Juan Diego Flórez byl atrakcí Českého Krumlova

Omračující finále s explozí přídavků

Mezinárodní hudební festival v Českém Krumlově slaví letos pětadvacáté výročí. Na svůj vstupní zahajovací koncert pozval jednu z největších hvězd současného operního nebe – tenoristu Juana Diega Flóreze. Spoluúčinkoval osvědčený Symfonický orchestr Českého rozhlasu v Praze s americkým dirigentem Christopherem Franklinem.

Juan Diego Flórez je absolutní špičkou v lyrickém tenorovém oboru, především v jeho virtuózní oblasti, prezentované díly Rossiniho, Belliniho a Donizettiho. S tímto oborem italského repertoáru zajisté souvisí také tvorba Mozartova, kterou ostatně Juan Diego Flórez má ve svém divadelním repertoáru (Ferrando, Ottavio). Rodák z Peru je jako jeho obdobně slavný, dosud žijící krajan a slavný oborový předchůdce Luigi Alva, vyhraněn na takzvaný lehký tenorový obor. Což prosím ale vůbec neznamená synonymum pro snadný, ba právě naopak. Adjektivum “lehký” tenor znamená jasnou nadváhu horního hlavového rejstříku nad spodním, prsním rejstříkem. Tímto registrálním poměrem dostává hlas požadovanou oborovou lehkost, pohyblivost v koloraturních bězích a suverenitu v horní pěvecké kvintě hlasového rozsahu.

Věhlasný Karl Böhm kdysi odpověděl na dotaz, co požaduje jako světový dirigent od tenora při interpretaci Rossiniho a Mozarta, velmi prostě: “Pohyblivost hlasu, důsledné instrumentální legato a schopnost na požádání nasadit v jakékoliv poloze forte i piano.” Mezi takzvané lehké lyrické tenory patřil jak zmíněný Peruánec Luigi Alva, tak Španěl Miguel Fleta se svými pověstnými decrescendy, či slavní Němci Fritz Wunderlich a Peter Schreier. U nás byli nejblíže danému oboru tenoristé Zdeněk Švehla a Vladimír Krejčík. Ovšem v českých poměrech ansámblových divadel oborové vyhranění prakticky neexistovalo, oba zpívali vše až po spinto obory zcela běžně. Zdeněk Švehla ostatně býval hostem obou slavných vídeňských scén. Když ho zpětně maně porovnám se světovou hvězdou první velikosti, tož klobouk dolů. Nějak se mi při interpretaci Flórezova Mozarta pořád vtíraly jeho výkony do podvědomí.

Oborově vyhraněný Juan Diego Flórez zpívá vedle Rossiniho, Belliniho a Donizettiho i Mozarta a některé lyrické role z Verdiho, ať již Vévodu z Rigoletta nebo Fentona ve Falstaffovi, jistě by mu mohl oborově náležet i Alfred v Traviatě. Vévodu z Mantovy již ostatně Flórez zpíval i ve Wiener Staatsoper a Drážďanech. Flórez žije se svojí rodinou trvale ve Vídni. Jako světová hvězda účinkuje na všech slavných scénách operního světa, v milánské La Scale, Pařížské opeře, v Covent Garden a samozřejmě i v Met v New Yorku. Letos má Flórez za sebou již dvacet let hvězdné kariéry, je mu třiačtyřicet let.

V Českém Krumlově volil program zarámovaný především Mozartem, Gounodem, Massenetem a Verdim. Vsuvkou uprostřed programu byl výběr z populárních písňových skladeb. Vývoj koncertu dospěl k mnoha přídavkům, mezi nimiž před závěrem koncertu překvapivě zazněl i jeho slavný Donizetti a část z velké árie Tonia z Dcery pluku se sérií atraktivních vysokých céček.

Tradiční amplifikace orchestru v Pivovarské zahradě byla letos o trochu lepší, než bývala v letech minulých, leč do ideálu to má stále daleko. Typické barvy dřevěných dechových nástrojů výborných hráčů Symfonického orchestru Českého rozhlasu jsou dost setřeny, chybí jim pro krásu barvy důležité svrchní alikvoty. Dynamicky byl orchestr poněkud naddimenzován vůči sólistovi večera. Tento určitý dynamický nesoulad, byť nijak dramatický, jakoby ne dost auditivně nazkoušený, se podepisoval zejména na pianové dynamice, pěvcem často volené. Ta byla orchestrem často překrývána právě kvůli mikrofony naddimenzované hladině zvuku.

