John Cranko se narodil v Jihoafrické republice ve městě Rustenberg. Taneční vzdělání získal v baletní škole při Univerzitě Kapského Města pod vedením tanečnice Dulcie Howes. V osmnácti letech vytvořil první choreografii a hned na hudbu Igora Stravinského, na svitu z Příběhu vojáka. V roce 1946 odešel do Londýna, kde pokračoval v tanečním vzdělání na škole Sadler’s Wells School a stal se také členem souboru (který od roku 1956 nese jméno Royal Ballet).
Jako choreograf debutoval v roce 1947 na klavírní suitu Clauda Debussyho Children’s Corner. A od roku 1950, kdy naposledy tančil na scéně, se věnoval už jen choreografii, v Anglii tak začala jeho kariéra. Spolupracoval na několika inscenacích a revuích. V roce 1955 vytvořil pro pařížskou Operu choreografii pro Offenbachovu operu Krásná Helena. V roce 1957 vytvořil svůj první celovečerní balet, Princ ze země pagod, k němuž hudbu složil Benjamin Britten.
V roce 1961 byl John Cranko někdejším ředitelem Württemberského státního divadla Walterem Erichem Schäferem jmenován šéfem baletního souboru ve Stuttgartu. Ten pod Crankovým vedením v následujících letech rozkvetl v soubor světového jména. Zpočátku choreograf tvořil krátké dějové balety a především se snažit vytvořit jádro tanečníků, na kterých by mohl postavit autorský repertoár. Byli mezi nimi tanečníci, jejichž věhlas také překonal desetiletí: Egon Madsen, Richard Cragun, Birgit Keil, a především mladá brazilská tanečnice Marcia Haydée (která letos v dubnu oslavila osmdesátiny), jež se stala jeho hlavní múzou a inspirací a nakonec i ona sama byla baletní legendou.
Rozhodujícím momentem v životě souboru i Johna Cranka byla premiéra baletu Romeo a Julie v roce 1962, která si okamžitě získala ohlas publika i kritiky. Cranko pokračoval i v tvorbě kratších baletů, jako jsou Iniciály R.B.M.E., Opus I, Jeu de cartes a další.
Celosvětové slávy však dosahovaly především celovečerní dějové balety – Oněgin, Zkrocení zlé ženy, Carmen, Poème de l’Extase nebo jeho verze Labutího jezera. Do Stuttgartu také přivedl Kennetha MacMillana, který za Crankova života pro soubor vytvořil čtyři balety a na jeho památku v roce 1976 Requiem. Cranko podporoval také nadšení mladých tanečníků, kteří měli chuť zkoušet vlastní choreografickou tvorbu – pomohl tak budoucím hvězdám Jiřímu Kyliánovi nebo Johnu Neumeierovi.
Prvním sólistou a manželem tanečnice Birgit Keil (která se mimochodem narodila v českých Sudetech v Kovářově u Karlových Varů a v současnosti je šéfkou baletu v Karlsruhe) byl český tanečník Vladimír Klos, který emigroval z Československa v roce 1968.
V roce 1969 si soubor získal americké publikum, když vystupoval v Metropolitní opeře, a po tomto úspěchu následovala další turné po celém světě, kterými soubor zpečetil svou proslulost. V roce 1971 Cranko založil taneční školu, která stále funguje. V červnu 1973, během návratu z dalšího úspěšného amerického turné, dostal John Cranko přímo v letadle infarkt, kterému podlehl, ačkoli letadlo nouzově přistálo v Dublinu a Cranko byl převezen do nemocnice. Tam však už byl prohlášen za mrtvého. Bylo mu pětačtyřicet let (díky internetu si dnes můžeme přečíst i tehdejší zprávu z tisku – v New York Times následujícího dne).
Ačkoli soubor pokračoval v práci, nebylo prakticky možné nahradit tak výraznou osobnost ve vedení. V roce 1976 se jako nejlepší kandidátka dostala na post šéfky primabalerína Marcia Haydée a po ní v roce 1996 tanečník Reid Anderson, který je šéfem dodnes. I za jeho éry měl Stuttgart proslulého českého prvního sólistu – tanečník Jiří Jelínek se tu proslavil jako ideální představitel Oněgina.
Crankovy balety, především trojlístek Oněgin – Zkrocení zlé ženy – Romeo a Julie, se dostaly na repertoár desítek souborů. Zatančit si v baletu Johna Cranka je čest i velká výzva.
Cranko byl skvělým vypravěčem a ze všeho nejvíce vynikala jeho nápaditá pas de deux plná citu, ale také velké taneční techniky, která vyžadují spojení tanečního i výrazového mistrovství, projev vyzrálých osobností s hereckým talentem.
V České republice se zatím objevily dva z jeho baletů, oba na prknech Národního divadla: Zkrocení zlé ženy v roce 2003 a Oněgin v roce 2005. A jistě je přáním nejednoho baletního diváka, aby se John Cranko ještě znovu na repertoár vrátil.
