Jsem vděčný, když v životě není potřeba pravidel

Víta Zouhara jsem potkala, když doslova zářil spokojeností nad svým nedávno dokončeným projektem Arcadi s hudebně velmi nezvyklým podtitulem – Hudební hra pro pět občanů, a to poté co jej s kolegy provedl na dvacátém pátém ročníku festivalu Forfest v Kroměříži. Za názvem se skrývá zajímavý a historický filozofický podtext i snaha o ojedinělou hudební formu.

Začněme od počátečního impulzu vzniku tohoto díla, nebo chcete-li projektu. Kdo stál u jeho kolébky?

Zdena Vaculovičová, zakladatelka, iniciátorka, organizátorka a společně s Václavem Vaculovičem duše kroměřížského festivalu soudobé hudby Forfest. Loni mě požádala o nový projekt pro Sněmovní sál kroměřížského zámku. A když jsem začal přemýšlet o vhodném tématu, vrátil jsem se po několika letech znovu k Accademia dell´Arcadia neboli „gli Arcadi“. Pro onen sál i Kroměříž mi to přišlo jako optimální téma.

Důvodů bylo víc: kroměřížský zámek využíval jako své letní sídlo kardinál Schrattenbach, díky němuž pronikala italská opera na Moravu na počátku osmnáctého století. Patrně se sám stýkal s kruhem „arkádijců“, neboť autoři oper i libretisté, které znal, byli členy Accademia dell´Arcadia. Vyznávali příklon k antice a návrat k prostotě, jednoduchosti, oproštění od manýrismu. Dalším důvodem je opera Coronide, z jejíhož libreta jsem před lety čerpal, když jsem psal svoji stejnojmennou operu. Její libretista je znám pouze pod pseudonymem „un Pastore Arcade“, z čehož můžeme usuzovat jeho vztah k „arkádijcům“. I tato opera byla provedena právě v Kroměříži v roce 1731.

S tímto východiskem jsem pracoval dál. Uvědomoval jsem si, že je pro mě důležitý nejen arkádský návrat k jednoduchosti a prostotě, ale také samotný systém této akademie, která fungovala na demokratických principech. Accademia dell´Arcadi sdružovala nejen umělce, ale i právníky, filozofy, státníky, panovníky, kteří vytvářeli komunitu, jež sdílela a rozvíjela stejné duchovní hodnoty. Výchozí ideje byly dány a nebylo je třeba dále upravovat a objasňovat dalšími pravidly.

Tím jsem se postupně dostával k projektu, který jsme začali připravovat společně s kolegy Tomášem Hanzlíkem, Jaromírem Synkem, Gabrielou Coufalovou a Šimonem Hronem. Je to vlastně hra na hudební občanskou společnost, debata o jejích zásadách, v níž se vracíme k hudební jednoduchosti, ale současně také zkoušíme, s jakým minimem pravidel a pokynů můžeme v této společnosti fungovat. Je to takový malý experiment: náš každodenní život je dán světem vezdejším, v němž máme pokyny, pravidla a normy takřka pro vše, včetně toho, na co by náš selský rozum měl bohatě stačit: například jsem-li nájemníkem, měl bych respektovat práva majitele zcela samozřejmě, a ne na jeho úkor prosazovat práva má. Neměl bych si z pozice nájemce uzurpovat taková práva, která náleží vlastníkovi. Na to by mi přece měl stačit můj selský rozum, k tomu nepotřebuji žádnou další normu, zákon, mělo by mi stačit pouhé respektování prostoru majitele. A právě v rámci naší hry například zcela přirozeně vzájemně ctíme prostor každého z nás i společný prostor, aniž bychom je museli vymezovat, aniž bychom k tomu potřebovali jakékoli normativy nebo definovaná pravidla.Přiznám se, že i mě ideály Accademia dell´Arcadi silně oslovují. Pravidla fungování lidské společnosti by mohla být velice jednoduchá, stačí si vzpomenout na desatero… Zabýval jste se studiem tohoto období nějak hlouběji? Oslovují vás ideje, které tehdy fungovaly, ta jednoduchost ve srovnání se dneškem, kdy nejenže naopak nefunguje, ale vypadá to, že ani v nejbližší době fungovat nebude…

