Jsem nesnesitelný tím, že neustále něco musím dělat

O České filharmonii, souboru Harmonia Praga i o Janu Kubelíkovi
Rozhovor s houslistou Miroslavem Vilímcem 


Nedá mi to nezačít vaším rodinným i hudebním zázemím, maminka učitelkou hudby, bratr klavíristou, manželka houslistkou, syn houslistou… Povězte, co všechno za tím je? Rodinné prostředí? Tradice? Životní styl? Geny?

Tak určitě se dají vystopovat nějaké geny, a to nikoli jen po rodičích. Můj prastrýc Viktor Sládek byl dlouholetým primistou České filharmonie v Talichově a Ančerlově éře, ještě jsem ho zažil a leccos se o té době dozvěděl. Moje matka, ředitelka hudební školy Ilona Vilímcová-Sládková, sama houslistka, mě vlastně přivedla až na Akademii múzických umění, kam jsem šel přímo, bez konzervatoře. Na AMU, ve třídě profesora Václava Snítila jsem se poznal se svojí ženou, Jitkou Novákovou, tehdy vítězkou řady houslových soutěží, dnes profesorkou Pražské konzervatoře. Můj tchán byl též houslistou, ředitelem hudební školy v Mladé Boleslavi, rodinnou houslovou sestavu doplňuje syn Libor, který nedávno vykonal úspěšně konkurz do České filharmonie. Nesmím samozřejmě pominout bratra Vladislava, původně houslistu, kterého však využívám jako klavírního partnera. Něco se určitě zdědí, velmi důležité je ale i celkové prostředí, kde hudba je přirozenou součástí života. V dětství mi připadalo divné, když někdo nehrál na housle… Zdálo se mi, že každý člověk musí dýchat, chodit, jíst – a také hrát na housle.

Hodně lidí si dnes přitom stěžuje, že zájem o klasickou hudbu upadá, že s všeobecným kulturním povědomím našeho národa to jde od desíti k pěti. Jak to jako hudebník vidíte a cítíte vy?

Já myslím, že je to celosvětový problém. Nežijeme v devatenáctém století, kdy housloví či klavírní virtuosové byli vnímáni stejným způsobem jako dnešní hvězdy populární hudby. Hudba se nějak vyvíjela, trochu se odtrhla od celospolečenského způsobu života, současná vážná hudba se stala skutečně výlučnou záležitostí uzavřeného kruhu příznivců. Nemyslím, že se to změní násilnou popularizací. Můžeme při různých výchovných akcích představovat ofrakované hudebníky jako roztomilé tučňáky, přibližovat je z humorné stránky, dělat z dirigenta kouzelníka se zázračnou taktovkou, to vše můžeme dělat. Nedělejme si ale při tom všem iluzi, že takto naladěný posluchač přijde pak na běžný koncert, na kterém zazní třeba Stravinského hudba, a bude hudbě rozumět. Buďme skromní a buďme šťastni za to, že existuje jistá menšina lidské populace, která si někdy ráda na koncert zajde, ať už kvůli uměleckému zážitku či ze společenských důvodů. Na tyto posluchače se zaměřme a neodraďme je, například nepěknou hudbou či pěknou hudbou, nepěkně zahranou. Jinak ale hudební osvětu neodmítám, ovšem tím způsobem prováděnou, jak to uměl například geniální Leonard Bernstein ve svých výchovných koncertech či u nás před lety Václav Neumann v televizních vystoupeních. Jedině touto inteligentní, uměřenou, zároveň však odborně fundovanou cestou můžeme dojít k posluchači, kterého pro vážnou hudbu získáme.Nemohu se při rozhovoru s vámi nezmínit o vašem nedávném odchodu z postu koncertního mistra České filharmonie. Prosím alespoň stručně: Jaké důvody vás k tomu vedly? Vaše pocity, se kterými jste dotyčný post opouštěl?

