Houslista Jakub Junek: Je přece nádherné, že hudebník nemá nikdy hotovo

  1. 1
  2. 2
Jakub Junek, vítěz soutěže Concertino Praga roku 2006, patří mezi naše výrazné mladé houslisty. Umělec, kterému byla nedlouho po vítězství v soutěži diagnostikována akutní leukémie a který vyšel jako vítěz i z tohoto závažného onemocnění, může touto svou zkušeností nabídnout něco hlubšího i na koncertním pódiu. Desátého prosince se představí spolu se Západočeským symfonickým orchestrem Mariánské Lázně na půdě AMU, která tak oslaví 75 let od svého vzniku.

Jakub Junek (foto se souhlasem Jakuba Junka)
Jakub Junek (foto se souhlasem Jakuba Junka)

Do širšího povědomí jste se dostal coby vítěz soutěže Concertino Praga. Jak jste prožíval svůj přerod ze „zázračného dítěte“ v etablovaného umělce?
Asi je nejprve třeba říci, že já jsem nikdy skutečně zázračným dítětem nebyl. Prvními interpretačními soutěžemi jsem se spíš protrápil, i když úspěchy byly, pravda, také. Zrovna vámi zmíněné Concertino Praga, úspěch v něm a následná „šňůra” koncertů nás tehdy s kamarádem, kolegou cellistou Ivanem Vokáčem, určitě posunuly blíže do světa „dospělých” muzikantů. Onen přerod jsem tehdy prožíval s mírou lehkosti a samozřejmosti, kterou si dnes zpětně i trochu závidím.

Jakub Junek (foto se souhlasem Jakuba Junka)
Jakub Junek (foto se souhlasem Jakuba Junka)

Můžete trochu rozvést, proč si ji zpětně závidíte?
Rád a zasnažím se o stručnost. Moji mladickou lehkomyslnost, samozřejmost a uvolněnost, s kterou jsem přijímal a též dával vše v životě, vystřídaly (především na úrovni profesní) naopak přílišná míra zodpovědnosti a jakéhosi urputného snažení dokázat či konstantně “něco” dokazovat ostatním. Tyto vědomě nesmyslné, ale těžko vědomím ovlivnitelné destruktivní myšlenkové pochody a vzorce chování se mi do života dostaly po dlouhém období nemoci, kterým jsem prošel již ve svých dvaceti třech letech. Ve věku, kdy je člověk na vrcholu svých životních i tvůrčích sil, je pln elánu a odhodlání plnit si své velké sny a přání. Říkám si, když jsem přežil životní zkoušku takových rozměrů, ocitl se na přímé hranici života a smrti, proč se tedy najednou tak prožívám? Vždyť už přece nyní vím, že život je tu pro nás, abychom z něj měli radost… a naše duše aby tou radostí pookřála.

Jakub Junek (foto se souhlasem Jakuba Junka)
Jakub Junek (foto se souhlasem Jakuba Junka)

Již 10. prosince se na festivalu Dny Bohuslava Martinů uskuteční koncert k 75. výročí vzniku AMU, a vy zastanete part sólových houslí. Na AMU v tuto chvíli studujete, a po letmém výpočtu lze prohlásit, že se houslím studijně věnujete určitě přes dvacet let. V jakých aspektech je možné, i po takto dlouhém studiu nástroje, se stále zdokonalovat? Kde máte, myslíte, stále nedostatky, na kterých je třeba pracovat? 
Tuto odpověď zřejmě všichni, kdo mají nejen s hudbou, ale s každým oborem či povoláním něco společného, očekávají – u hudebníka je nádherné, že nikdy nemá „hotovo”. Hra na nástroj je nesmírně komplexní um, jenž se zdokonaluje a tříbí neustále, celý život. U mě konkrétně je to třeba pódiová práce se smyčcem – pravou rukou, momentální koncentrace či uvolňování se na pódiu. Hledání a získání stavu určitého napojení na své vyšší já, takzvané „flow”, je též předmětem mých častých přání.

Pódiová práce se smyčcem… Ona existuje i nějaká například „domácí“ práce se smyčcem? Či se práce se smyčcem v podání sólisty od techniky hráče v orchestru liší? Myslel bych si, že v ideálním případě bude práce se smyčcem stále stejná.
Právě, že by rozdíl mezi domácí a pódiovou prací se smyčcem neměl nastat. Jedná se tedy především o momentální práci s psychikou na pódiu, protože hlavně tato velmi ovlivňuje finální chování rukou při koncertním výkonu. Zajímavá je vaše otázka na rozdíl práce se smyčcem u sólisty a hráče orchestru. Mohu-li mluvit z vlastní zkušenosti – maximální kvalita práce se zvukem je u sólové hry jednou z absolutních priorit, člověk se také při samostatné přípravě a cvičení dokáže nejlépe na tento aspekt hry soustředit. Věnuje-li se pak houslista dlouhodobě hře v orchestru, aspekty nejvyšší kvality hry mohou časem začít upadat, neudržuje-li si je vědomě a cíleně poctivou, sebereflektivní domácí prací nebo nevyrovnává-li svou orchestrální profesi koncerty sólovými či komorní hrou a podobně.

Který aspekt hry je naopak vaší devízou? Pochvalte se!
Jsem zvyklý být na sebe celkem přísný a spíše hledat, kde můžu co zlepšit… ale mám-li se někde pochválit, pak to bude schopnost navázat při vystoupení určitou neidentifikovatelnou konexi s posluchačem, publikem. Myslím si, že to je též dáno zmíněnými životními prožitky a zkouškami, kterými jsem prošel a tyto se staly nejen pro můj profesní život obohacujícími.

Jakub Junek (foto se souhlasem Jakuba Junka)
Jakub Junek (foto se souhlasem Jakuba Junka)

Ke koncertu 10. prosince: Jaká jsou úskalí Martinů Koncertantní suity, které jste se ujal pro koncert v rámci Dnů Bohuslava Martinů?
Každá z částí originální verze Suite concertante Bohuslava Martinů má svá vlastní úskalí. V úvodní, motorické větě Prelude je to ona rytmická neústupnost, nátryly na šestnáctinových hodnotách, které je v rychlém tempu obtížné náležitě vyhrát a ostrá intonace citlivých tónů, na kterých je věta postavena. Ve volné části Meditace je nejtěžší vyjádřit co nejpřesvědčivěji a nejkrásněji onu zadumanost, elegičnost, kterou je prodchnuta. V Intermezzu pak určitě technicky náročná rychlá střední pasáž plná smyků ricochet, běhů, přírazů shora a velkých intervalových skoků. Poslední část Finale je formálně nejrozsáhlejší, obsahuje mimo jiné roztomilou zajímavost – variaci na českou lidovou píseň „Hop hej, cibuláři jedou”, tato je ukázkou neotřelé nápaditosti Martinů. Závěrečná, efektní coda jako jedna velká gradace spěje k velkolepému završení celé suity.

Jakub Junek (foto se souhlasem Jakuba Junka)
Jakub Junek (foto se souhlasem Jakuba Junka)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


3 2 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments