V noci na dnešek zemřel pár týdnů před svými dvaaosmdesátými narozeninami jeden z nejvýznamnějších českých houslistů Josef Suk.
„Od samého počátku, kdy jsem dostal od svého tatínka housle, na mne doléhal onen zavazující pocit očekávání, dostojím-li přáním a nadějím, které do mě vkládali moji rodiče a tehdy ještě žijící dědeček. Tento velký závazek naplnění rodové tradice poté vroubil po všechny další dny celou mou vlastní uměleckou dráhu. Na jedné straně přede mnou možná pootvíral některé brány a cesty, na druhé ovšem znamenal také ne vždy lehké břímě.“ Těmito slovy se vyznal Josef Suk ze své celoživotní lásky při udělení titulu Doctor Honoris Causa před pár lety.
Josef Suk (8. srpna 1929 Praha – 7. července 2011 Praha) zemřel po dlouhé těžké nemoci, když aktivní koncertní dráhu ukončil před devíti lety. Byl pravnukem Antonína Dvořáka a vnukem skladatele Josefa Suka. Už v dětských letech byl v houslové hře žákem Jaroslava Kociana, v letech 1946 – 1951 studoval houslovou hru na Pražské konzervatoři a 1951 – 1953 na AMU. Po absolutoriu působil v letech 1953 – 1955 jako zástupce koncertního mistra činoherního orchestru Národního divadla, poté jako sólový a komorní hráč. V roce 1952 založil Sukovo trio (původně spolu s klavíristou Jiřím Hubičkou a violoncellistou Sašou Večtomovem, později s Janem Panenkou a Josefem Chuchrem), v letech 1961 – 1990 byl sólistou České filharmonie, od ledna 1992 do prosince 2000 uměleckým vedoucím a dirigentem Sukova komorního orchestru. Působil jako pedagog u nás i v zahraničí.
Doménou Josefa Suka byla především klasická a romantická tvorba, hlavně Mozart, Dvořák a pochopitelně Suk), do svého repertoáru ale neváhal zařadit i méně frekventované autory jako například Bélu Bartóka či Albana Berga. V průběhu své kariéry vystupoval s mnoha předními světovými orchestry a v našich i zahraničních studiích natočil dlouhou řadu snímků, které získaly mnoho ocenění, například šestkrát pařížskou cenu Grand Prix du Disque Académie Charles Cros, Edisonovu cenu v Nizozemsku, cenu Mozartovy společnosti ve Vídni, Zlatou desku Columbie a také Zlatou a posléze Platinovou desku Supraphonu. desky Supraphonu. V roce 2002 byl oceněn nejvyšším francouzským státním vyznamenáním, Řádem čestné legie.
