Když vaří múzy – nová kniha, mapující svět klasické hudby skrze výrazné interprety, jejich vzpomínky a v neposlední řadě i vztah k vaření a jídlu jako takovému. Její autorka, Jitka Novotná, přibližuje jednotlivé protagonisty v miniseriálu, určeném pro naše Kuloáry.
***
Z publika jsem ho kdysi tipovala takto: Mladý talentovaný umělec, který si musí počínat více než obezřetně a rozvážně, držet dění na zkouškách i při koncertech pevně na uzdě, protože v opačném případě by mu národ muzikantský milerád ukázal, jak umí naložit s dirigenty v rozjezdu kariéry.
Při rozhovorech přibyl další mocný dojem: Ten „kluk“ má hodně nastudováno, načteno a v hlavě dobře srovnáno, vyjadřuje se uvážlivě, promyšleně a výstižně. Třetí stupeň našeho „oťukávání“ byl do značné míry překvapením, překvapením příjemným: Jakub se rád baví, pohustu vypráví zábavné historky, neváhá se podělit o zážitky i trapasy. Radost z dobře ubíhající zábavy s ním sdílí manželka Klára, neméně zdatná společnice. A pozor – jídlo nepovažují za téma přízemní, nehodné jejich pozornosti. Naopak.
Však také Jakub přiznává, že konzumace jídla je pro něj jednoznačně odpočinkem. Už dávno prý pochopil, že „jako se nedá ‚ošulit‘ tempo symfonie, nedá se zrychlit ani tempo dne.“ Ve světle této jistoty zvláště oceňuje osobitý rozměr jídla – setkávání. Začalo to vlastně už na hodinách u profesora Jiřího Bělohlávka, jejichž integrální součástí bývala nejen rozprava, ale též káva a chlebíček.
Dodnes rád usedá ke krásně prostřenému stolu. Mezi chody by neměla chybět polévka, lahodné víno (pro pana dirigenta bílé) a na konci pikantní sladká tečka. Pokrmy uprostřed? To je široké spektrum milovaného! Rozhodně vyhledává plody moře či alespoň sladkých řek, z cizokrajných pokrmů jídla thajská, japonská nebo italská. Naopak indická strava ho tíží, čínská děsí, německá nebaví, francouzská (občas) rozčiluje, anglická – no comment.
Možná si říkáte podobně jako já, že nám Jakub neustále odbíhá z domoviny. Copak na tuzemských talířích nenachází žádná potěšení? „Poněkud mě dráždí nepřehlédnutelný fakt, že se jídelníček považuje za chutný, pokud je sytý a takzvaně „poctivý“. Ostatně, tady jsem do určité míry i kritikem sebe sama. Máme doma kuchařku, kterou jsme z potřeby humoru i díky smyslu pro realitu přejmenovali pomocí malé přesmyčky na „Bez chuti a tučně“! A do třetice ještě jedna věc: mezi Čechy dost rozšířená neochota zkusit jiné než osvědčené chutě, recepty a ingredience. Nemůžu si pomoct – nějak nejsem schopen horovat pro vyslovenou vybranost naší kuchyně, a tak mě dráždí, když někdo vytrvale hlásá, že „není nad ni“. Ale třeba mě to s přibývajícími lety přejde a vůči české kuchyni zesentimentálním. Nebo k ní dokonce najdu tak ryzí poměr jako k české hudbě! Kdoví!“
Pan dirigent je na nejlepší cestě, protože když ho požádám, aby charakterizoval své „choutky“, bez váhání prohlásí: „Jsem polívkový, sósový a šťávomilný. A zbožňuju český chleba!“
www.kdyzvarimuzy.cz
Foto Andrea Filičková
