Čtenáři Opery Plus blogují
Koloraturní mezzosopranistka Joyce DiDonato zavítá v červnu příštího roku do Prahy se svou novou show In War & Peace – Harmony Through Music. DiDonato na světových jevištích úspěšně demonstruje řadu různých výrazových poloh svého hlasu a hereckého umu. Ať už se jedná o intimní recitál, zkoumající Benátky jako zdroj umělecké inspirace, velkou francouzskou operu, klasického Rossiniho anebo – dle mého soudu polohu nejzajímavější – objevování barokních árií. A právě ty jsou základem jejího posledního CD a k němu doprovodného turné.
Prostřednictvím interpretace Handela, Jommelliho a Purcella za doprovodu barokního orchestru Il Pomo d’Oro pod vedením Maxima Emelyanycheva se DiDonato pokouší každého jednotlivce ptát: „Jak najít uprostřed chaosu klid? Záleží ještě na umění?“ A nabízí nezvyklou show, scénické obrazy nebo snad spíše společensky angažovaný koncert s propracovaným světelným designem, tancem, dialogem, dějovým vývojem, a především famózním zpěvem.
V návaznosti na CD je součástí provedení první poloviny koncertu (válka) árie Storgé scenes of horror, scenes of woe… se zajímavým textem (neběžnou operní angličtinou) a s bravurně zahraným zoufalstvím (v tom nejlepším slova smyslu) interpretky. Zpívá-li „add new terror to the night“, je v jejím podání jasné, že noc bude opravdu temná, chladná a beznadějná. Prendi quel ferro, o barbaro! je pak prvonahrávkou hudební historie a potvrzuji slova The Washington Post, že jen v samotném protaženém slově ancor je mezzosopranistka schopna vyjádřit hlasem neuvěřitelnou řadu protichůdných emocí. Má hlasový fond a umí ho adekvátně využít. Trocha hysterie, trocha strachu, Andromace v tomto podání věřím. Pensieri, voi mi tormentate prokazuje, že to, co slyšíme na CD, není dílem mistrů zvuku, ale mistrovstvím DiDonato. Agrippinu a její nejistoty excelentně vyzpívá i naživo a především i dramaticky znázorní. Za zvuku Svegliatevi nel core by pak mohly pochodovat armády. Odzpívané odhodlání k pomstě. V Lascia ch‚io pianga DiDonato destiluje bolest v její čisté podobě. Ve druhé části (mír) pak konejší roztěkaného posluchače nadějí a předkládá řadu písní radostnější nátury, za všechny velice chytlavé Par che di giubilo nebo odhodlanou árii Sprezza il furor del vento s úchvatnou koloraturou a překrásnými výškami v ostrém tempu. Přiznejme si: běh světa se nerozhoduje na koncertech klasické hudby. A ani Joyce DiDonato zřejmě kormidlem dějin neotočí. To nicméně neznamená, že nemůže poukázat na ty kvality lidského chování, které ji děsí (zpěvačka se odkazuje na nedávné útoky v Paříži) svým osobitým a přirozeným způsobem – technicky a interpretačně vytříbeným zpěvem. Joyce DiDonato se zkrátka nezdá být z těch, kteří by stimulovali ovace ve stoje zpěvem Libiamo…a ať už posluchače osloví či nikoliv, připravila rozhodně netypickou a řádně promyšlenou, mnohovrstevnou kulturní akci s velkým osobním vkladem, kterou stojí za to navštívit. Žádná šedivá nuda.
Závěrem ještě dvě povzdechnutí: vstupenky jsou v Praze opět neadekvátně drahé vzhledem ke kupní síle (asi sedmina průměrné mzdy). Koupit lze navíc jen některé sektory. Ve Vídni i Berlíně je zkrátka levněji. Nicméně buďme pořadatelům i tak vděčni, že se jim podařilo prosadit Prahu na seznam zastávek turné. Určitě to nebylo snadné. No a to druhé: kdy Národní divadlo osloví realizační tým Joyce DiDonato a nazkouší s ní ve zrekonstruované Státní opeře něco smysluplného? Když může zpívat Semiramidu v Mnichově, nedokážu pochopit, proč by ji nemohla zpívat v Praze.
I váš text v této rubrice rádi uveřejníme. Naše adresa: [email protected]
