Při kompozici musel Hasse brát zřetel na schopnosti neprofesionálních účinkujících, pro něž bylo dílo určeno. O objednavatelce se v dopise benátskému příteli, skladateli a filozofovi Giammaria Ortesovi vyjádřil, že „o hudbě nemá ponětí“, nemá velký hlas, ale umí s ním slušně zacházet a Tisbe zpívá výtečně. Podobně psal i o představitelce Pirama a svěřuje se, že ho stálo mnoho úsilí, než s nimi role nacvičil. Revidované dílo pak uvedl Hasse roku 1770 – s týmiž představiteli – několikrát v císařské letní rezidenci v Laxenburgu, pravděpodobně doplněné o dvě baletní scény na hudbu jiného skladatele. A v dopise Ortesovi (jejich Lettere z let 1760–1783 jsou vydány) se chlubí, že ještě žádné jeho dílo nebylo za přítomnosti panovnického dvora přijato tak příznivě a vyslechnuto tak pozorně.
O popularitě díla svědčí, že se zachovalo ve dvacítce opisů, úplných i fragmentárních – jeden je také zachován v Zámecké knihovně v Českém Krumlově. Zásluhu na oblibě má už sám námět. Příběhy zmařených životů milenců, kterým rodiče brání, dojímají dodnes, a zvláště když – podobně jako v Shakespearově Romeovi a Julii – způsobí tragédii vlastně omyl, náhoda. Působivé Ovidiovo vyprávění o tajných schůzkách zamilovaných, kteří se mohli domlouvat pouze skulinou ve zdi dělící oba domy, Coltellini pozměnil v tom smyslu, že Pirama nechal vyhloubit tajnou chodbu, aby se ke své milé mohl dostat, a připojil postavu otce (Padre), který – když v závěru shledá, kam jeho neústupnost vedla – se rovněž probodne. V závěru tedy zůstanou na jevišti tři mrtví, už žádné „lieto fine“. V hudbě uplatňuje Hasse většinou doprovázené recitativy, přechody k áriím jsou plynulé, v instrumentálním doprovodu využívá nenápadnou ilustraci (například chůze lva, Tisbin strach). Hassemu se opravdu podařilo vytvořit malé „hudební drama“.
Divadlo na Vídeňce uvádí díla barokního období v koncertantní řadě sezony. Ze tří představitelů mne osobně kupodivu nejméně přesvědčila představitelka Tisbe Désirée Rancatore. V jejím životopise stojí, že má v repertoáru role jako Olympii v Hoffmannových povídkách, Donizettiho Lucii a Violettu; v poslední době však přechází od koloraturního sopránu k lyrickému, a snad proto překvapily občas nevyrovnané rejstříky a tremolo. Mohlo to být také důsledkem (neohlášené) indispozice, spíše ale jen nezkušenosti s hudbou tohoto stylového období – ve druhé půli večera nabyla zpěvačka větší jistoty. Padre má poměrně malou úlohu, ale také Emanuele D’Aguanno (jinak představitel Mozartova Ferranda, Dona Ottavia, dále Nemorina, Tenora v Rosenkavalieru) se zřejmě dosud s interpretací vokálních linií Hasseho technicky úplně nevyrovnal. Jedinečný výkon podala ovšem Vivica Genaux jako Piramo, která roli nejen odzpívala, ale i v rámci pouhého koncertantního provedení jí dodala dramatickou působivost. Rozhodující je ovšem celkový dojem a o ten se postaral výtečně sehraný orchestr Europa Galante, který od prvních houslí řídil Fabio Biondi.
Hodnocení autorky recenze: 80%
Johann Adolph Hasse:
Piramo e Tisbe
(koncertní provedení)
Hudební nastudování a dirigent: Fabio Biondi
Europa Galante
28. února 2017 Theater an der Wien Vídeň
Piramo – Vivica Genaux
Tisbe – Désirée Rancatore
Der Vater Tisbes – Emanuele D’Aguanno