Juan Diego Flórez zvolil jako své entrée Mozarta, a to kantabilní árii Tamina z Kouzelné flétny, která je velmi náročná na instrumentálně přísně odvíjené legato pěvce; navíc to byla jediná němčina, jež na večeru zazněla. Árie měla instrumentální tah i krásu ucelených hudebních frází, ale výraz obličeje pěvce nejevil okouzlení a nadšení nad obrázkem Paminy, který v divadle drží v ruce a pln obdivu přednáší svá slova lásky „Dies Bildnis ist bezaubernd schön, wie noch kein Auge je gesehen…” Vedle Tamina byla Flórezem interpretována kouzelná kantabilní árie Ferranda z Così fan tutte – Un aura amorosa, nádherná etuda pro lyrický tenor v typicky prvooborové poloze, odvíjející se převážně v sextakordu A dur. Obě Mozartovy árie zazněly technicky svrchovaně, na očekávané pěvecké úrovni. Z hlediska porovnání soudobé světové špičky se špičkami velmi nedávné minulosti, které se u světové star nutně vždy vnucují, pro mne ale byly jistým mírným zklamáním, neboť Flóreze velmi obdivuji a poslouchám všechny dostupné přenosy s ním. Přes jistě vysoký pěvecký standard obou árií nepůsobily ještě vnitřně zcela uvolněně, což trochu prozrazovala i mimika pěvcova obličeje. Pokud je porovnám s interpretací slavného Fritze Wunderlicha nebo Petera Schreiera, pak bych měl oba slavné německé pěvce za dokonalejší a výrazově i stylově přesvědčivější.

Gounodova slavná árie Fausta z Fausta a Markétky trochu zanikala ve volených dílčích decrescendech jednotlivých frází středních poloh, neboť vázla korekce pianové dynamiky orchestru s pěvcem. Navíc měl orchestr základ dynamiky posazen mikrofony příliš vysoko, zatímco mikrofon pěvce byl nastaven o poznání decentněji. Konce frází občas Juan Diego Flórez kupodivu dynamicky nedotvářel, naopak je lehce “zahazoval”, což mne trochu překvapovalo. Vysoké cé Faustovy slavné cavattiny jako by ještě nemělo onu míru lehkosti, nadhledu, jak ji právě u Flóreze obvykle pociťuji, mimika obličeje pěvce nenaznačovala plnou výrazovou pohodu tvoření. V prvé polovině večera jsem byl nejvíce nadšen árií Oazia D’ogni colpa la colpa maggiore z oratoria Osvobozená Betulie Wolfganga Amadea Mozarta. Koloratury, lehkost vrchní kvarty rozsahu a hlasová zběhlost zde zapůsobila z první poloviny koncertu nejpřesvědčivěji.

Ve druhé polovině večera se dostavila větší míra suverenity, zračící se ve zněleji tvořených, již více v rezonanci propojených středních polohách, s výškami ve výběru písňového programu. Vynikla známá Leoncavallova Mattinata a Tostiho Marechiare, tolik oblíbené nejen nezapomenutelným Pavarottim. Zvolené méně známé árie z oper Giuseppe Verdiho Jeden den králem a Jeruzalém (přepracovaná opera Lombarďané pod nově zvoleným názvem) začaly přesvědčivěji ukazovat větší míru propojené rezonance ve středních a hlubších polohách, než byla patrná v prvé části večera. Lehké zaváhání v tempu árie jako by najednou přineslo uvolnění a ukázalo humorný nadhled a lidský rozměr pěvce, který dal průchod nadsázce, přivodivší větší míru relaxace tvoření. Na konci této árie již doslova “vypálil” nádherně zářivé vysoké céčko v plné kondici patrně pozvednutého krevního tlaku. Náhle to byl na pódiu přesně ten Juan Diego Flórez, jak ho známe a milujeme z operních přenosů předních světových scén. Naráz byl plný přirozeného humoru, hýřil vtipem, nadbytečné napětí se zcela vytratilo.

Přídavky ukázaly, že je v plné pěvecké formě. Trocha podezření na ne právě stoprocentní kondici (která ostatně u nikoho na světě nemůže fungovat denně) se zcela vytratila. Flórez vtipkoval s českými slůvky „zima – horko – děkuji“, která mu napovídal pan koncertní mistr orchestru Vlastimil Kobrle. Doslova perfektně “vystřihl” úpravu populární kubánské písně vycházející z textu José Martího Versos sencillos, ústící do refrénu “Guantanaméra” v rytmu tradiční rumby. Tu si s ním již rytmicky aktivně prožívalo celé početné auditorium.

