Radek Baborák trochu jinak

Když vaří múzy – nová kniha, mapující svět klasické hudby skrze výrazné interprety, jejich vzpomínky a v neposlední řadě i vztah k vaření a jídlu jako takovému. Její autorka, Jitka Novotná, v uplynulých měsících přibližovala jednotlivé protagonisty v miniseriálu, určeném pro naše Kuloáry. Dnes přinášíme setkání závěrečné.
***

Někdejší člen Berlínské filharmonie, virtuózní hornista, poměrně nově i dirigent, to všechno asi spontánně dodáte, zazní-li jeho jméno. Ale víte, že Radek Baborák občas přemýšlí také o docela jiné existenci? Respektive o dalším profesním chodníčku vedle toho muzikantského?Však také po celou základní školu uváděl jako budoucí obor „kuchař-číšník“ (a hned poté „hokejista“, což je v Pardubicích normální). Ačkoli ho k horně směřovali od dětství, ačkoli to s lesním rohem dotáhl mezi absolutní světovou špičku, dodnes si umí představit, že by pracoval v kuchyni, že by měl restauraci nebo ještě lépe hotýlek a v něm slušné stravování. Takový hotýlek by musel stát na skvělém místě, v zajímavé lokalitě. A dál? Měl by kolem patnácti pokojů, restauraci s terasou pro čtyřicet hostů, sezonní provoz. Jídelní lístek by skýtal českou kuchyni, místní speciality, případně pár receptů z  kuchyně mezinárodní. Všechno by bylo čerstvé, z lesů, vod a strání kolem, žádné náhražky, instantní nebo zmrazené potraviny. A v kuchyni byste rozhodně nenašli mikrovlnku.

Leccos o Radkově přístupu k vaření prozrazuje i kuchyně pražského domova, který s manželkou Hankou budovali docela nedávno. Dbali na dostatek úložného prostoru, pořídili si nezničitelnou pracovní desku z leštěné žuly, profesionální hrnce nebo smaltovanou konvici na čaj. „Líbí se mi ten rituál: Postavím vodu na čaj, objeví se pára, pískání… Trochu to připomíná minulé století bez rychlovarných konvic.“Ve dnech, kdy má Radek Baborák volno, stráví v kuchyni dost času. Pro rodinu připraví i několik chodů, které si v klidu a pohodě vychutnají. Vyvažují tak dny odloučení, dny nabité prací a stresem. Snaží se jíst zdravě. Lecjaké potraviny přiváží Radek ze zahraničních turné. Třeba ve Finsku kupuje knäckebrot zvaný „hapankorppuja“, v Japonsku sezamovou zálivku, majonézu, pohankové nudle. V Německu hlavně bio potraviny místní produkce – kompoty, sýry, uzeniny. V Izraeli a arabských zemích pořizuje ořechy a koření, ze Španělska vozí jamón ibérico a z Itálie zampone cotechino, plněné vepřové nožičky ve vlastní šťávě, které připomínají naše taliány.

Baborákovi mají rádi těstoviny al dente, palačinky sladké i slané, saláty a krémové polévky z dýně, pórku, chřestu. Z asijské kuchyně smaženou rýži čchao-fan nebo singapurské nudle. A vše pečené a grilované. Návdavkem nasbíral Radek od tchána nejednu užitečnou radu pro správnou přípravu arabských pokrmů, jako jsou salát tabouleh, humus, kibbeh, basturma, jehněčí a plněná kuřata.

Možná se ptáte společně se mnou, kdy se světový hornista vůbec poprvé postavil k plotně? „V Praze, v podnájmu u paní Řezníčkové. Moje maminka dává k dobrému historku, kolikrát jsem musel volat domů, abych zjistil, jak se dělají ledvinky. Někdy jsem si koupil třeba celou svíčkovou a dělal si steaky k snídani i k večeři. To je moje: pořádný kus masa, tři minuty z každé strany opéct na pánvi, sůl, pepř a máslo, bez přílohy – a je to.“Do Prahy přišel Radek v roce 1991, v době porevoluční euforie. Metropole ho uhranula jedinečným kouzlem, úžasnou atmosférou. Zakusil tady nebývalé úspěchy, neminuly ho průšvihy, žil na plné obrátky. S kamarády znali kdejakou hospůdku i nóbl restaurace; nezřídka v nich zakoušeli situace jako vystřižené z filmu Světáci. Radek uměl být furiantem a grandem, a když zdroje vyschly, šel hrát na Karlův most, aby vrátil dluhy a v pátek si na cestu vlakem domů mohl koupit v řeznictví u nádraží aspoň tence nakrájený špek.

Pak přišla životní změna; bezmála třináct let strávil v Německu, nejprve v Mnichovské filharmonii. Bavorskou kuchyni – pečená kolena, weisswursty, pivní sýr obatzdu, preclíky, medovou hořčici – poznal v proslulých klášterních pivovarech jako Wieskirche nebo Andech. Naučil se nakupovat na trzích, poznával restaurace řecké, italské, čínské, indické, rozšiřoval si kuchařský repertoár.

Dnes mu v kuchyni pomáhají i obě dcery. Rády grilují a pracují s těstem. „Třeba knedlíčky do polévky nechávám na nich, nemám na ně trpělivost.“ Když se závěrem Radka zeptám, jak se mu jeví české pohostinství současnosti, neodpovídá právě optimisticky: „Než se v Česku dostaneme na úroveň srovnatelnou třeba s Rakouskem, bude to asi ještě dlouho trvat. Až na pár výjimek si doma dokážeme uvařit líp než v restauraci. A hlavně víme, co jíme, a co je vůbec nejdůležitější, vaříme s láskou.“…i když, vaření s láskou, to je vlastně krásná tečka knihy „Když vaří múzy“, co myslíte, přátelé?

www.kdyzvarimuzy.cz

Foto Andrea Filičková

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na