John Malkovich: sériový vrah v Rudolfinu
Ve čtvrtek 2. června se uskutečnila jedna z nejostřeji sledovaných událostí letošního ročníku festivalu Pražské jaro. V hlavní roli hudebního moritátu pro barokní orchestr, dva soprány a jednoho herce na text Michaela Sturmingera totiž vystoupil světoznámý americký herec John Malkovich. Mne osobně do Rudolfina přitáhl i Orchestr Wiener Akademie s dirigentem Martinem Haselbőckem a sopranistka Bernarda Bobro, kterou jsem asi před rokem a půl slyšel ve vídeňské Volksoper jako vynikající Violettu. Druhou zpěvačkou večera byla Aleksandra Zamojska.
Inscenace vznikla před třemi roky a nyní s ní účinkující hostují s úspěchem po celém světe. Představení již bylo zaznamenáno na CD i DVD, má vlastní internetovou stránku, na níž si můžete přečíst kompletní hru, kritiky na jednotlivá představení a portréty účinkujících, objednat si nahrávky a prohlédnout bohaté fotogalerie.
Stejně jako asi většina publika jsem i já věděl, že budeme svědky zpovědi rakouského sériového vraha Jacka Unterwegera, ale netušil jsem, jakým směrem se představení bude ubírat a jak do něj bude začleněna barokní a klasicistní hudba. Pro ty, co na představení nebyli a/nebo se jim nechce číst celou hru, podávám následující přehled představení i se svými pocity.



Pořád je ale Unterweger celkem spořádaný, byť lehce excentrický chlápek. Jisté zneklidnění můžeme pociťovat až po příchodu Bernardy Bobro, která fantasticky zpívá Mozartovu koncertní árii „Vorrei spiegarvi, oh Dio!“ a na niž Unterweger doráží, nakonec se ji ale pokusí svést pomocí květiny i Sachrova dortu. Následně vypráví o tom, proč začal ve vězení psát, jak sepisoval články a dopisy, až se kvůli němu začaly psát petice a dosáhl propuštění díky milosti od spolkového prezidenta. Za vraždu a další trestné činy v roce 1976 na doživotí odsouzený Unterweger totiž ve vězení napsal svou autobiografii, také na jejím základě byl prezentován jako typický příklad „napraveného zločince“ a na podporu jeho propuštění se podepisovaly petice. Mezi podpisy se skvěla i slavná jména rakouské kulturní scény: Ernst Jandl, ElfriedeJelinek… Další příklad, jak se umělecká a intelektuální obec dokáže mýlit, když se pasuje na svědomí národa… Unterweger po propuštění zahájil kariéru novináře a já v Rudolfinu jen naprázdno polkl, když se jakoby mimochodem zmínil o nové mrtvé kurvě ve Vídeňském lese, co leží obličejem v bahně. Atmoseféra začínala houstnout.

V další kapitole, na něž je děj formálně rozdělen jako kniha, se Unterweger svěřuje s tím, že vězení bylo první místo, kde se mu dostalo určitého respektu po letech v dětských domovech a pomocných povoláních. „Radši vrah než nýmand!“ prohlašuje. Se sebelítostí mluví o tom, jak lituje skutečnosti, že byl nevěrný ženě, která by pro něj udělala cokoli. Na to znovu uškrtí jednu z žen a ihned klidně hovoří o tom, jak ji ranil, když jí lhal.
Jako Berenice chce Bobro zachránit svého „miláčka“, Unterweger vchází s pouty a tentokrát naprosto chladně konstatuje. „Jsem vrah, škrtič… Proč?“ To se má publikum dozvědět až z jeho knihy. Následuje další hudební číslo od Webera, v němž se Zamojska děsí: „Kdyby Edmundo byl vrahem! Zachraňte mého milovaného muže“ a mistrně ztvárňuje rozpolcenost: je vrahem, nebo ne? Unterweger mezitím položí na ležící Bobro několik výtisků své knihy. Až nyní publiku oznámí, že Pekelná komedie je název jeho knihy a táže se: „Chtěli byste znát pravdu? Zabil jsem těch dvanáct žen?… Najděte si to na Wikipedii!“ A člověk si uvědomuje další rozměr představení, jímž je upozornění na fakt, jak média prezentují a konstruují události. Jestliže až do nedávna platilo, že „co řeknou média (a hlavně televize), to je pravda“, platí dnes to samé o Internetu. Unterweger čte heslo o své osobě… Co je na Wikipedii, to je dnes pravda.

Dvouhodinové představení hrané bez přestávky všichni oceňují bouřlivým potleskem, který přechází v ovace ve stoje. Ačkoliv Malkovich nepatří mezi mé oblíbené a mně sympatické herce, musel obdivovat jeho nasazení a skvělý herecký výkon. To samé platí o zpěvačkách. Nejenže dokázaly téměř bezchybně zpívat, ale i pro ně režisér připravil náročné herecké úlohy. Prvotřídní výkon odvedl také orchestr s dirigentem.
Pekelná komedie je představení, které si budete dlouho pamatovat a které Vás rozhodně nechce uchlácholit.
Johna Malkoviche v Praze okradli, z jeho hotelového pokoje zmizely všechny jeho osobní věci a doklady…
Pekelná komedie: Zpověď sériového vraha
The Infernal Comedy: Confessions of a Serial Killer
Hudební moritát pro barokní orchestr, dva soprány a jednoho herce na text Michaela Sturmingera
Christopher Wilibald Gluck: Úvod a ciaccona „L´enfer“ z baletu Don Juan
Luigi Boccherini: Ciaccona ze Sinfonie d moll, op. 12 č. 4 („La casa del Diavolo)
Francesco Gasparini (arr. Antonio Vivaldi): „Sposa son disprezzata“, árie z opery Ottone in Vill (Bajazet RV 703)
Wolfgang Amadeus Mozart: „Vorrei spiegarvi, oh Dio!“, KV 418
Christopher Wilibald Gluck: Ballo: 1. Grazioso z opery Orfeo ed Euridice
Ludwig van Beethoven: „Ah, perfido!“, scéna a árie, op. 65
Joseph Haydn: Scena di Berenice „Berenice, che fai“, Hob XXIVa:10
Carl Maria von Weber: „Ah, se Edmundo fossel´uccisor!“, scéna a árie, op. 52 JV 178
Wolfgang Amadeus Mozart: „Ah, lo previdi!“, recitativ, árie a kavatina, KV 272
Text a režie: Michael Sturminger
Hudební koncept a dirigent: Martin Haselbőck
Kostýmní návrhářka: Birgit Hutter
Jack Unterweger: John Malkovich
1. soprán: Bernarda Bobro
2. soprán: Aleksandra Zamojska
Orchestr Wiener Akademie
www.festival.cz
www.theinfernalcomedy.org
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]