Bude to asi nepřímá odpověď, ale vždy mě fascinovalo, jak málo se od sebe graficky liší libreta z období kolem roku 1600 a z druhé poloviny osmnáctého století. Jejich úprava je takřka identická, přestože je dělí sto padesát let. Je to dáno určitým typografickým vzorcem, který dodnes působí přívětivě, srozumitelně, přehledně, ladně a esteticky. Čímsi obecným, co platilo po tak dlouhou dobu. Když dnes něco požadujeme a očekáváme, nestačí pouhé naznačení a odkaz na tradiční řešení, jako tomu bylo v případě oněch libret. Musíme být velmi konkrétní a přesní, abychom dosáhli toho, co ještě před nedávnem bylo kánonem a co ještě třeba stále považujeme za standardní.

Pokud dnes chci, aby mi obkladač položil dlažbu, musím zdůraznit, že ji má položit podélně, jinak ji položí nakoso. I tu zdánlivě základní, jednoduchou a osvědčenou a tradiční variantu je třeba zdůrazňovat, aby byla vůbec brána v potaz. Pokud to jasně neřeknu, hrozí mi, že vše bude nakoso!

Prostě ani ten obkladač nebude ctít to staré a osvědčené, ale bude se chovat podle nějakých módních trendů…

Přesně tak! Tyto trendy nemají životnost v rámci desetiletí, nebo snad staletí. Prostě v předchozích čtyřech domech chtěli dlažbu nakoso, všichni to tak chtějí, takže i v mém případě to bude určitě stejné! Jsme v situaci, kdy očekávání obecně platného standardu je naivní a bláhové. Pakliže jej požadujeme, musíme jej přesně definovat, neboť neexistuje. Musíme jej znovu popsat. I pro něj je třeba znovu vytvořit pravidla, jako kdyby nikdy nebyl.

Mám pocit, že dnešní přetechnizovaná doba tradice sama požírá. Není nastaven jasný standard, lidé se ženou za výjimkami, možná za módou. Předpokládám, že jste se tedy skrze Accademia dell´Arcadi chtěl vrátit někam, kde je vám samotnému dobře…

Ano, přesně tak. Cílem bylo pouze znovu si vyzkoušet, do jaké míry může fungovat hudební celek s minimem pokynů, a hlavně, jak také může fungovat hudební komunikace. Není to přitom nic nového, pouze zkoušíme a ověřujeme známé principy. Co je ale pro nás všechny fascinující, je skutečnost, že to opravdu funguje.

Na hudební improvizaci, s níž také pracujeme, je postavena spousta hudebních žánrů a směrů, ovšem paterny a hudební struktury, s nimiž pracujeme, jsou poněkud odlišné.

Pro mě je také překvapující, jak přímočará a efektivní byla příprava tohoto projektu. Nebylo třeba rozsáhlých partů ani dlouhého vysvětlování, všichni jsme se cítili velmi svobodně. Hovoříme přitom o přibližně padesátiminutové hudební hře. Každý hráč má maximálně osmistránkový, nepříliš hustě popsaný part, podobný partituře. Tím pádem každý stále také ví, co dělají ostatní, co se kolem nás děje. Slyšíme to, cítíme to a navzájem na sebe reagujeme. Klidně bychom se mohli chovat jako ten neslušný nájemník, který po objevení nějaké kličky udělá z pronajatého bytu kůlničku na dříví a ještě ji pronajme pěti dalším lidem. Nikdo z nás tuto potřebu ale nemá.Jaké hudební prostředky jste pro komunikaci mezi vámi, tedy “pěti občany”, zvolil?

Východiskem jsou paterny, smyčky, struktury, gesta a jednoduché procesy. Vše je uděláno tak, aby byl dostatek prostoru pro další interakce, improvizace, dotváření.

Komunikujete spolu prostřednictvím hudebních nástrojů? Toto vaše dílo jsem neslyšela, přečetla jsem si jen synopsi k jeho prvnímu uvedení a ráda bych získala lepší představu, jak vlastně vaše hudební občanská komunikace probíhá…

Pokusím se verbálně popsat nonverbální. Celé je to vlastně jakási symbolická disputace. Jen místo osmi témat máme osm hudebních objektů, struktur, o nichž – a vlastně jimiž – diskutujeme. Používáme k tomu každý několik nástrojů a svůj hlas. Někdo používá jen dva (melodiku a trubičky), jako třeba já, jiný, jako například Šimon Hron, hraje na kytaru, melodiku, pozoun a ještě zpívá. Každý ale zůstává v nástrojovém prostředí, které je mu blízké.

Zkoušíme si přitom testovat vlastní limity, kam chceme v debatě dospět. Nikoli s úmyslem toho druhého překřičet, přeargumentovat, ale abychom dospěli ke koncensu, jímž je v tomto případě hudební celek. Jeho dramaturgii jsem předem stanovil, každý jej ale může posouvat, měnit a také zcela rozbít. Takovou potřebu zatím nikdo nemá. I to je fascinující.

Asi jsem vám ale stále ještě neodpověděl, jak komunikujeme. Není to ten typ real-timové interakce, kdy se pět neznámých lidí schází na scéně a hraje hudební společenskou hru podle tajuplných pokynů tak, aby pouze jeden z nich vyhrál. Toto není naše situace. My vyhráváme všichni společně, právě tím, jak hrajeme spolu. Přestože jsme se v této sestavě sešli poprvé, máme za sebou hodiny a hodiny společných debat, tedy společného hraní, kdy jsme hledali ideální způsob společné hudební komunikace. Mimochodem, v naší hře je volební právo již od patnácti let: nejmladší Šimon Hron má stejná občanská práva jako my všichni ostatní.

Je jisté, že žijeme ve společnosti, která musí mít jasná pravidla i jistá omezení, abychom si tady mohli vůbec v klidu povídat. Rozhodně nechci prohlašovat utopický model naší hry Arcadi jako vzor toho, jak by měla občanská společnost fungovat. To by bylo nebezpečně naivní. Na druhé straně je v rámci této hry úžasné pozorovat, jak společenství může fungovat i bez zevrubných pravidel. Ta hra přitom funguje podobně jako kterýkoli okruh přátel, a nemyslím tím „facebookových“, nýbrž reálných přátel, kteří se sejdou, aby společně sdíleli své zájmy a záliby. To, že společenská hudební hra může simulovat takové společenství, je pro mě fascinující poznání, nabíjející nečekaně pozitivní energií.

A ta hra má pro mě ještě jednu další rovinu. Několik posledních let se jako prorektor Univerzity Palackého v Olomouci starám o studijní agendu, takže každý den řeším v různých podobách pravidla, jejich vytváření, úpravy, respektování a tak dále. Buď jsou a systém funguje (nejen ve studijní agendě, ale vůbec…), nebo nejsou a pak od určitého bodu může jen těžko fungovat. Projekt Arcadi je pro mě jakousi alternativou takových systémů. Jsem kolegům-občanům vděčný za zkušenost se společností, v níž pravidla nejsou potřebná.Kde aktuálně bude možné váš nejnovější projekt Arcadi slyšet?

Nejbližší repríza bude 26. listopadu v Brně v rámci festivalu Setkávání nové hudby Plus a pak 2. prosince v Olomouci v rámci olomouckého festivalu soudobé hudby Opera Schrattenbach.

Hodně spokojených posluchačů a dostatek energie a budoucích inspirací. Děkuji za rozhovor!

