Když vaří múzy – nová kniha, mapující svět klasické hudby skrze výrazné interprety, jejich vzpomínky a v neposlední řadě i vztah k vaření a jídlu jako takovému. Její autorka, Jitka Novotná, v uplynulých měsících přibližovala jednotlivé protagonisty v miniseriálu, určeném pro naše Kuloáry. Dnes přinášíme setkání závěrečné.
***
Někdejší člen Berlínské filharmonie, virtuózní hornista, poměrně nově i dirigent, to všechno asi spontánně dodáte, zazní-li jeho jméno. Ale víte, že Radek Baborák občas přemýšlí také o docela jiné existenci? Respektive o dalším profesním chodníčku vedle toho muzikantského?
Však také po celou základní školu uváděl jako budoucí obor „kuchař-číšník“ (a hned poté „hokejista“, což je v Pardubicích normální). Ačkoli ho k horně směřovali od dětství, ačkoli to s lesním rohem dotáhl mezi absolutní světovou špičku, dodnes si umí představit, že by pracoval v kuchyni, že by měl restauraci nebo ještě lépe hotýlek a v něm slušné stravování. Takový hotýlek by musel stát na skvělém místě, v zajímavé lokalitě. A dál? Měl by kolem patnácti pokojů, restauraci s terasou pro čtyřicet hostů, sezonní provoz. Jídelní lístek by skýtal českou kuchyni, místní speciality, případně pár receptů z kuchyně mezinárodní. Všechno by bylo čerstvé, z lesů, vod a strání kolem, žádné náhražky, instantní nebo zmrazené potraviny. A v kuchyni byste rozhodně nenašli mikrovlnku.
Leccos o Radkově přístupu k vaření prozrazuje i kuchyně pražského domova, který s manželkou Hankou budovali docela nedávno. Dbali na dostatek úložného prostoru, pořídili si nezničitelnou pracovní desku z leštěné žuly, profesionální hrnce nebo smaltovanou konvici na čaj. „Líbí se mi ten rituál: Postavím vodu na čaj, objeví se pára, pískání… Trochu to připomíná minulé století bez rychlovarných konvic.“
Ve dnech, kdy má Radek Baborák volno, stráví v kuchyni dost času. Pro rodinu připraví i několik chodů, které si v klidu a pohodě vychutnají. Vyvažují tak dny odloučení, dny nabité prací a stresem. Snaží se jíst zdravě. Lecjaké potraviny přiváží Radek ze zahraničních turné. Třeba ve Finsku kupuje knäckebrot zvaný „hapankorppuja“, v Japonsku sezamovou zálivku, majonézu, pohankové nudle. V Německu hlavně bio potraviny místní produkce – kompoty, sýry, uzeniny. V Izraeli a arabských zemích pořizuje ořechy a koření, ze Španělska vozí jamón ibérico a z Itálie zampone cotechino, plněné vepřové nožičky ve vlastní šťávě, které připomínají naše taliány.
Baborákovi mají rádi těstoviny al dente, palačinky sladké i slané, saláty a krémové polévky z dýně, pórku, chřestu. Z asijské kuchyně smaženou rýži čchao-fan nebo singapurské nudle. A vše pečené a grilované. Návdavkem nasbíral Radek od tchána nejednu užitečnou radu pro správnou přípravu arabských pokrmů, jako jsou salát tabouleh, humus, kibbeh, basturma, jehněčí a plněná kuřata.
Možná se ptáte společně se mnou, kdy se světový hornista vůbec poprvé postavil k plotně? „V Praze, v podnájmu u paní Řezníčkové. Moje maminka dává k dobrému historku, kolikrát jsem musel volat domů, abych zjistil, jak se dělají ledvinky. Někdy jsem si koupil třeba celou svíčkovou a dělal si steaky k snídani i k večeři. To je moje: pořádný kus masa, tři minuty z každé strany opéct na pánvi, sůl, pepř a máslo, bez přílohy – a je to.“
Do Prahy přišel Radek v roce 1991, v době porevoluční euforie. Metropole ho uhranula jedinečným kouzlem, úžasnou atmosférou. Zakusil tady nebývalé úspěchy, neminuly ho průšvihy, žil na plné obrátky. S kamarády znali kdejakou hospůdku i nóbl restaurace; nezřídka v nich zakoušeli situace jako vystřižené z filmu Světáci. Radek uměl být furiantem a grandem, a když zdroje vyschly, šel hrát na Karlův most, aby vrátil dluhy a v pátek si na cestu vlakem domů mohl koupit v řeznictví u nádraží aspoň tence nakrájený špek.
Pak přišla životní změna; bezmála třináct let strávil v Německu, nejprve v Mnichovské filharmonii. Bavorskou kuchyni – pečená kolena, weisswursty, pivní sýr obatzdu, preclíky, medovou hořčici – poznal v proslulých klášterních pivovarech jako Wieskirche nebo Andech. Naučil se nakupovat na trzích, poznával restaurace řecké, italské, čínské, indické, rozšiřoval si kuchařský repertoár.
Dnes mu v kuchyni pomáhají i obě dcery. Rády grilují a pracují s těstem. „Třeba knedlíčky do polévky nechávám na nich, nemám na ně trpělivost.“ Když se závěrem Radka zeptám, jak se mu jeví české pohostinství současnosti, neodpovídá právě optimisticky: „Než se v Česku dostaneme na úroveň srovnatelnou třeba s Rakouskem, bude to asi ještě dlouho trvat. Až na pár výjimek si doma dokážeme uvařit líp než v restauraci. A hlavně víme, co jíme, a co je vůbec nejdůležitější, vaříme s láskou.“
…i když, vaření s láskou, to je vlastně krásná tečka knihy „Když vaří múzy“, co myslíte, přátelé?
Foto Andrea Filičková
