-Saëns
Tančí: Javier Torres

La Sylphide
Choreografie: August Bournonville
Hudba: Herman Severin Loevenskjold
Tančí: Alison McWhinney, Fernando Carratalá Coloma

Le Corsaire
Choreografie: Marius Petipa
Hudba: Adolphe Charles Adam, Riccardo Drigo, Ludwig Minkus
Tančí: Mayara Magri, Francesco Gabriele Frola

Labutí jezero
Choreografie: Liam Scarlett dle Lva Ivanova
Hudba: Petr Iljič Čajkovskij
Tančí: Fumi Kaneko, William Bracewell

FAR
Choreografie: Wayne McGregor
Hudba: Antonio Vivaldi
Tančí: Rebecca Bassett-Graham, Salvatore De Simone

Dáma s kaméliemi
Choreografie: John Neumeier
Hudba: Frederick Chopin
Tančí: Alina Cojocaru, Mathieu Ganio
Klavír: Sasha Krynyuk

Lacrymosa
Choreografie: Edward Stierle
Hudba: Wolfgang Amadeus Mozart
Tančí: Luca Acri

Three Preludes
Choreografie: Ben Stevenson
Hudba: Sergej Rachmaninov
Tančí: Emma Hawes, Junor Souza
Klavír: Julia Richter

Don Quijote
Choreografie: Carlos Acosta dle Maria Petipy
Hudba: Ludwig Minkus
Tančí: Miki Mizutani, Mathias Dingman

Ashes
Choreografie: Jason Kittelberger
Hudba: Goran Bregovic: Ederlezi
Tančí: Natalia Osipova

Čajkovskij pas de deux
Choreografie: George Balanchine
Hudba: Petr Iljič Čajkovskij
Tančí: Marianela Nunez, Reece Clark

Requiem
Choreografie: Kenneth MacMillan
Hudba: Gabriel Fauré
Tančí: Marianna Tsembenhoi
Zpěv: Iana Husieva