Jonas Kaufmann: Sedlák kavalír a Komedianti? Něco jako telenovely, jen s výrazně lepší hudbou

Rozhovor s německým tenoristou před jeho dvojitým debutem na salcburském Velikonočním festivalu 

Dobrý umělec a dobrý člověk
(Osterfestspiele Salzburg.at – březen 2015 – Martin Riegler) 

Jonas Kaufmann je považován za nejžádanějšího tenora současnosti. Na salcburském Velikonočním festivalu 2015 bude debutovat hned ve dvou rolích během jednoho operního večera. Budeme ho moci zažít také jako sólistu v  Requiem Giuseppe Verdiho. Světová hvězda hovoří o obou operních postavách a o svém vztahu k Verdimu. 
Poprvé budete na jevišti zpívat Turrida a Cania, hlavní role Sedláka kavalíra a Komediantů. Před lety jste árie obou rolí nahrál na CD. Tehdy jste se vyjádřil, že jste nesmírně šťastný, protože jste si splnil velký sen. Splnil jste si další sen tímto dvojitým scénickým debutem?

Rozhodně ano. Obě díla jsou synonymem italské opery, a který tenor nesní o tom, že si je jednou zazpívá? Vzpomínám si, jak jsem si jako student říkal: Páni, něco takového zpívat, to musí být skvělé! – A přesně tak to bylo, když jsem na své album Verismo nahrával Ridi, pagliacco a Mamma, quel vino. Bylo prostě úžasné nechat se tou hudbou unášet a dát tělesně i duševně úplně všechno. Těšili jsme se s Tonim Pappanem jako malé děti. A dokonce i hudebníci orchestru, které jen tak něco nenadchne, jásali a měli radost.

Christian Thielemann řekl na tiskové konferenci, kde představoval program salcburského Velikonočního festivalu 2015, že bylo vašim přáním ztvárnit obě role…

Úplně takhle to nebylo. Původní plán byl, že pro obě opery angažují dva tenory, a mně nabídli Cania v Komediantech. Já jsem se na to zeptal, jestli bych mohl převzít i prolog. Pak se ale ukázalo, že je nečekaně těžké nalézt tenora pro roli Turidda ze Sedláka kavalíra. Zeptali se mě tedy, jestli bych nechtěl zpívat obě role. Mám rád výzvy, tak jsem řekl: Dobře, ale pak samozřejmě bez prologu Komediantů. To by bylo na jeden večer skutečně trochu moc.

Vyhovuje vašemu hlasu takový repertoár?

Ano, mému hlasu i mně jako interpretovi, který stojí rád na jevišti. Je to báječná věc, zpívat v jednom večeru dvě tak různé role. Turiddu je horká hlava, který má celou budoucnost ještě před sebou. Je to lehkomyslný chlapík, který riskuje život kvůli milostnému vztahu s vdanou ženou. Pokud jde o věk, mohl by být Canio jeho otcem. Má už velkou část svého života za sebou. Je to člověk, který kočuje s chudou divadelní společností v maringotce po světě. Vystupuje jako klaun a právem je vášnivě žárlivý na svou o hodně mladší ženu. Dvě silné varianty na téma smrtelná žárlivost.Láska, vášeň, žárlivost, vražda a zabití, to připomíná každodenní večerní televizní program. Co mohou příběhy Sedláka kavalíra a Komediantů říci dnešnímu opernímu publiku?

To, že při všem „pokroku“ ve vývoji člověka, při vší civilizaci, osvícenství a humanismu zůstává nakonec jen to „archaické“, jak se vznešeně říká. Jsme stejní jako naši předkové z doby kamenné, a to nejen tělesně, ale i duševně a emocionálně. Většina lidí se jen v průběhu evoluce a civilizace naučila lépe ovládat své city. Ale ve vážných konfliktech reaguje většina z nás stejně jako naši předci před tisíci lety. Z toho důvodu se nemohou opery jako Komedianti nebo Sedlák kavalír příliš lišit od telenovel. S jedním podstatným rozdílem. Jednoznačně mají lepší hudbu.

Doposud jste s Christianem Thielemannem spolupracoval jen při koncertech. Teď s ním děláte poprvé operu. Jak se vám s ním umělecky pracuje?

Dělali jsme spolu už sice Růžového kavalíra v Baden-Badenu, ale árie italského pěvce je vložka, která nemá se zbytkem opery mnoho společného. Takto viděno je tedy nová produkce veristických dvojčat v Salcburku naší první operní spoluprací. Velice se na to těším. Zvlášť když si vzpomenu na náš společný wagnerovský koncert v Semperově opeře. Zazpívat si Tannhäuserovo vyprávění o cestě do Říma s ním a se „zázračnou harfou“ (pozn. autora: tak nazýval Richard Wagner Saskou státní kapelu), to byl opravdu výjimečný zážitek.

S Christianem Thielemannem uvedete o Velikonocích společně Verdiho Rekviem. Toto dílo se často označuje jako „opera v liturgickém hávu.“ Poukazovalo se také na sekulární a politickou dimenzi díla v kontextu jeho vzniku. Čím je pro vás?

Dílem muže silné víry s kritickým postojem vůči církvi. V jeho době bylo těžké oddělit víru a církev. Je to vidět na skutečnosti, že při prvním uvedení v milánském kostele San Marco bylo potřeba získat povolení biskupa, aby v Rekviem mohly zpívat i ženy. Tehdy ještě platilo, že ženy mají v kostele mlčet. Povolení bylo uděleno pod podmínkou, že se ženy zahalí do dlouhých černých šatů a hlavu zakryjí velkými závoji. Není to nápadné, že velcí skladatelé mají nejsilnější nápady v souvislosti s vírou? Beethovenova Missa solemnis, Brucknerovo Te deum a Verdiho Rekviem jsou toho velmi dobrým dokladem.

Jako pěvec nezapadáte do vymezených přihrádek a máte nyní neobyčejně široký repertoár. Jaké místo v něm zaujímá Verdi?

Ústřední. Bez Verdiho si svůj běžný pracovní den nedokáži představit. Alfredo z La Traviaty mi při mém debutu v Met otevřel dveře ke světové kariéře. I s Donem Carlem a Alvarem z La forza del destino jsem měl doposud krásné zážitky. Jako další verdiovská role mě čeká Radames v Aidě a Otello je naplánovaný na sezonu 2016/2017. Verdi je mi blízký nejen jako zpěvákovi, ale i jako posluchači. Na rozdíl od Wagnera není u Verdiho potřeba oddělovat umělce a člověka. Byl to dobrý člověk a dobrý umělec. Stejně jako u Mozarta je v jeho dílech vždy cítit lidskost. Jeho opery nejsou samozřejmě vůbec apolitické, zrovna tak jako Wagnerovy, ale jejich výpověď je nesena humanismem a ne nějakou ideologií. Proto nejsou Verdiho postavy nikdy ideologické konstrukty, ale jsou to vždy lidé z masa a kostí. Na otázku, jaké ze svých děl považuje za nejvýznamnější, odpověděl prý Verdi: „Můj Domov pro zestárlé operní pěvce.“ Tím je mi ještě sympatičtější.

Překlad Ondřej Lábr
Foto (c) Gregor Hohenberg/Sony Music