Když vaří múzy – nová kniha, mapující svět klasické hudby skrze výrazné interprety, jejich vzpomínky a v neposlední řadě i vztah k vaření a jídlu jako takovému. Její autorka, Jitka Novotná, přibližuje jednotlivé protagonisty v miniseriálu, určeném pro naše Kuloáry.
***
Té knize vděčím za mnohé, zcela jistě za očištění své mysli od nejednoho předsudku. Dnes už vím, že se nemusím bát rozhovorů se sopranistkami, že zdaleka ne všechny pohlížejí na své okolí z výšin, kam je vynesl vlastní pocit neochvějné slávy, že nevyzpytatelné chování div není pravidlem. Prostě – případ od případu. Marie Fajtová se vyjevila jako „případ“ kromobyčejně příjemný.
Třeba tím, že mě bez váhání pozvala k sobě domů a vyhradila si na naše rozmlouvání pět hodin. (Ne, opravdu jsem je plně nevyužila.)
V dobrém rozmaru pak barvitě vyprávěla, přímo štěbetala, a současně vařila. Nebylo to obyčejné vaření, byl to spíš „radostný taneček kolem kuchyňské linky“. Svůj příspěvek do knihy totiž Marie pojednala s udivující zodpovědností: „Přece nechcete mluvit o jídle u zeleného stolu! Takže tady máme roštěnky, pak si uděláme suši a teď ochutnejte můj rebarborový koláč. Kafíčko? Čaj?“
Decentně jsem setrvala u kávy a koláče, v dotazech jsem se však neomezovala. Proč také – Marie je sdílná, vnímavá a otevřená. Sotva by vás asi napadlo, že už jako zavedená sólistka předních operních domů a neméně vyhledávaná koncertní umělkyně odcestovala do Chicaga, aby v tamní luxusní restauraci pracovala coby „bus girl“. Uváděla hosty, starala se o dokonalé prostírání, výměnu příborů, vlídné zacházení. Proč? Vydělávala si tak na lekce u americké sopranistky Nancy Henninger. A vůbec jí nevadilo sledovat dění v podniku z dosud neznámé perspektivy. Čekáte-li, že návrat do světa hudby (a mezi obletované hosty restaurací) znamenal pro Marii vítanou úlevu, mýlíte se. Ač je umělkyní vynikající a vyhledávanou, neopouští ji realistický úsudek: „Zpívání mi kupodivu nepřipadalo jednodušší než dřina posluhovačky. Naše profese rozhodně není procházka růžovým sadem. A všude je chleba o dvou kůrkách!“ Takto střízlivě přemýšlí i o své profesní budoucnosti. Už dnes předpokládá, že kariéru ukončí po padesátce a v ideálním případě se vrhne na činnost pedagogickou.
Nějak ale opomíjíme vaření, viďte? A to je zrovna v případě Marie Fajtové velká škoda, protože tato štíhlounká bytost připravuje skvostné pokrmy. Ze svého rodného kraje nám věnovala recept na bramboráky se sušenými švestkami. Připravovala je Mariina maminka, která ovšem dceru od sporáku spíš odháněla v dobré víře, že jí daruje čas na zajímavější aktivity. Pro vaření tak sopranistku kupodivu nadchl až profesor zpěvu Jiří Kotouč. „Často učil doma. Sotva jsme stanuli na prahu, dolehla k nám vůně cibulky a masíčka. Bylo nade vše jasné, že pokud se nám podaří vyloudit aspoň pár krásných tónů, budeme odměněni úžasnou hostinou. K ní nám obvykle pouštěl vzácné nahrávky starých pěveckých legend, vysvětloval, poučoval, upozorňoval na správnou interpretaci.“
Zpívat musí Marie zasycená, ideálně prý pořádným kusem masa. V zahraničí nejraději stoluje v Japonsku. Ale není Asie jako Asie… Třeba smaženého pavouka, kterého jí nabídli v jedné z kambodžských restaurací, s díky odmítla. Navzdory občasným šokujícím okamžikům nad talířem je pro ni jídlo záležitostí radostnou a příjemnou. Vždyť prý také každé zamilování zaplatí nadbytečnými kilogramy. „Toho času, co s milým člověkem strávím u jídla!“
V našem rozhovoru tak došlo i na redukční diety, od nichž jsme dospěly až ke knihám Břetislava Kafky, badatele v oblasti experimentální psychologie.
A závěrem ještě jedna citace, úvaha Marie Fajtové nad případnými paralelami mezi jídlem a uměním: „Určitě jste si všimli, že někdo může hrát na nástroj od rána do večera a při sebepilnějším cvičení vás tak nějak nezaujme. Jiný, kolikrát i lajdák, vás fascinuje. Toužíte ho poslouchat stále znovu. Stejné je to s vařením. Zatímco jeden se může roztrhat, udělá všechno správně podle receptu, ale ve výsledku jeho pokrm postrádá jakousi nadstavbu, výlučnost a jedinečnost, druhý ji svému výtvoru dokáže vtisknout se samozřejmostí génia!“
Foto Andrea Filičková