Já jen upřesním, že oficiálně, podle dohody s ředitelem České filharmonie, jsem ještě stále koncertním mistrem, i když nehrajícím, a to do doby, než bude legálním způsobem, tedy úspěšným konkurzem, vybrán můj následovník – či následovnice. Proběhl už jeden konkurz, z něho nikdo vybrán nebyl, připravuje se konkurz další. Já jsem se stal koncertním mistrem orchestru po odchodu Jiřího Bělohlávka z jeho funkce na začátku devadesátých let a zažil jsem vynikající uměleckou i osobní spolupráci se všemi šéfdirigenty, kteří vedli filharmonii po dalších více než dvacet let. Pak se opět vrátil Jiří Bělohlávek a mně bylo jasné, že jsem „jeho“ koncertním mistrem nikdy nebyl a tímto způsobem budu také vnímán. Funkce koncertního mistra jsem si velmi vážil, bral jsem tuto činnost nikoli jako pouhé zaměstnání, ale jako prvořadou uměleckou realizaci. Proto jsem také nepřijal šéfdirigentovu nabídku, abych se místa vzdal, udělal z celé záležitosti pro sebe jakousi ctnost a byl prezentován jako koncertní mistr, který takzvaně na svém vrcholu uvolňuje místo mladým nadějným. Je mi milejší prezentovat vše tak, jak to doopravdy je. Jiří Bělohlávek mě jako koncertního mistra prostě nechtěl a z titulu šéfdirigenta má oficiální i neoficiální možnosti své rozhodnutí prosadit.

Bránil jste se v této situaci a rozvažoval dlouho další kroky?

Poměrně dlouho jsem vzdoroval a na svém místě hrál dál. Pak jsem si však položil otázku, zda to má pro mě smysl, a vzniklou situaci jsem respektoval. Jen musím poznamenat, že bych si před mnoha lety nepředstavil tehdejšího šéfdirigenta Václava Neumanna, jak si zve do kanceláře koncertního mistra Bruno Bělčíka a oznámí mu, že v padesáti pěti letech a po dlouholeté záslužné činnosti by měl svoje místo opustit. Inu, časy a způsoby se mění… Já mám čisté svědomí, že jsem pro vzájemnou spolupráci s Jiřím Bělohlávkem učinil maximum, další přetahování ze vzdálenosti půl metru by však neprospělo nikomu, to napětí by vadilo všeobecně. Jsem realistou, je zbytečné utrácet síly, energii, nervy a přesvědčovat někoho, kdo byl již dávno přesvědčený. Mám tedy dnes vyrovnané pocity, protože za stávající personální situace jiné řešení skutečně neexistuje. Aniž bych se chtěl srovnávat s hvězdným hokejistou Jaromírem Jágrem, citlivě jsem vnímal v posledních měsících jistou paralelu. Jágr zářil v NHL ještě na podzim v dresu New Jersey Devils, byl nejproduktivnějším hráčem tohoto týmu. Najednou byl však odvolán trenér mužstva, přišel jiný, který Jaromírovi naprosto zmenšil jeho hráčské možnosti na ledě, nestavěl ho do předních řad, zde situace skončila dokonce vynuceným Jágrovým přestupem do jiného hokejového orchestru. Jsem přesvědčený, že tyto záležitosti nebyly kdysi běžné a nebyly považovány za eticky správné ani ve sportu. Dnes je vše méně konzervativní, tento trend se mi nelíbí, ale je zřejmě obecnou realitou. Přesto přeji nyní České filharmonii, aby byla ve výběru kvalitního koncertního mistra, ve všech požadavcích na tuto nikoli jen hráčskou funkci, úspěšná. To myslím bez jakékoli hořkosti vůči instituci.Mimochodem – jak se liší Česká filharmonie v dobách vašeho nástupu k ní, tedy počátkem osmdesátých let minulého století, od té dnešní? Co se změnilo k lepšímu a naopak po čem se vám z dob minulých zasteskne?

