Joker – síla promyšleného minimalismu

Hildur Guðnadóttir je v současné době jedním z nejskloňovanějších jmen v oblasti filmové hudební kompozice. Tato islandská skladatelka, violoncellistka a perkusistka si vydobyla místo na výsluní díky kritiky oceňovanému soundtracku k filmu Joker. Britská BAFTA, americká Academy Award (Oscar) nebo Zlatý Glóbus za nejlepší soundtrack roku 2019. To je jen stručný výčet těch nejprestižnějších cen, jimiž se Joker pyšní. V čem je ale právě toto dílo tak jiné, odlišné od ostatních? A je oslava originality, s níž Guðnadóttir v této kompozici přišla, namístě?

Kostra Jokerovy kompozice se opírá v základu o dva sólové nástroje – violoncello a halldorophone (česky v budoucnu zřejmě označovaný jako halldorofón), dále pak o rozmanitou perkusistickou výbavu. Je namístě zastavit se u halldorophonu, jelikož o něm v českých zdrojích zatím nebylo mnoho napsáno. Jedná se o nástroj inspirovaný violoncellem, vytvořený v právě končící dekádě islandským hudebníkem Halldórem Úlfarssonem. Díky sadě čtyř snímačů na každé ze strun umožňuje halldorophone kontrolu zpětné akustické vazby – a to přímo upravovanou hráčem v průběhu vystoupení či nahrávání. Vibrace jsou přenášeny do korpusu pomocí vestavěného rezonančního prvku a instrumentalista ovládá úroveň vibrací.

Autorka hudby k Jokerovi, Hildur Guðnadóttir, je jednou z mála interpretek, která tento nástroj mistrně ovládá a zároveň pro něj i komponuje. Nevelké povědomí o halldorophonu využila Guðnadóttir pro ozvláštnění soundtracku, který se stal takovým středem pozornosti. Na nahrávce pro film navíc autorka osobně hraje jak na tento speciální instrument, tak i na violoncello a některé perkuse.

Guðnadóttir, jíž vystřelila do hledáčku producentů hudba k úspěšné televizní minisérii Černobyl, přistupuje ke gradaci v Jokerovi vskutku originálně. Kompozice, založená především na minimalistických melodiích, se v průběhu vyvíjí k velkolepému finále ve skladbě Call Me Joker. V úvodních částech představuje Guðnadóttir violoncello a halldorophone v popředí, sebemenší zásah orchestru se ozývá prakticky vzdáleně, schovaný daleko za zvukem sólových nástrojů. V průběhu se ovšem orchestrální zvuk postupně dostává kupředu, až nakonec přehluší i oba sólové nástroje v závěru filmu. Prim hrají v celé kompozici nepochybně smyčce, jejich zvuk a veškeré vlastnosti jsou využity na maximum. Dřeva i žestě jsou potlačeny a pokud už hrají, většinou zdvojují smyčce. V té chvíli se tedy velmi těžko zachytávají běžným posluchačským uchem. Jejich barva ovšem hudbě dodává funkční atmosféru. A právě temná, depresivní atmosféra soundtracku je ještě více podpořená pomalými tempy, neutuchajícím tepem rozličných perkusí a elektronickými zvuky halldorophonu.

Zmínkou o pomalých tempech se dostáváme k jednomu ze zásadních nedostatků celého díla – absenci hybnosti. Ač skladatelka od začátku do konce jasně pracuje s minimalismem, chybí soundtracku tempo, energický náboj – zkrátka něco jiného než vytváření stále stejně depresivní atmosféry. Jedním z mála záblesků v jinak trochu monotónním díle je skladba Penny Taken to the Hospital, pracující s jednoduchým, avšak efektním riffem v basových polohách. Nepochybným vrcholem v této oblasti je pak Escape from the Train, kde Hildur Guðnadóttir výtečně stupňuje napětí a napodobuje rytmus jízdy vlaku pomocí perkusí.

Zásadní síla soundtracku ovšem přichází ve chvíli, kdy hudbu spojíme s obrazem. V tu chvíli kompozice dostává smysl a funguje výtečně. Z pohledu filmaře pracuje Guðnadóttir vynikajícím způsobem s atmosférou scén, dění na plátně tak doplňuje dalšími vrstvami. Není ovšem divu, v rozhovorech sama autorka totiž uvedla, že práce na Jokerovi začaly velmi brzo a ona tak některé části vytvořila ještě před natáčením scén. Režisér Todd Phillips mohl poté přizpůsobit natáčení přímo skladatelčině hudební představě. Nejvíce se dokonalému spojení přiblížili oba tvůrci zřejmě ve skladbě Bathroom Dance, kde postava Jokera tancuje do rytmu Guðnadóttirina soundtracku. Představitel titulní role Joaquin Phoenix měl k dispozici hudbu nějaký čas před samotným natáčením. Mohl si tak tanec dokonale připravit a vyjádřit jím záměry režiséra i autorky hudby.

Co ovšem běžný, oddělený poslech? Jak dílo působí v případě, že se odtrhne od obrazu? Monotónně a nepříliš zábavně, jste-li hudební odborník. Naprosto nudně, jste-li běžný posluchač. Guðnadóttir bohužel v Jokerovi nevytvořila nic, co by si neodborník z hudby odnesl. Nepřítomnost zapamatovatelné melodie brání jejímu dílu v celoplošné popularitě. Standardní posluchač filmových soundtracků bude tedy, zřejmě, trochu zklamán. Oceňování skladatelčiny originality tkví totiž ve složité struktuře a psychologii partitury, nikoliv ve vytváření v paměti uchovatelných kusů.

Joker vybočil z běžné hollywoodské produkce neotřelým využitím nástrojů, pečlivým budováním atmosféry a odlišností ve zvukomalbě. Ve své přehnané originalitě a propracovanosti ovšem zapomíná na to nejdůležitější – zapamatovatelnost melodií a vstřícný přístup k běžnému posluchači. Hildur Guðnadóttir je naprosto oprávněně opěvovanou skladatelkou, avšak přemíra chvály a ocenění by její práci mohla do budoucna ublížit. Bude zajímavé sledovat, jakým směrem se bude tvorba tohoto islandského objevu ubírat. Zda se přikloní spíše ke komerčnějším kompozicím, nebo bude dále prohlubovat svůj osobitý přístup k hudbě.

 

Hodnocení autora recenze: 70%