Jonas Kaufmann a jeho chladná Zimní cesta

Když přijede přední německý tenorista do Prahy se Schubertovým cyklem Zimní cesta, co víc si přát? Těšili jsme se na vrcholný zážitek. Jenže ten ve Smetanově síni 10. dubna nenastal. Buď neměl Jonas Kaufmann svůj den, nebo vysílal na jiné frekvenci, než bylo publikum, nevím. Mně ten večer připadal bez charismatu.Už volba Smetanovy síně pro komorní recitál s klavírem nebyla moc šťastná. Vydržet čtyřiadvacet písní bez přestávky a bez potlesku v tvrdých prvorepublikových sedadlech, v úzkých uličkách, kde si ani nenatáhnete nohy, vyžadovalo obrovskou disciplínu a sebezapření posluchačů. Navíc od desáté řady dál nemáte šanci na oční kontakt se sólistou, pokud jej vůbec vidíte přes záda lidí před vámi. Vylepšení v podobě zvednutých zadních řad, které jsme v poslední době několikrát ve Smetanově síni ocenili, tentokrát scházelo. Být ten recitál v Rudolfinu, působil by jistě líp. A to i po zvukové stránce.

Jonas Kaufmann totiž zvolil velmi intimní, introvertní prezentaci díla, kterou lze zjednodušeně shrnout do dvou slov: pomalu a potichu. Pokud si někdo přišel užít velký hlas světového tenoristy, tak nebyl na tom pravém koncertě. Samozřejmě – Schubert není Verdi a nikdo nemohl čekat osmdesát minut zpívání naplno jako v operních áriích. Jenže právě v tom je síla Jonase Kaufmanna, ta plnost a krásná barva jeho hlasu vyniká ve vypjatých dramatických kantilénách. Není to lyrický tenor, který zaujme barevnými témbry, sladkými pianissimy a detailní prací s každým tónem, alespoň ke mně podobné nuance (možná i vlivem akustiky velké síně) nedolehly. Asi nejvýraznější změny v náladách a výrazu předvedl v části Der Lindenbaum, do rozezpívanější kantilény se vzepjal v části Wasserflut (vždy na závěr sloky) nebo v Auf dem Flusse. Velký rozsah v jediné frázi bravurně zvládl v písni Irrlicht. A také je třeba ocenit fakt, že vše zpíval zpaměti, věnoval tomu cyklu jistě obrovský kus práce.

Klavírista Helmut Deutsch doprovázel pěvce citlivým, značně kultivovaným tónem, dokonale se v jemnosti dynamiky přizpůsobil Kaufmannově výrazu. Možná až příliš uhlazeně, možná by nebylo na škodu občas vyprovokovat větší dynamické vlny a dodat skladbám energii (například v úvodu Die Post). Monotónní nálada stejná kus za kusem, bez kontrastů a vzrušených citů mi na večeru vadila nejvíc. Co se smutkem, který už nedojímá?

Jonas Kaufmann se v rozhovoru pro Českou televizi svěřil s určitými obavami, zda Schubertův cyklus tak smutných písní může ještě dnes oslovit posluchače, a řekl, že věří, že pár se jich v každém sále najde. Myslím, že smutek ani není jedinou polohou této skladby, volání po smrti značí v romantismu totéž, co volání po lásce. Zhudebněné básně Wilhelma Müllera mají hodně odstínů „smutku“, ne vždy znamenají jen bolestný výraz: nostalgie, sladké vzpomínky, vášnivá touha po ztracené lásce, vzpoura proti nelítostnému osudu, přírodní lyrika, zasněnost. To vše je také v Schubertově hudbě, jen to najít…

Hodnocení autorky recenze: 70 %

Jonas Kaufmann (tenor)
Helmut Deutsch (klavír)
10.dubna 2014 Smetanova síň Obecního domu Praha

program:
Franz Schubert: Winterreise (op. 89, D. 911)

Foto archiv