Česká filharmonie z osmdesátých let a Česká filharmonie z dneška – to jsou samozřejmě dva úplně rozdílné orchestry, již z důvodu jiného hráčského a dirigentského obsazení. Mnohé je také spojuje. Hraje se povětšinou český repertoár a tak jako nyní, i před léty zde byly vynikající hráčské individuality. Dokonce bych řekl, že tehdejší orchestr byl více individuálnější, dnes vše směřuje – a je to příznačné pro všechny světové orchestry – k určité zarovnanosti, rozdíly mezi orchestry se postupně smazávají. Měli bychom mít tento fakt na mysli a bránit se tomu, nesmíme ztratit svoji výlučnost, danou historickými kořeny, repertoárem i interpretačním projevem. Mám poměrně jasný názor na Českou filharmonii minulosti, k hodnocení současnosti potřebuji časový odstup, jistě se někdy k tomuto zamyšlení v nějaké formě vrátím.

V České filharmonii jste se setkal s dlouhou řadou významných hudebních osobností. Na koho z nich vzpomínáte nejčastěji? Kdo z nich vás nejvíce obohatil a ovlivnil?

Za celou dobu svého působení jsem zažil nepřehledný řetězec skvělých koncertů, nelze všechny vyjmenovat. Pokud bych měl přece jen některé vyzvednout, vysoko ční koncerty Rafaela Kubelíka při jeho dirigentském návratu do vlasti těsně po sametové revoluci, z tohoto období je též nezapomenutelné provedení Beethovenovy Deváté symfonie Leonardem Bernsteinem. Moc často vzpomínám i na mahlerovské kreace Václava Neumanna, který této hudbě bytostně rozuměl. Samozřejmě mně utkvěly v paměti i koncerty, při nichž jsem hrál významná sóla. Straussův Život hrdiny jsem hrál častokrát, velmi dobře jsem se zde cítil s tehdejšími šéfdirigenty Vladimirem Ashkenazym a Zdeňkem Mácalem, kteří mi vytvořili prostředí vzájemné a rovnocenné tvůrčí spolupráce. Toho jsem si velmi vážil, houslista na první židli v orchestru musí mít určitou interpretační svobodu a pocit opory ze strany dirigenta. To mi dal kdysi i Libor Pešek v Sukově Pohádce, i na tuto příjemnou spolupráci rád vzpomenu a takových vzpomínek je nepřeberně mnoho. Nedávno, ještě v roli koncertního mistra, jsem si mimořádně užil koncerty na festivalu v Ingolstadtu, pod taktovkou skvělého, umělecky motivujícího dirigenta Kenta Nagana. Mám samozřejmě také mnoho zážitků ze hry vynikajících sólistů, houslistů, klavíristů, violoncellistů… Byla to inspirace, větší či menší podle míry uměleckých osobností, málokdy šel člověk z pódia hudbou nezasažený. I to se stávalo, tím víc jsem se pak ale těšil na umělce, kteří mě oslovovali. Věřím, že ještě i v dalších letech zažiji inspirativní koncerty uvnitř orchestru, ve kterém nadále zůstávám.Znamená změna vašeho zařazení v orchestru mimo jiné i to, že teď máte víc času na další hudební i jiné ryze soukromé aktivity?

Časově jsem na tom takřka stejně, jde o vhodnou organizaci a vyplnění zbývajícího volného času. Ubylo mi však mnoho funkčních starostí, odpovědnosti, příprava na náročná houslová sóla, příprava notového materiálu – ten čas a mnohem čistější hlavu mohu skutečně využít pro jiné hudební aktivity. Snažím se, abych měl stále další umělecké cíle.

Souvisí s tím i založení souboru Harmonia Praga? Z jakých důvodů vznikl?

Komorní orchestr Harmonia Praga jsem založil skutečně v době zmíněných osobních nepříjemností v České filharmonii, nutně jsem potřeboval další umělecký impulz. Rozhodli jsme se pro vznik tohoto souboru a takzvaných Stylových večerů společně s Monikou Teichmannovou, která je mojí manažerkou a zde duší celého projektu. Koncertům tohoto sdružení věnujeme skutečně hodně energie, Monika po organizační a já po umělecké stránce. Není to jednoduché, při náročné dramaturgii však jde o zajímavou a lákavou výzvu.

V dnešní době, kdy je v Praze tak obrovský přetlak hudební nabídky, nemáte pochybnosti o tom, zda se vám s Harmonií Praga podaří prosadit?

