José Carreras: 70
kdo ví. Kdyby se naskytla příležitost zpívat něco podobného jako El Juez, operu, do jejíhož vzniku bych byl od začátku zapojen, u níž o své postavě všechno vím – proč ne? Nemyslím bezpodmínečně na hudební aspekt, spíš na charakter role a námět. Pro mě byl El Juez krásná zkušenost a těšilo mě to. A kromě toho s tak skvělým obsazením. Všechno šlo dobře dohromady.
Chcete se rozloučit posledním turné. Nedávno jste řekl: „Uvidíme, jak dlouho potrvá, možná dva nebo tři roky.“ Takže rozloučení s otevřeným koncem?
Ne, nechci být jako někteří toreadoři. Moje myšlenka je – nevím, jestli se to podaří úplně realizovat – vrátit se na každé místo, do všech koncertních sálů a operních divadel, kde jsem kdy vystoupil. Prostě to zkusím. Sám nevím, jak dlouho to může trvat, musí se k tomu splnit hodně předpokladů.
Zubin Mehta v rozhovoru pro Opernwelt u příležitosti svých osmdesátin řekl, že mu určitě není jedno, jestli na konci dosaženého věku stojí devítka, nula nebo jednička. Jak jsou pro vás důležité sedmdesáté narozeniny 5. prosince?
Při vší úctě – pro ženy je to možná důležité (smích). Jinak narozeninám nepřikládám nijak velkou důležitost. Jistěže je hezké, když přijde ten věk s nulou na konci a člověk je pořád ještě zdravý, aktivní a může vést normální život.
Je to těžké, loučit se s místy a okamžiky své kariéry?
Když se ohlédnu po těch šestačtyřiceti letech, jistě to vyvolává různé pocity. Cítím nostalgii, ale také jsem šťastný. A pociťuju velký vděk, když pomyslím na přízeň, s jakou jsem se za celou tu dobu směl setkávat. Když pozoruju svůj život, ať soukromý nebo profesionální, musím říct, že jsem měl obrovské štěstí. Byl jsem vždycky ve správnou dobu na správném místě a měl jsem možnost pracovat s těmi nejlepšími.
Problémem operních zpěváků je, že musí smlouvy uzavírat hodně dopředu, žijí vlastně trvale v budoucnosti. Vědí přesně, kde budou za pět let. Odnaučí se přitom žít přítomností?
Je to zvláštní situace, když je tak všechno určeno a stanoveno do budoucna. Ale já vždycky věděl, že to k mému povolání patří, takže jsem se s tím naučil žít. Měl jsem to i rád – protože jsem věděl, že i v budoucnu budu moci dělat to, co mám nejradši. Na druhé straně se mi v poslední době hodně ulevilo. Mám hlavně koncerty, ty nepotřebují tak velký předstih. Já vím, kam míříte – jestli jsem něco postrádal. Kompenzace, kterou člověk tímto povoláním získá, je ovšem tak velká, že to vyváží to negativní. Vždycky jsem dokázal najít dobrý modus, abych měl čas i na rodinu a přátele. Vůbec ničeho nelituju.
Kompenzace, o které mluvíte, se díky aplausu a pozornosti také může stát drogou.
To mi přijde trochu silné slovo. I s tím jsem se naučil zacházet. O svém povolání jsem nikdy nepochyboval. Především proto, že jsem už pět let po svém debutu mohl zpívat ve velkých divadlech. A pak přišel ten velký zvrat a od té doby vidím všechno v jiném světle.
Podíváme-li se na rozmanité a velice úspěšné aktivity vaší Nadace pro nemocné leukémií, napadne nás: Tohle je vlastní mise José Carrerase.
Také mise je příliš velké slovo. Zažil jsem během své nemoci i poté mnoho podpory, úcty a přízně různých lidí, nejen lékařských specialistů. A když jsem bitvu vyhrál, bylo mi jasné, že musím něco udělat. A nejlepší mi přišla tato iniciativa, která se snaží nemoc, jíž jsem trpěl, zdolat. Nejdřív to byla jen myšlenka, ale sílilo to a rostlo – a teď jsme všichni hrdí na to, co se z ní stalo. Ačkoli samozřejmě nikdy nemůžeme udělat dost. Nadace byla založena roku 1988 v Barceloně, mezitím existuje řada dceřiných organizací v USA, ve Švýcarsku, v Německu…
Jaké máte aktuální projekty?
V Barceloně jsme právě zařídili budovu o 10.000 čtverečních metrech. Badatelský ústav (Josep Carreras Leukaemia Research Institute), možná v této oblasti nejvýznamnější v Evropě. A jsme na to hrdí. Ústav sice sídlí v Barceloně, ale bude působit mezinárodně a spolupracovat s podobnými zařízeními jinde.
Může váš příklad pomoci lidem zbavit se strachu z této nemoci?
Když lidé sledují, jak někdo s nemocí bojuje a z bitvy nakonec vyjde jako vítěz, pak to skutečně může být povzbuzení, dodat naději. A neplatí to jen pro pacienty, ale také pro jejich okolí. Je to morální vklad pro rodiny a přátele.
