Juan Diego Flórez září v grand opéra. Meyerbeerovi Hugenoti v Berlíně

  1. 1
  2. 2
Mistrovská opera Hugenoti (Les Huguenots) od Giacomo Meyerbeera je nejen centrálním dílem velké francouzské opery (grand opéra) a jedním ze stěžejních děl operní literatury devatenáctého století, ale také ústředním titulem v rámci dramaturgického cyklu děl velké opery, která postupně uvádí Německá opera Berlín.
Deutsche Oper Berlin (foto archiv)
Deutsche Oper Berlin (foto archiv)

V minulém roce Německá opera Berlín přinesla pozoruhodnou inscenaci Meyeerbeerovy opery Vasco da Gama (respektive Afričanka), jejíž recenzi jsme přinesli zde, pro příští sezonu se chystá nové uvedení Proroka (Le prophète). Nová premiéra monumentální pětiaktové opery Hugenoti se konala v Berlíně 13. listopadu 2016 v režii anglického tvůrce Davida Aldena a pod taktovkou italského dirigenta Michele Mariottiho.

Reklama

Berlínskému publiku toto dílo není zas tolik neznámé, v roce 1987 zde Hugenoti byli nastudováni (v německém překladu) v legendární režii Johna Dewa – DVD z této inscenace je stále dostupné, v povědomí diváků je především rozverná scéna na královském dvoře Markéty z Valois, odehrávající se u bazénu s barevnými ručníky a koupacími míči.

Meyerbeerovi Hugenoti jsou stále uváděni poměrně vzácně – jednak se proměnil divácko-posluchačský vkus, jednak tato opera-tableaux klade neuvěřitelně vysoké interpretační nároky na orchestr, sólisty a svoji scénickou podobu. Díla velké opery jsou rozsáhlá (obvykle čtyř až pětiaktová), s nezbytnou baletní složkou (v moderních režiích se většinou tyto části vynechávají), s vysokým počtem jednajících postav a rozsáhlým sborem – a z toho vyplývají v neposlední řadě také vysoké finanční nároky na vznik podobné produkce.

Na druhé straně bychom asi dnes stěží hledali jiné operní dílo s aktuálnějším a nadčasovějším tématem, jakým je xenofobie či náboženská nesnášenlivost. Opera zpracovává historické téma skutečného krvavého masakru hugenotů (protestantů) v Paříži v roce 1572 během slavnostní veselice u příležitosti svatby Markéty z Valois s Jindřichem Navarrským, který vešel do dějin pod názvem Bartolomějská noc.

Berlínští Hugenoti nepracují jen s tradičním rozehráním milostného příběhu na pozadí povraždění protestantů katolíky, zosnovaného údajně Kateřinou Medicejskou (která shodou okolností v důsledku zásahu cenzora v opeře vůbec nevystupuje). Základem moderní scénografie je jednoduchá dřevěná střecha – pod kterou na začátku ještě dobře kooexistují různé společenské skupiny, lidé různých vyznání i představitelé různých sociálních tříd. V průběhu prvního jednání je pod střechu vytažen zvon jako počátek sváru a jako symbol budoucího krveprolití (útok katolíků o Bartolomějské noci byl zahájen úderem třetího zvonění v kostele Saint-Germain-l’Auxerrois v Paříži). Ve třetím jednání jsme při velké sborové scéně svědky toho, jak uprostřed relativně pokojného davu (zde sedícího v kostele při bohoslužbě) vznikají první sváry a nepokoje, a to symbolicky pod střechou jednoho chrámu. Střecha doprovází dále děj až do pátého aktu, kdy se řítí dolů a její trosky symbolizují závěrečnou scénu hřbitova.

Giacomo Meyerbeer: Die Hugenotten - Deutsche Oper Berlin 2016 (foto © Bettina Stöss/FB Deutsche Oper Berlin)
Giacomo Meyerbeer: Die Hugenotten – Deutsche Oper Berlin 2016 (foto © Bettina Stöss/FB Deutsche Oper Berlin)

Režií náročného díla byl pověřen Američan David Alden, který má za sebou největší pracovní zkušenost v Bavorské státní opeře, kde dlouhodobě působil téměř jako „haus režisér“ v době, kdy operní dům byl veden schopným intendantem Sirem Peterem Jonasem (1993-2006). Režisér vytvořil v Bavorské státní opeře dlouhou řadu operních představení, mezi ty nejúspěšnější se řadí jeho Monteverdiho cyklus (zejména Korunovace Poppey, Návrat Odyssea do vlasti), dále pak bezpočet inscenací barokní opery, oper Richarda Wagnera – režijní koncepty velmi dobré až průměrné kvality, ale ojediněle také málo vydařené tituly (například Síla osudu). David Alden byl postaven před nelehký úkol režírovat tuto operu v nezkráceném původním znění.

Meyerbeer původně vytvořil hudební materiál v délce téměř šest hodin, ale již v průběhu zkoušek v letech 1835-1836 došlo z provozních důvodů ke krácení na cca čtyři a půl hodiny. Zmíněná berlínská produkce opery z roku 1987 trvala cca dvě hodiny patnáct minut. Nová inscenace zachovává s výjimkou škrtnutého baletu původní délku díla, tak jak zaznělo o premiéře v Paříži v roce 1836. Inscenovat toto tableuax v původní délce umožňuje předvést operu v celé její komplexnosti, dokonale rozehrát všechny detaily, vnitřní a vnější proměny – ale na druhou stranu by se divák neměl nudit. To se nestalo, berlínští diváci naopak ocenili pokus inscenovat dílo v původní délce.

Scénické ztvárnění Meyerbeerova díla je pozoruhodné, v prvních dvou jednáních postupně navozuje divákovi atmosféru příběhu, okořeněného ve svém počátku jemnou francouzskou ironií, která graduje ve scéně v Touraine až klauniádou přítomných osob (Markéta, Raoul, páže Urbain). Markéta je představena jako velmi nevyrovnaná osoba, jednající pod vlivem omamných látek. I během jediného (rozsáhlého) výstupu budoucí panovnice Navarrského království jsme svědky jejích depresí, smutků, totální radosti a uvolněnosti až nevázané koketerie. Je jasné, že tato královna nemá žádný vliv na to, co se děje a dále bude dít, byť se – právě svým sňatkem s Jindřichem II. a pokusem o uzavření sňatku mezi Raoulem a Valentinou – snaží sjednat smír mezi katolíky a protestanty. Ve svých dalších výstupech (většinou už němých) potvrzuje svoji roli loutky, servírované na kašírovaném koňském piedestalu.

Zatímco hlavní mužská postava opery, Raoul de Nangis, zůstává v podstatě bez zásadní proměny, Valentine prochází vývojem: na počátku je to pasivní, lkající oběť svého otce, který ji nutí do svazku s nemilovaným člověkem (hrabě Nevers), a v posledním aktu, po smrti svého manžela, bere svůj osud do rukou a přijímá protestantskou víru, a tím se trvale osvobozuje od svého otce. Hrabě Saint-Bris (její otec) ji neváhá za tento čin navždy umlčet.

Ne vždy byla scénická podoba zcela srozumitelná a diváky bavící či dostatečně umocňující hudební složku díla, ale měla svoje téma a svůj řád, a tak mohla být většinou diváků bez zásadních výhrad přijata.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Meyerbeer: Die Hugenotten (Deutsche Oper Berlin 2016)

[Celkem: 5    Průměr: 4.6/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentujte

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na