Joyce DiDonato hovoří o své nové rossiniovské roli

redakce, 14.05.2010 0:01

Elena z Rossiniho Jezerní panny je bezesporu po všech stránkách obrovsky náročná role. Joyce DiDonato ji vůbec poprvé ve své kariéře zpívá zrovna v těchto dnech, v ženevském Gran Théatre. Využili jsme našeho setkání s americkou mezzosopranistkou o minulém víkendu právě v Ženevě, po jednom z představení této inscenace, a o Rossiniho Eleně, o tom, jak se ji učila a jak se na ni připravovala, jsme si s ní popovídali.

Vaší zatím poslední rolí je již zmíněná Elena z Rossiniho opery La donna del lago. Jak je hodně je to podle vás těžká role? Je těžší, než třeba Rosina z Lazebníka sevillského?

Ohromě jsem si učení téhle nové role užila. Je to pro mě něco nového, protože je to moje první rossiniovská dramatická role, kterou jsem nastudovala. Natočila jsem sice už dříve několik ukázek rolí z repertoáru slavné rossiniovské sopranistky Isabelly Colbran, které mně otevřely úplně nový Rossiniho svět, ale kompletní nastudování role Eleny je pro mne opravdu úplně nová zkušenost. Hlavně tím, jak perfektně z hlediska hlasového rozsahu zapadá do mého repertoáru vedle Rosiny a Popelky. Jen moc nechápu, proč je často řazena k sopránovým rolím, když Rosina, stejně jako i Angelina, jsou lehce zpívatelné i mezzosopránem. Pro mě Elena patří do stejné kategorie, bez ohledu na to, kam je zaškatulkována. Ve skutečnosti je Elena posazena o půl tónu níž, než Popelka, a to nejen ve velkém finálovém výstupu. Takže je to role šitá na míru pro mě. Tedy doufám, že mi bude „sedět“ a taky věřím, že obecenstvo s tím bude souhlasit! Na téhle roli mě také baví její mnohem silnější dramatická stránka. Mohu zpívat s tmavším zabarvením hlasu, protože Rossini komponoval rozsáhlé harmonické celky s tmavěji zabarvenou tonalitou. Je to prostě pro mě větší adrenalin, než komické role!

Jak dlouho jste Elenu připravovala a s kým?

Árie jsem se učila více než rok. Poprvé jsem je vytáhla na veřejnost za šílených okolností: Při koncertu u příležitosti pětasedmdesátých narozenin Marilyn Horne v New Yorku v Carnegie Hall. Přede všemi, které opera v NY zajímá, před hostitelkou Fredericou von Stade! Byla to asi ta skutečně nejšílenější věc, kterou jsem v životě udělala. Ale na druhou stranu to byl skvělý způsob jak zjistit, jestli tu roli zvládnu nebo ne! Takže grand finále opery už mám nějakou dobu před veřejností odzkoušené… Na roli jsem pracovala velmi intenzivně posledních několik měsíců. Jako celý svůj repertoár, i tuto roli jsem se učila sama (asi skandální, že?). Ale protože hraji na klavír, baví mě učit se role sama, v soukromí. Umožňuje mi to dostat do role skutečně jen svoje vlastní vnímání, intimitu, pocity. Velmi tvrdě pracuji na všech aspektech role a pak se spoléhám na dirigenta, který mi pomůže vytvořit konečné charakterové ztvárnění postavy. Někdy absolvuji jedno nebo dvě setkání s klavíristou, ale to musí být někdo, kdo má skutečně vynikající uši, aby mě dokázal posunout do vyšší úrovně, než na kterou se dokážu dostat sama. Ale ve skutečnosti celý svůj repertoár připravuji sama, vlastními silami.

Co vás na Eleně hlavně zaujalo? Čím je pro vás ta role zajímavá?

Snažím se v ní najít opravdovou něhu – podobnou Angelině. Ale cítím, že je ještě zranitelnější a křehčí. Nachází se ve špatném fyzickém rozpoložení a v těžké situaci a není si jistá tím, jestli dokáže z téhle situace najít nejlepší východisko, zvolit nejlepší řešení. Jak sama říká, musí si pomoci sama. Má v sobě lidskost, upřímnost, a proto jí mám ráda. Nechci říci, že před sebou samou neobstojí, to ne. Ona je jenom chycena do pasti času a místa, ve kterém se nachází a žije, a kde jí není dovoleno o svém psychickém rozpoložení mluvit. A to ji vždy opakovaně trápí a svírá její duši. To je podle mého názoru klíč k pochopení jejího psychického rozpoložení a její životní situace. A pak je to samozřejmě i nádherná hudba, kterou strašně ráda zpívám.

Právě teď Elenu zpíváte v Ženevě, pak hned následující měsíc v Paříži, a to v jiné, také nové inscenaci. Čili náročné zkoušky hned dvakrát po sobě – to musí být hodně těžké, nebo ne?

No, předně to je už teď docela vyčerpávající, protože jsem na jevišti CELÉ představení, vyjma jednoho velmi rychlého převleku. Jsem tam od prvního do závěrečného taktu! Takže to bylo velmi intenzivní zkoušení. Ale to je moje práce. Mám zkoušení ráda a díky němu se ujišťuju, že to, co jsem si vybrala, že budu v životě dělat, dělat chci. Nemůžu si stěžovat!

Jak třeba právě při takovém velkém pracovním vytížení, jako máte zrovna teď, relaxujete? Jak obnovujete své síly? Budete mít letos v létě nějaký delší odpočinek?

Udržovat se v kondici, to je absolutně rozhodující – když je tělo unavené, hlas nereaguje tak, jak bych si přála. Znamená to: Necourat venku pokaždé, když bych chtěla, spát, cvičit (jóga je pro mě velkým přínosem) a kvalitně a dobře jíst. Našla jsem zalíbení v psaní, fotografování, v příjemných večeřích s přáteli. Vůbec se snažím žít normálním životem se vším všudy, co k tomu patří. Naštěstí budu mít v srpnu a v zaří docela dost volna a doufám, že si s mým skvělým manželem užijeme báječnou dovolenou.

Jakou novou roli a kdy budete chystat po Eleně?

Znovu se vrátím k roli, která ve mně zanechala hlubokou stopu – k Setře Helen z Heggieho opery Dead Man Walking. Po osmi letech se nemohu dočkat návratu k téhle roli a cítím, jak je stále ve mně. Bude to asi nejúžasnější a nejnáročnější věc, které budu příští rok součástí a vím, že to bude vrchol mé profesní sezóny. Jsem také na seznamu účinkujících v „Le Comte Ory“ v Met. Maria Stuarda je další monumentální role, která mě v příštích sezónách čeká a já se toho nemůžu dočkat!

Díky, ať se vám daří!