Nepřipadá vám někdy, že ten před nemocí byl jiný José Carreras? Jiná osoba?
Ne. V podstatě jsem zůstal stejný jako dřív. V tak nebezpečném, obtížném okamžiku se pochopitelně člověk promění. Vidí věci jinak, koriguje mnohé své postoje. Hned po uzdravení – u mě to znamenalo, že mi lékaři dali zelenou do normálního života – se cítí vysvobozený a chce se hned vrátit k tomu, co dělal předtím. Cítí se natolik silný, že může znovu dělat tytéž chyby.
O těch musíte, prosím, něco povědět.
V žádném případě. Možná o některých. Jde o zásadní situaci. Rozhodně jsem po té bitvě zralejší, ale to je dáno i věkem. Když na tom trváte – jsem méně sobecký.
Mohl jste se vůbec vrátit do normálního života? Necítíte na ramenou skřítka, který vám neustále našeptává a varuje vás?
Naopak. Já tou nemocí získal. Všecko, co přišlo a přichází po ní, je takové velké spropitné.
Váš život vlastně určují dvě velké věci: Vyhrál jste bitvu nad smrtelnou nemocí. A se dvěma kolegy, Lucianem Pavarottim a Plácidem Domingem, jste dokázali, že klasická hudba může fungovat i mimo operní divadla a koncertní síně. Ale opravdu „Tři tenoři“ klasické hudební scéně pomohli?
Když se ohlédnu zpátky a uvážím všechny komentáře, i ty odmítavé, pak ano. Protože těmi megakoncerty, i když to slovo nemám rád, se tato hudba přiblížila lidem, kteří ji neznali. Zbavili jsme ji exkluzivity – prostřednictvím eventu. Ostatně si nemyslím, že jsme byli nějací pionýři, podobné impulzy už tu byly dříve.
Přivedli „Tři tenoři“ do divadel nové operní publikum? Má jedno s druhým vůbec něco společného?
Jsou to pochopitelně vystoupení za úplně jiných podmínek a vnímají je také úplně jiné typy lidí. Ale pozitivní na našich koncertech bylo, že jsme mohli obrovskému množství lidí umožnit se na této hudbě podílet.
A také se dal do pohybu velký stroj na peníze…
Ano, ale proč ne? Můžeme to považovat za správné nebo za špatné, ale i jiní jsou za určitou práci dobře zaplaceni. To je součást hry. Jako ve fotbale.
Předpokladem takových koncertů jsou velké hvězdy. Kdysi jste si postěžoval, že už dnes skoro žádné nejsou. Čím to je?
Já si na to nestěžuju, jen jsem to konstatoval. V operním světě je několik velkých hvězd, ale ne tolik jako před třiceti lety. Není to ale fenomén typický pouze pro hudbu, pozorujeme to i ve sportu. V některých generacích se zrodí celá řada hvězd, v jiných méně. Hvězdy se nedají naplánovat, prostě se vynoří a nevíme ani proč a jak.
Byla šedesátá a sedmdesátá léta pro hvězdy příznivější?
Společnost byla jistě naprosto jiná. Možná tehdy potřebovala víc hrdinů, s nimiž by se mohla identifikovat. Nyní, kdy velmi zesílil individualismus, tendence určovat si život sami, nejsou už za určitých okolností vzory potřeba.
Pro váš život byly určující tři hvězdy. Giuseppe di Stefano, který vás podporoval na začátku kariéry. Montserrat Caballé, která tuto úlohu převzala později. A Herbert von Karajan, který vás na začátku kariéry angažoval pro velké role. Nebylo to příliš brzy?
Nebylo. Respektuju samozřejmě všechny, kteří v takových situacích dospějí k jinému závěru. Teď říkám bez jakékoli arogance: Největší úspěchy jsem měl v rolích, před nimiž mě mnozí varovali. Mám na mysli například Alvara v La forza del destino v milánské Scale nebo Dona Carla a Radamese s Karajanem. Ostatně když se použilo dost diplomacie, bylo možné Karajanovi odmítnout. Akceptoval to. Měl jsem s ním úžasnou vazbu. Když nějakého umělce chtěl, plně se mu věnoval. Cítil jsem se jím vždycky neuvěřitelně podporován, pomáhal mi. Vládla u něj srdečná, ale současně obrovsky profesionální atmosféra.
Někteří říkají, že hlasy nutil jít až na samé meze možností, dokonce že je ničil.
Neznám jediné jméno velkého zpěváka, jemuž by zničil hlas. Když už Karajan někomu něco nabídl, dostal ten dotyčný přece možnost pracovat v nejvyšší třídě, na nejvyšší úrovni. S nejlepšími orchestry na světě, v nejlepším prostředí, s nejlepšími kolegy. Na něco takového přece každý umělec čeká, že zazvoní telefon a na druhém konci drátu je Herbert von Karajan. I když se to takto, to přiznávám, nikdy neodehrává.
Bez Karajana by se tedy vaše kariéra vyvíjela úplně jinak?
Kdo ví? Těžko říct. Než jsem se s Karajanem setkal, měl už jsem angažmá ve Vídni, Londýně, New Yorku i Miláně. Jistě by se moje kariéra vyvíjela jinak, ale nemůžu vědět, zda méně úspěšně.
Kdysi jste řekl o svých charakterových vlastnostech, že jste disciplinovaný, družný a vitální typ. Co by se muselo stát, abyste vyletěl?
Cholericky reaguje člověk jen v mládí. Okay, i později, když se mu děje něco nespravedlivého, neférového. Nechci tu zavádět nějakou velkou diskusi. Ale to, co provádí Evropa s uprchlíky, je… Ani to nemůžu vyslovit. Řekněme „nepřijatelné“. Kolikrát cítím, že žiju ve špatné společnosti.
Mají tedy hvězdy jako vy do věcí víc mluvit?
Ano, ale není to jednoduché. Všichni se pohybujeme v situaci, kdy se střetávají různé zájmy. Právě proto, že chci pro svou nadaci získat co nejvíc, musím být politically correct. Nemůžu všude ve světě vytrubovat svůj názor a současně žádat o dary. Musím se chovat jako diplomat. Ale jak jsem říkal, to se teď týká jen mojí specifické situace.
Máte tedy aspoň nějaký postoj. Jiní dirigenti a zpěváci řeknou: „To není moje starost, já dělám jen muziku.“
Takovou reakcí se odsouvá svět s jeho problémy stranou. Je to projev arogance. Jsem si jist, že i dirigenti a zpěváci mají názor. Aspoň doufám.
V Evropě nesmírně narůstá nacionalismus. Jak se na to díváte jako Katalánec?
Cítím se jako patriot, ale ne nacionalista. To je v celé té debatě zásadní rozdíl. My v Katalánsku potřebujeme referendum, abychom mohli rozhodnout o své budoucnosti. Možná to dopadne jako ve Skotsku a prozatím bude jasno. Ale skutečná demokracie musí takové lidové hlasování umožnit a musí ho dokázat snést.
Co když stále víc patriotů půjde za svou vlastní věcí?
No, jestli chce být Černá hora nezávislá… Katalánsko s nejstarším parlamentem v Evropě má dlouhou tradici. Ještě jednou: nejde mi o nacionalismus jako samoúčel, takový, který pracuje pravděpodobně i s falešnými informacemi, jako se zjistilo před referendem o brexitu. Je možné, že my, cestující umělci, přemýšlíme o takových věcech jinak. Zažili jsme, co znamená asimilace, také tolerance, vztahy s odlišnými.
Chtěl byste kariéru zahajovat v dnešní době?
V mnohém bych to měl snazší, z jiného hlediska ovšem těžší. Snazší, protože teď hrají velkou roli média, existuje jich také víc. Dřív jsme měli vystoupení a desky, a dost. Na druhé straně mají mladí zpěváci dnes menší šanci pracovat se správnými lidmi a správným způsobem. Dřív jsme například měli ve Scale tři týdny času na hudební zkoušky. Dneska se – když to přeženu – tři týdny babráme s tím, jestli nohu otočíme ven nebo dovnitř, jestli sedíme s koleny od sebe nebo u sebe. Dirigent přijede zkoušet poslední tři, čtyři dny, jestli vůbec nepřijede až na premiéru. Myslím, že v tomhle byla moje generace určitě ve šťastnější situaci, protože mohla pracovat hudebně solidněji.
Je to také proto, že dřív opera hrála ve společnosti větší roli?
Jistě měla větší váhu. Také proto, že existovaly hvězdy, které to umožňovaly. V šedesátých a sedmdesátých letech jsem vídal, jak lidé přes noc hlídkovali u pokladen, aby se na ně dostaly vstupenky. Kdo může vyvolat něco takového dneska? Takoví dva, tři umělci.
No ano, ale dnes si také lidé opatřují vstupenky jiným způsobem, stačí jen zmáčkout přislušnou klávesu počítače.
Okay, teď jste mě dostal. Ale zásadní situace je přesto taková, jak jsem ji právě popsal. I když ještě existují města jako Vídeň, kde fanouškovství stále žije.
Jaké bylo vlastně to nejstudenější publikum, s jakým jste se kdy setkal?
Nejproblematičtější je asi francouzské publikum. Reaguje velmi extrémně a není to s ním vždycky snadné. Ale proboha, já si přece nechci stěžovat na publikum – na to mám příliš mnoho nádherných zážitků.
Kdy jste se naučil rád poslouchat svůj hlas? Mnoho zpěváků považuje hlasové konzervy za něco strašného, protože v nich vždycky slyší nějakou chybu.
Nu, jednou prostě je potřeba svůj hlas akceptovat, jinak by se člověk zbláznil. (smích) V jedné italské restauraci ve Vídni jsem četl na jídelním lístku: „Nejsme perfektní, jsme Italové.“ To se mi líbilo.
Píšete stále ještě, pro osobní potřebu?
Psal jsem básně, ano. Ale nikdy si z toho nepřečtete ani řádku. Někdy přináší obrovskou úlevu, když si člověk zaznamená různé nonsensy.
(Přeložila, připravila a redakčně upravila Vlasta Reittererová)
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