V Praze existuje skutečně mnoho desítek komorních těles podobného druhu, co se týče nástrojového obsazení. Většina z nich však působí na bázi turistické poptávky, nemá vyhraněnou dramaturgii, snaží se jen přizpůsobit vkusu návštěvníků, naverbovaných cestovními kancelářemi a různými hotely. Když tato sdružení odečteme, nepůsobí v Praze zase tolik souborů, kterým jde především o uměleckou úroveň a splnění tvůrčích předsevzetí. Nemáme ambice prosadit se u turistů, nenaháníme je po pražských ulicích. Obracíme se na hudbymilovnou pražskou veřejnost, která má ráda vážnou, tedy klasickou hudbu. Jsme společensky konzervativním souborem, hrajeme ve smokingu, nikoli například v rozhalených košilích, ctíme ustálené zásady koncertních produkcí a interpretace, nehrajeme si na objevitele zaručeně dobových způsobů hry. Přitom však máme všezahrnující programy, od baroka až po současnost. Snažíme se při koncertech navodit úzký a přátelský vztah s publikem, k tomu účelu slouží i moderování koncertů. Daří se nám posluchače do koncertu takříkajíc vtáhnout, pro nás je pak odměnou jejich opětná návštěva. Jsem rád, že koncerty baví nejen naše posluchače, ale i nás samotné, včetně předních hráčů našich pražských orchestrů, kteří jsou v naší sestavě a kteří k nám chodí nikoli jako na takzvaný kšeft, ale jako na příjemnou uměleckou událost.Kolik koncertů v sezoně máte a jaký typ repertoáru je pro vás charakteristický?

Harmonia Praga vystupuje na řadě koncertů i mimo Prahu. Těžištěm je však náš cyklus ve Velkém sále Novoměstské radnice v Praze, ve kterém v šesti koncertech uvedeme již druhý ročník takzvaných Stylových večerů. Jejich dramaturgická náplň je směrována na jednotlivá hudební období, motivy či skladatelské osobnosti. Vycházíme z obsazení smyčcového orchestru, který však podle zvolené dramaturgie rozšiřujeme. Vedle známých děl, která nemůžeme pochopitelně pominout, ať už jde o Mozartova Divertimenta, Dvořákovu Serenádu a další proslavené skladby, uvádíme mnoho repertoárových novinek. Zajímavostí je, že při vyhraněných Stylových večerech zařazujeme v této sezoně vždy jednu skladbu Bohuslava Martinů, vzhledem k jeho letošnímu výročí. Trochu jsme se toho obávali, reakce posluchačů je však velmi povzbudivá. To nás inspiruje i k dalším experimentům, které by si orchestr, orientovaný na zahraniční turisty, dovolit nemohl. V naší dramaturgii se tak objevil například Arthur Honegger, Viktor Kalabis, brzy budeme mít koncert na počest soudobého skladatele Jiřího Temla… Při všech koncertech spolupracujeme s dirigentem Štefanem Britvíkem, v rámci Stylových večerů však uvádíme i skladby v ryze komorním složení.

Ještě přece jen jedna otázka úplně odjinud: Jak si vede Společnost Jana Kubelíka, kterou jste založil před čtvrtstoletím kvůli připomínání odkazu slavných houslistů minulosti?

Společnost Jana Kubelíka jsem založil v roce 1990 společně s Rafaelem Kubelíkem při jeho návratu po revoluci. Zaměřuje se na odkaz houslistů minulosti, zákonitě však především na Jana Kubelíka. Vydali jsme mnoho jeho historických nahrávek, často šlo o jejich úplně první zveřejnění. Tak například jsme v minulém roce vydali CD s mnoha neznámými nahrávkami Jana Kubelíka. CD pod názvem Jan Kubelík – Čaroděj houslí (Violin Wizard) se zaměřilo na Kubelíka jako interpreta Paganiniho a vlastních skladeb, připojil jsem k tomu mnou nedávno natočený jeden z Kubelíkových koncertů. Také jsme objevili a zveřejnili nahrávky Františka Ondříčka, což bylo rovněž celosvětovým primátem nesmírné diskografické hodnoty. Já osobně se snažím ve svých koncertech zařazovat skladby našich slavných houslistů, především Jana Kubelíka, často a pravidelně. V tomto roce hraji na recitálech s klavírem – v Kubelíkově době to bylo běžné – jeho houslové koncerty. Čtvrtý z nich, který jsem kdysi provedl s Českou filharmonií a Václavem Neumannem, budu na podzim několikrát hrát také s Plzeňskou filharmonií. Je to výborná hudba a zasluhovala by si častější uvádění. Nejde jen o houslové koncerty. Jan Kubelík napsal též symfonii, kterou kdysi dirigoval Rafael Kubelík, bylo by velmi zajímavé ji po létech opět uvést.