Vizitka:
Vít Zouhar (1966), hudební skladatel, muzikolog a vysokoškolský pedagog. Hudební vzdělání získal v mládí od svých rodičů. Skladbu vystudoval na Janáčkově akademii múzických umění v Brně (Ištvan, Piňos) a na Hochschule für Musik u. darstellende Kunst Graz (Pagh-Paan, Pressl), muzikologii na Masarykově univerzitě v Brně. Disertaci obhájil na JAMU v Brně, habilitoval se na Ostravské univerzitě. Kompoziční kurzy absolvoval na Accademia Chigiana v Sieně (Donatoni) a v Darmstadtu (Cage, Xenakis). Je autorem oper Coronide  (2000) a Torso (2003, společně s T. Hanzlíkem), které uvedlo mj. Národní divadlo v Praze, Teatro Asioli Corregio a mnoho domácích a zahraničních festivalů a oper Noci Dnem  (2005) a La Dafne  (2011, společně s T. Hanzlíkem)  jež vznikly na objednávky Národního divadla v Brně. Jeho balet Wide Crossing (1996) nastudoval Opernhaus Graz a die theater Künstlerhaus Wien. Na objednávku Národního divadla v Praze vytvořil v roce 2009 hudbu k inscenaci J. A. Pitínského Radúz a Mahulena Julia Zeyera. Mnoho jeho skladeb vzniklo z podnětu souborů Orchestr Berg, Dama Dama, Ensemble Damian, Ensemble MoENS, Duo Ardašev, Malle Symen Quartet ad. a na objednávku festivalů Baroko Olomouc, Poesiefestival Berlin, Concentus Moraviae, Expozice nové hudby Brno, Forfest Kroměříž, Mladé pódium ad. Zouharovy orchestrální skladby zazněly v rámci abonentních cyklů Filharmonie Brno, Moravské filharmonie Olomouc, Filharmonie Bohuslava Martinů, Plzeňské filharmonie ad. Spolupracoval s dirigenty Tomášem Hanusem, Jakubem Hrůšou, Václavem Luksem, Petrem Šumníkem, Tomášem Hanzlíkem, Vladimírem Válkem,  Peterm Vrábelem, Petrem Vronským ad.

Jeho komorní a orchestrální skladby byly provedeny na festivalech Pražské jaro,  Schleswig-Holstein-Musik-Festival, Hörgänge Wien, Mélos-Etos Bratislava, Ostravské dny nové hudby, Mezinárodní hudební festival Brno, Forfest, Mélos-Etos Bratislava, Music of our Age Budapest, Baroko Olomouc, Janáčkův máj aj. Skladby vyšly na několika CD a jsou uváděny v médiích.  Zouhar je držitelem Ceny Alfréda Radoka za rok 2009, ceny NUBERG 2010 a řady dalších skladatelských  cen a ocenění (Musica Nova, Generace, OSA, ČHF ad.). Opera Torso byla nominovány na inscenaci roku 2005, Noci Dnem na inscenaci roku 2005 a na hlavní cenu festivalu Opera 2009. O Coronide vznikly dokumenty v ČT (R. Chudoba 2001, Z. Plachý 2004) a Estonian TV (2003). Rudolf Chudoba natočil o Noci Dnem dokument Kouzlo jedné flétny (2006). Jako hostující skladatel Zouhar působil ve Werkstadt Graz a na IEM Graz. Pravidelně spolupracuje se soubory DAMA DAMA a Ensemble Damian. V roce 2004 vydal monografii Postmoderní hudba? Německá diskuse na sklonku 20. století. Jeho teoretické práce jsou zaměřeny na problematiku hudby 20. století (minimalismus, hudební postmoderna). Pro IEM Cube ve Štýrském Hradci rekonstruoval prostorovou verzi elektroakustické skladby Poème électronique Edgarda Varèseho (2003). Podílí se na přípravách kritického kompletního vydání děl Bohuslava Martinů. Je místopředsedou správní rady Nadace Bohuslava Martinů. Společně se Zdeňkem Zouharem vydal v roce 2008 knihu Dear Friend. Bohuslav Martinů’s Letters to Zdeněk Zouhar. Zouhar inicioval v roce 2001 vznik programu Slyšet jinak, který je zaměřen na komponování v hudební výchově. V letech 1992–2004 působil na Institutu pro elektronickou hudbu při Univerzitě hudby a dramatických umění ve Štýrském Hradci. Od roku 1992 přednáší na Katedře hudební výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. V letech 2003–2006 byl proděkanem Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Od roku 2010 je prorektorem Univerzity Palackého v Olomouci pro studijní záležitosti.

(Zdroj: webové stránky Katedry hudební výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci) 

Foto archiv V. Zouhara / Petr Dubjak