Poté si přinesl na pódium kytaru, zahrál a zazpíval písně své země a nastavil si přitom osobně mikrofon tak perfektně, jak měl být z hlediska vyváženosti hlasu s orchestrem nastaven už od počátku. Kytarové písně ukazovaly Juana Diega Flóreze, jak ho známe, včetně jeho charismatického mladistvého úsměvu na tváři, jenž fascinuje publikum svojí okouzlující bezprostředností. Působivý je jistě i jeho typický latinskoamerický temperament, kterým počal na pódiu doslova hýřit! Když přišel přídavek jeho plné oborové “parkety”, jímž v Krumlově překvapil – árie Tonia z Donizettiho Dcery pluku – nenechal již se svými nádhernými, rezonančně nasycenými céčky ve stylu pravého italského voce di testa nikoho na pochybách, že se cítí dobře a nehodlá se v závěru vůbec šetřit. Po této virtuózní céčkové árii se mohlo zdát, že je již těžko co zařadit, aby emoce v tu dobu již permanentních standing ovation publika nezačaly klesat. Leč opět překvapení! Flórez i po Donizettiho tolik efektní podstatě Toniovy árie nasadil ještě Pavarottiho i Carerasovu tolik oblíbenou píseň Granada, napsanou již roku 1932 mexickým skladatelem Augustinem Larou. S oním nádherným cítěním, s působivou krásou Flórezova osobitého témbru, ale také s patřičným temperamentem. A se svépomocí nastaveným mikrofonem na roveň hladiny té míry zesílení, jak bylo potřeba vůči namnoze přílišné amplifikaci orchestru. Juan Diego Flórez se poté doslova “rozjel” v onom nejlepším smyslu slova a byl by patrně obšťastňoval festivalové publikum snad až do hluboké noci, kdyby pan koncertní mistr SOČRu pan Vlastimil Koberle jednoznačně nezavelel k odchodu orchestru. Však koncert končil až před půlnocí.

Symfonický orchestr Českého rozhlasu v Praze byl Flórezovi výborným partnerem, ovšem v rámci přílišné amplifikace, kterou nemohl ovlivnit. Tímto nastavením, výše již zmíněným, nebyla spolupřítomna míra dynamiky, jakou orchestr bezvadně ovládá pod svým šéfem Ondrejem Lenárdem (ovšem bez umělého zesilování). Pod taktovkou hosta Christophera Franklina se orchestr snažil vyhovět jeho tempickým i dynamickým požadavkům, z gesta čitelným, ovšem daná amplifikace nastavila jisté mantinely. Z produkcí samostatných vstupů orchestru zaujala vstupní ouvertura k Mozartově Kouzelné flétně, publikum ovšem nejvíce aplaudovalo mezihře ze zarzuely Las bodas de Luis Alonso autora Gerónima Giméneze, což bylo ostatně z hlediska charakteru kompozice pochopitelné.

Vstupní festivalový večer se celkově vydařil, měl svoji špičku ve druhé části večera, kdy zejména série přídavků různých stylů, výše zmíněných, jakoby koncert završila v patřičné míře gradace celkové přesvědčivosti výkonu slavného pěvce.

Hodnocení autora recenze: 99%

Mezinárodní hudební festival Český Krumlov
Operní galakoncert
Juan Diego Flórez (tenor)
Dirigent: Christopher Franklin
Symfonický orchestr Českého rozhlasu
16. července 2016 Pivovarská zahrada Český Krumlov

program:
Wolfgang Amadeus Mozart:
předehra k opeře Kouzelná flétna

Wolfgang Amadeus Mozart:
Dies Bildnis ist bezaubernd schön (Tamino)
Kouzelná flétna, 1. dějství

Wolfgang Amadeus Mozart:
Un aura amorosa (Fernando)
Così fan tutte, 1. dějství

Wolfgang Amadeus Mozart:
předehra k oratoriu Osvobozená Betulie

Wolfgang Amadeus Mozart:
D’ogni colpa (Oazio)
Osvobozená Betulie, 1. dějství oratoria

Charles Gounod:
Danse Antique (Variace Kleopatry)
Faust, baletní hudba

Charles Gounod:
Salut demeure (Faust)
Faust, 1. dějství

Jules Massenet:
Pourquoi me réveiller (Faust)
Werther, 3. dějství

Charles Gounod:
Ah! lève-toi, soleil! (Romeo)
Romeo a Julie, 2. dějství

=přestávka=

Reveriano Soutullo/Juan Vert:
Bella enamorada
ze zarzuely El ultimo romantico

José Serrano:
El mismo rey del moro
ze zarzuely La alegría del batallón

Gerónimo Giménez:
mezihra ze zarzuely Las bodas de Luis Alonso

Fernando Paolo Tosti:
L’alba separa della luce l’ombra
číslo 2 z cyklu Quattro canzoni d’Amaranta

Ruggero Leoncavallo:
Mattinata (Ráno)

Fernando Paolo Tosti:
Marechiare, neapolská píseň

Giuseppe Verdi:
Jeden den králem
předehra k opeře

Giuseppe Verdi:
Pietoso al lungo pianto
Deh, lasciate a un’alma amante (Edoardo)
Jeden den králem, 2. dějství

Giuseppe Verdi:
Je veux encore entendre (Gaston)
Jeruzalém, cavatina z 2. dějství opery

přídavky:
José Martí:
Versos Sencillos

písně v doprovodu kytary

Gaetano Donizetti:
La Fille du Régiment (Tonio)
Ah! Mes amis…

Augustin Lara:
Granada

www.festivalkrumlov.cz