A jaký je v posledních letech Miroslav Vilímec v soukromí, ve chvílích, kdy nedrží housle?

To je spíš otázka na ty, kteří mě vidí v soukromí bez houslí v ruce. Raději se jich ale neptejte. Určitě by o mně povídali, jak jsem nesnesitelný tím, že neustále něco musím dělat. Když odložím housle, většinou jdu k šachovému počítači, hraji totiž šachy závodně v krajské soutěži a kromě toho píši teoretickou šachovou knihu. Tuto nepohyblivou činnost ale kompenzuji vydatným sportováním, ať už to jsou pravidelné týdenní florbalové tréninky, tenis či stolní tenis, který jsem v mládí hrál také závodně. Sport mě velmi baví, především aktivně provozovaný, je báječnou relaxací a odpočinkem. Zpět ale k houslím – chtěl bych také napsat podrobnou knihu o umělecké činnosti Jana Kubelíka, mám k tomu spoustu zajímavých materiálů, taktéž o historii houslové hry. V šuplíku čeká i mých dvacet čtyři Capriccií pro housle, která jsem před léty složil z inspirace stejným cyklem Niccola Paganiniho, nestačil jsem však udělat konečnou revizi. Času je málo, možných i nemožných plánů hodně, někdy mě ta matematická neúměra opravdu rozčiluje. Takový Einstein to měl jednodušší, ten prý spal jen čtyři hodiny, to se při takové další časové rezervě mohla teorie relativity pěkně vymýšlet… Já bohužel musím spát trochu déle. (smích) Pokud ale něco z těch svých plánů přece jen stihnu, mám pak velkou radost a to je moje velká odměna a povzbuzení do všeho dalšího.

Děkuji za rozhovor, ať se vám daří!

Vizitka:
Houslista Miroslav Vilímec (1958) je umělcem, který úspěšně spojuje svou profesi v symfonickém orchestru s bohatou činností sólisty. Narodil se v Klatovech a základy houslové hry získal u své matky, významné západočeské houslistky a pedagožky, Ilony Vilímcové. Po řadě úspěchů v houslových soutěžích a absolvování Akademie múzických umění v Praze ve třídě prof. Václava Snítila, žáka Jaroslava Kociana, byl přijat do skupiny prvních houslí České filharmonie. Zde působí Miroslav Vilímec od roku 1982, od roku 1987 ve funkci zástupce koncertního mistra a od roku 1992 jako koncertní mistr tohoto orchestru.

Rozsáhlý výčet sólistických vystoupení zahrnuje účinkování téměř se všemi českými orchestry. Nejzávažněji se v tomto směru jeví pravidelná spolupráce s Českou filharmonií. Mimořádný ohlas vzbudilo například provedení třívětého Paganiniho Koncertu D dur, právě tak jako Koncertu B dur č. 4 Jana Kubelíka za účasti slavného Rafaela Kubelíka v Rudolfinu, obojí pod taktovkou tehdejšího šéfdirigenta Václava Neumanna. Provedení Kubelíkova koncertu bylo přenášeno českou i japonskou televizí. S Českou filharmonií provedl Miroslav Vilímec i Lalovu Španělskou symfonii, Koncert h moll č. 3 Camilla Saint-Saense, Sukovu Fantazii, Mozartův koncert A dur a mnoho dalších skladeb. S Českou filharmonií pořídil Miroslav Vilímec též nahrávku houslového koncertu Viléma Petrželky. Nedávno (2012) byl Miroslav Vilímec jako sólista hostem Slovenské filharmonie, v Německu často vystupuje jako sólista orchestru Symphony Prague. Miroslav Vilímec je také umělecký vedoucí komorního orchestru Harmonia Praga, který pořádá pravidelný cyklus koncertů v Praze.

