Johana Pocková: Snažím se, aby mě téma spolklo

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Johana Pocková je úspěšná mladá choreografka. Před dvěma lety založila spolu se Sabinou Bočkovou, Ingou Zotovou-Mikshinou a Pavlou Vařákovou tvůrčí kolektiv POCKETART, pod jehož hlavičkou bývá na pražských i regionálních scénách k vidění hned několik inscenací. Naposledy se přidalo její sólové představení K Madoně se rzí, které mělo premiéru v druhé polovině září. Johana má před sebou i řadu projektů na rok 2022, probraly jsme nejen je, ale i taneční školy, nelehké začátky nezávislých umělců či jaké to je choreografovat několik generací současně.


Johana Pocková (foto Antonín Kratochvíl)

Rozhovor děláme ve středu 24. listopadu, včera jste měla představení, jak to vypadá v divadlech, je ještě návštěvnost?
Včera jsem měla první reprízu představení K Madoně se rzí. Většinou bývá na premiéře i první repríze plno, ale teď jsme se toho báli. Všichni mají aktuálně zkušenost, že 20–30 diváků je maximum. Byla jsem ale mile překvapená, protože se nás sešlo asi padesát. Naplnili jsme tak i počet židlí, které jsme připravili – neměli jsme žádná velká očekávání. Moje zkušenosti jsou tedy zatím dobré. Na začátku listopadu jsme měli reprízu představení Na váhu! ve Venuši ve Švehlovce a měli jsme asi 40 lidí. Takže to bylo také docela prima. Ale nutno říct, že jsme to představení uváděli po roce. Když jsme hráli nedávno Treatment of Remembering v Ponci, kde je kapacita 120, bylo nás asi 50. Celkově se to snižuje. Hraje roli i to, že se teď na podzim hodně premiér i repríz kryje ve stejných termínech. Všichni všechno dohání. A lidi se samozřejmě začínají bát.  

Řada vašich starších představení se drží na repertoáru. To se na současné scéně nedaří zdaleka každému, že jsou jejich projekty na programu i několik let. Myslíte tedy, že už víte, co je klíčem k úspěšné inscenaci?
No, to nevím. 🙂
Tak moc dlouho se to zase nehraje. A já jsem aktivním profesionálem teprve 4 roky. Jsou inscenace, které se hrají deset let. Máme aktuálně na repertoáru nejstarší představení Na váhu!, které hrajeme ve Venuši ve Švehlovce. Ale jak jsem říkala, teď jsme ho uváděli po roce, takže intervaly jsou celkem dlouhé. Jinak myslím, že je to tím, že můžeme hrát v rámci různých festivalů a také v regionech. Většinou to funguje tak, že přijedeme s jedním představením, to se líbí, a tak chtějí pozvat hned další. A co je klíčem? Nevím. Nepracujeme jen s jedním formátem. Naše projekty jsou navzájem hodně odlišné. Také se nezaměřujeme jen na jednu cílovou skupinu. Snažíme se přemýšlet jak nad odborným, tak laickým publikem a stírat mezi nimi hranice. Snažíme se držet nějakou hlubokou myšlenku, o které dostatečně víme a v tématu neplaveme. Chceme mít na věc jasný performativní názor, kterému následně dáváme prostor pro vlastní interpretaci. Také si myslím, že neděláme stoprocentně abstraktní představení. V našich projektech vždy rezonuje, na základě ohlasů, silné téma ve spojení s originálním a upřímným zpracováním, a to by možná mohl být ten klíč.

Johana Pocková v sólovém projektu K Madoně se rzí (foto Vojtěch Brtnický)

Můžete srovnat přístup k současnému tanci v ČR, Rakousku a USA z hlediska rozdílnosti publika?
V New Yorku a Salzburku jsem byla během studentských let, takže jsem ještě tolik nevystupovala. Jednalo se hlavně o školní představení. Pořádně to nedokážu tedy porovnat, protože profesi jsem začala až později. Co jsem zpozorovala v New Yorku bylo, že diváci jsou rádi šokovaní a hodně chodí na představení, která v sobě nesou velké efekty. Ale neviděla jsem toho spousty, jen vím, že tenkrát byly na scéně současného tance populární inscenace s hodně výraznou scénografií, v atypických prostorech, ale takový trend je i všude jinde. V Salzburku jsem to pocítila hlavně v tom ohledu, že chodilo daleko víc starších lidí. A teď jsem měla porovnání i s Litvou, kde jsme byli na turné. I na vyložených dědinách, regionálních malých městech, se větší procento obecenstva skládalo ze starší generace. Tím jsme byli fakt překvapení. Mám pocit, že v Česku našemu umění holduje spíše mladší publikum a pár starších jedinců, kteří třeba dlouhodobě podporují jedno divadlo nebo soubor.

V případě srovnání s Litvou tedy argument, že u nás na současný tanec málo chodí starší generace z důvodů daných tím, že jsme postkomunistický stát, absolutně neobstojí?
Mluvím hlavně o menších městech, kde současný tanec dokázal přilákat i seniory, kteří nemají o oboru moc velké znalosti a třeba je to i trochu šokovalo. Ale přišli, byli zvědaví. A to se tady tolik neděje.

Johana Pocková a Vojtěch Hříbek v inscenaci Na váhu! (foto Vojtěch Brtnický)

Mladí tvůrci čím dál častěji mluví o neukotvenosti a nejistotě, také to pociťujete?
Neukotvenost jsem určitě cítila, když jsem se vrátila do Česka na volnou nohu. Když člověk udělá velké rozhodnutí, odejde ze školy a zkusí to, tak to prostě chvíli trvá. Než si proplete síť kontaktů, než začne být v širším povědomí. Je to dost práce a vyžaduje to i trochu houževnatosti. Chodit mezi lidi, navštěvovat představení, hlásit se na open cally. Mám dojem, že nám starší generace dost pomohla v tom smyslu, že začaly být trendy takové ty open cally: „Nebojte se, hledáme mladé lidi, přihlaste se se svými autorskými koncepty“. Na základě takové výzvy jsme tenkrát začali tvořit představení Jáma lvová. Spolupracovali jsme jako performeři se skupinou Tantehorse a Miřenka Čechová otevřela program Emergency Dances, kam jsme se přihlásili. Petr Boháč nás ještě na pivu pošťouchl: „Hele, vy dvě jste fakt dobrý, spojte se a nebojte se si požádat o první společný grant.“

Vy dvě“, to byla řeč o Sabině Bočkové, která je jednou ze zakládající členek uskupení POCKETART?
Ano, se Sabinou Bočkovou máme aktivní autorskou spolupráci na projektech Jáma lvová, Treatment of Remembering, Jáma lvová unlimited a byla jednou z interpretek mého prvního celovečerního mezigeneračního představení Plné sklady citů, které mělo v březnu 2020 derniéru a bylo převedeno do nové umělecké sekce – taneční film s názvem Folds of Touch. Se Sabinou jsme našly zajímavé a inspirativní tvůrčí propojení a budeme ho nadále prohlubovat a ohledávat v tvorbě nové inscenace.

Sabina Bočková a Johana Pocková v inscenaci Jáma lvová (foto Vojtěch Brtnický)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments