Jonathan Tetelman omráčil diváky plným forte, pianissima se ale nedočkali

Jonathan Tetelman připravil svůj recitál z krátkých efektních árií

Program pražského recitálu, který si americký pěvec Jonathan Tetelman připravil, sestával ze dvou odlišných polovin. Prvá byla věnována Giuseppe Verdimu a druhá sestávala z árií Giacoma Pucciniho. Všechny vybrané árie měly něco společného, byly poměrně krátké, vybrané jasně s cílem příliš se hlasově neunavit a přitom v plné míře uplatnit hlasové dispozice. Jak je v pěveckých recitálech obvyklé, byly rovněž střídány orchestrálními vložkami, dopřávajícími tenoristovi trochu nutného oddechu. Vyslechli jsme si tak v podání orchestru Prague Philharmonia a pod taktovkou francouzského dirigenta Frédérica Chaslina předehry k operám Macbeth, Nabucco a Luisa Miller, po přestávce pak zaznělo Pucciniho mladistvé dílko Preludio sinfonico (1883) a obě intermezza z oper Suor Angelica a Manon Lescaut. Dobře připravená Pražská filharmonie odehrála vše na velmi slušné úrovni a francouzský dirigent tvárného, skvěle čitelného gesta se představil publiku jako znamenitý znalec italské opery.

O+

To však přišlo za hvězdou večera a tou byl americký tenorista chilského původu Jonathan Tetelman. Tento znamenitý tenor oboru lirico spinto je již téměř deset let respektován jako významný představitel své pěvecké generace, hovoří se o něm dokonce jako o nástupci Jonase Kaufmanna a pravidelně vystupuje mj. na prknech Komische Oper Berlin, English National Opera a Royal Opera House jako Rudolfo z Bohémy, a v turínském Teatro Regio, Opéra de Lille, barcelonském Gran Teatre del Liceu, drážďanské Semperoper a Deutsche Oper Berlin jako Cavaradossi. Zmiňme i to, že Tetelman podepsal v roce 2021 exkluzívní smlouvu s Deutsche Gramophon.

Do Prahy zavítal podruhé, po loňském úspěšném dvojrecitálu se sopranistkou Sylvií D’Eramo se tedy pražskému publiku tentokrát představil sólovým recitalem z italského repertoáru, jehož dalším sympatickým rysem bylo i zařazení méně známých čísel z Verdiho oper I Lombardi (1843) a Due Foscari (1844), které vhodně doplňovaly běžné, kmenové árie jako je Macduffova árie O figli miei… Ah, la paterna mano z Macbetha a po přestávce, v pucciniovském bloku, obě slavné árie Cavaradossiho z Toscy, Recondita armonia a E lucevan le stelle, korunované závěrečným, dnes již povinným stadiónovým hitem, Nessun dorma, Kalafovým vítězným zpěvem z opery Turandot.

Přirovnání tenoristy k Mario del Monacovi nemusí být jen pozitivní

Jonathan Tetelman je pěvec štědře hlasově obdařený, jeho mocný orgán se bez problémů a v plné rezonanci pohybuje v horní kvartě tenorového rozsahu a zní dobře i v nízké poloze. Kdybych mu měl vystavit posudek na jeho vokální dispozice, nemohl bych mu vytknout vůbec nic. Ani pokud jde o to, čím ho vybavila příroda, ani pokud jde o pěveckou techniku, dechovou techniku a zdravý, sytý, celkově velmi dobře usazený hlas. Není divu, že je žádán ve významných operních domech Evropy. Provozně zcela spolehlivý pěvec, schopný naplnit dům s diváky až po střechu svým sonorním, plně znějícím tenorem. Když jsem jej poslouchal, několikrát jsem si v průběhu večera vzpomněl na Franca Corelliho, ba dokonce na Maria del Monaca. Musím ovšem dodat, že to není míněno, při veškerém respektu k oběma legendárním pěvcům, jen jako pozitivní konstatování. Oba měli jeden problém. Zpívali pořád stejně, stále ve forte, v plné rezonaci a s plným nasazením. O Mariovi del Monacovi vypráví Katia Ricciarelli pozoruhodnou anekdotu. Když jej dirigent při nahrávací frekvenci požádal, aby v daném místě ubral, že je tam pianissimo, Mario byl prý samá ochota vyhovět a s nadšením se pustil do nového takeu. A pak si to šli poslechnout, a ani ho k tomu nezavolali. Nikdo neměl odvahu mu říci, že to zpívá pořád stejně, tj, že pořád řve jak na lesy.

Jonathan Tetelman má stejný problém. Celým večerem se prořval. Abych byl přesný, on žádný problém samozřejmě nemá, a už vůbec ho nemají nadšeně aplaudující diváci. To jen znalec italské opery a umění bel canta by očekával více proměnlivosti ve výraze, v dynamice, ve způsobu nasazení. A také více elegance. Více italianissima, či verdissima. Více šmrncovních portament, více rafinessy, více hlavového piánka. Protože co je elegantního na tom, že tenor začně v půl osmé se řvaním, během večera vystřídá pět vysokých, báječně znělých céček, při nichž dámy omdlévají, a v půl desáté s ním skončí? Jeho plné nasazení ve forte oslní samozřejmě nejen dámy, ale i onoho znalce, neboť i on ví, že toto do umění krásného zpěvu patří a dokáže to ocenit. Ale jeho problém je, že zná v těch slavných kouscích místa zjihlá, lyrická, která má uložena v paměti zazpívané jinak, měkčeji, ohebněji, tvárněji, třeba i s náznakem falsetu. A on dostává pořád jen to báječně lesklé, plnohodnotné forte. Ne že by se mu nelíbilo, ale ono se to brzo oposlouchá.

Může být Jonathan Tetelman zařazen do nejvyšší ligy spinto tenorů?

Výrazová plochost, jednostrannost, daná stále stejným způsobem tvoření tónu, tedy zůstává mou jedinou výtkou Tetelmanova jinak velmi vydařeného pěveckého recitálu. Nechť laskavý čtenář sám posoudí, kolik váhy tato, ostatně velmi subjektivní, výtka může mít. Mně večer nijak zvlášť nepokazila, ale Tetelmana bych do té nejvyšší ligy lyrických tenoristů oboru spinto přece jen nezařadil. Rozhodně tedy ne jako nástupce Jonase Kaufmanna. Jistě tento dojem souvisel i s dramaturgickou podobou večera. Již sama volba árií měla za následek převahu silového zpívání, neboť tak byly napsány. I když i v nich se daly tu a tam uplatnit měkčí tóny, s vyšším podílem hlavového rejstříku. Ještě nejlépe v tomto smyslu dopadl druhý Cavaradossi. E lucevan le stelle vyšlo Tetelmanovi zdaleka nejlépe, zvláště ve střední části, kdy zjihle vzpomíná na první schůzku a smrt na něj čeká již za pár hodin. Tam se ani on neodvážil řvát na lesy.

Velký, krásný hlas. Škoda jen, že Tetelman zatím cílí jen na určitou skupinu diváků.

Jonathan Tetelman
9. června 2025 19:30 hodin
Smetanova síň, Obecní dům, Praha

Účinkující:
Jonathan Tetelman — tenor

Prague Philharmonia
Frédéric Chaslin — dirigent