Miroslav Vilímec se s oblibou zaměřuje na méně uváděná či neznámá díla. Pořídil v této oblasti významné rozhlasové nahrávky, například Fantazii pro housle a klavír Josefa Kličky či Houslový koncert Františka Drdly za doprovodu Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Výrazným přínosem objevitelské hodnoty bylo též souborné natočení čtrnácti houslových koncertů klasického francouzského skladatele Josepha Boulogne Chevaliera de Saint-George na CD, v tomto případě s orchestrem Plzeňského rozhlasu (dnes Plzeňskou filharmonií). Miroslav Vilímec je také interpretem houslového koncertu českého skladatele Viktora Kalabise (1923–2006), který provedl nejdříve s orchestrem Českého rozhlasu (šéfdirigent: Vladimír Válek), v roce 2012 pak se Symfonickým orchestrem hl. města Prahy FOK s dirigentem Stanislavem Vavřínkem. Kromě spolupráce s orchestry se Miroslav Vilímec cílevědomě věnuje komorní hře, hlavně ve spolupráci se svým bratrem, klavíristou Vladislavem Vilímcem, se kterým například z recitálu v Rudolfinu v roce 2003 pořídil nahrávku z tvorby španělských a francouzských skladatelů. Spolu také systematicky uvádějí skladby slavného českého houslisty Jana Kubelíka. Tak například v roce 2010 uskutečnili pod hlavičkou České filharmonie v pražském Rudolfinu recitál k uctění sto třicátého výročí jeho narození, na kterém provedli celý Kubelíkův Koncert C dur č. 1, na jiných koncertech pak koncerty č. 2, 4 a 5.

Výčet klavírních partnerů Miroslava Vilímce je velmi zajímavý, řadu významných vystoupení uskutečnil například s posledním doprovazečem Jana Kubelíka, Alfrédem Holečkem, několikrát též účinkoval i se slavným dirigentem Rafaelem Kubelíkem u klavíru. S oběma umělci vystoupil Miroslav Vilímec také ve speciálních televizních pořadech věnovaných dílu Jana Kubelíka.

Miroslav Vilímec vyhledává též spolupráci s jinými instrumentalisty, vystupuje například s akordeonistkou Jarmilou Vlachovou, harfenistkou Janou Bouškovou a v rodinném houslovém souboru Tre Violini s manželkou, profesorkou Pražské konzervatoře houslistkou Jitkou Novákovou a synem Liborem Vilímcem, studentem profesora Pavla Hůly a Ivana Ženatého na AMU v Praze a Hochschule für Musik Carl Maria von Weber Dresden.

Miroslav Vilímec se uplatňuje jako organizátor hudebního života. Založil Společnost Jana Kubelíka, které je předsedou a v jejímž rámci se snaží o udržení odkazu slavných českých houslistů minulosti, mimo jiné vydáváním jejich historických nahrávek. Další z řady činností Miroslava Vilímce je například organizování každoročního festivalu s názvem Hudba v synagogách plzeňského regionu.

Příležitostně působí Miroslav Vilímec pedagogicky, uskutečnil již mnoho interpretačních kurzů, například při Mezinárodní hudební akademii v Plzni. Věnuje se též kompozici, především skladbám pro housle. Významným činem v tomto směru je například dvacet čtyři Capriccií, inspirovaných Niccolou Paganinim, Bachaniniana k poctě Johanna Sebastiana Bacha i Niccola Paganiniho, Suita g moll a řada dalších skladeb pro sólové housle.

Houslista Miroslav Vilímec hraje na nástroj Nicolase Lupota z roku 1810 a Otakara Františka Špidlena z roku 1920.
(Zdroj: webové stránky M. Vilímce)

www.miroslavvilimec.cz
www.harmoniapraga.cz

Foto archiv M. Vilímce, Harmonia Praga

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat


4 1 vote
Ohodnoťte článek
4 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments