Jubilejní Jezdci Lenky Vagnerové & Company

Soubor choreografky Lenky Vagnerové, který je trvalým rezidentem Městských divadel pražských, slaví desáté výročí. K narozeninám si nadělili novou verzi inscenace Jezdci, jejíž tehdejší úspěch byl v roce 2012 impulzem k osamostatnění. Z dnešních Jezdců probleskují motivy a úryvky původního materiálu, Lenka Vagnerová zručně kombinuje své osvědčené postupy, individuality tanečníků a nový pohybový materiál. Nabízí velkou fresku, která obsahuje místa nedourčenosti, energické taneční plochy, sekvence s jasným významem podtrženým scénografií i aktuální společenský apel.

Ústředním motivem někdejších i současných Jezdců jsou vztahy, zobrazované v metaforách zvířecí i lidské společnosti. Jsou stále takoví, jací byli v našich vzpomínkách, ačkoli v obsazení jiných interpretů – po většinu času to nejsou ani tak jezdci, jako spíše letci. Inscenace nabízí malou animálně-lidskou přehlídku etologie. Hned začátek evokuje při bližším soustředění setkání smečky s novým členem či vetřelcem, případně nečekané vylíhnutí kukačky v cizím hnízdě. Je to ale možná spíš vědomí tématu, co člověka nutí hledat hned zkraje konkrétní obrazy a souvislosti. Kdo je tu kořist, a kdo lovec, úlohy jsou proměnlivé. Z hravého setkání se klube pocit dravčího ohrožení – trojice tanečníků spojuje svůj trup a paže vykrouží orlí křídla. Spíše než vládce vzduchu připomínají mytologické zvíře… A tak se pozornost stále posouvá od motivu k motivu, který evokuje tu čistě animální prostředí, tu lidské soužití, tu silnou linku nadpřirozených tvorů a bájných stvůr.

Oválný tubus velikosti dospělého muže, který ukrýval tanečníka Adama Sojku (snad coby čerstvě vylíhlé mládě, nebo spíš homunkula, vypěstovaného ve skleněné baňce?), je napájen svítící trubicí, na jejíž přítomnost si nevzpomínám. Zdá se, že v některých scénách představuje životodárný zdroj, ale jindy z ní zase proudí smrt. Její přesný účel – i v rámci obsahu díla – mi stále ještě trochu uniká, i když je to prvek, který svou futurističností průběžně svádí pohled a pozornost.

Tanečníci – vedle Adama jsou to Alex Sadirov, Florian Garcia, Fanny Bašista (dříve Barrouquére), která už v úvodní části strhává na sebe pozornost svou přirozenou dravostí, jež navzdory jejímu efemérnímu zjevu působí chvílemi výhružně, a pak Monika Částková – jsou oblečeni do trikotů zemitých barev, jako kdyby měli splynout s barvou stepi nebo savany. Vrací se motiv papírových kuželů, na které si můžeme dobře pamatovat, připomínají opět stromy, z nichž ptáci shlížejí na své rozsáhlé teritorium. Proměny situací a prostředí pomáhá postihnout zvuková krajina, která je v rukou Ivana Achera. Zakomponoval do ní i zvuky přírody, ptačí vábení a samozřejmou plejádu neidentifikovatelných nástrojů, které kombinuje pro každou inscenaci jako pološílený šéfkuchař (myšleno v dobrém, samozřejmě). Opět jde o vplétání nových vzorů do dané tapisérie, například přibyly do koláže některé populární písně…

Dvě, možná spíše tři, troufám si říci nejpopulárnější scény z Jezdců 2012 jsou znovu variovány i zde. V první řadě ta, kterou si jistě každý vybaví jako „krmení ptáčat“. V nové verzi je to Alex Sadirov, který po jevišti doslova lítá, aby nakrmil hladové krky vřeštící v improvizovaném hnízdě. Kavárenské sáčky s cukrem se třepotají skoro jako živá kořist, když se vrší kolem nenasytných dravečků. Nechybí jim ovšem ani lidské vlastnosti, když se vzápětí situace překlopí do obrazu uondaného lidského rodiče, jehož dítka však místo rybek nebo žížal touží po čokoládě a větším kapesném.

Druhou nezapomenutelnou scénou je hra s napůl proklubaným vajíčkem, které představuje performerka sešněrovaná v červené bundě, která se stává v rukou ostatních tu hračkou, tu malým rozradostněným dítětem, které je ale lehce přehlíženo. Premiéru první verze hrála Tereza Voříšková. Monika Částková má snad přirozeně jemnější a bezbrannější výraz, ale rozehrává všechny polohy a situace s týmž vtipem a nadhledem, s přísně dávkovanou mimikou střežící se jakéhokoliv přehrávání. Ostatně každý člen souboru Lenky Vagnerová musí umět hrát, nebo alespoň využít specifik svého výrazu, ať už je to cokoliv. Snad je to jen odstupem a prožíváním, že se mi zdá, že tohle ptáče vzbuzuje více soucitu a jakýsi pocit, že je v ohrožení či nebezpečí šikany… Monika však později role obrací a stává se iniciátorkou tance mužů s pštrosími pery. Neprozrazujme však každý žert. Spíš dodejme, že o humor nouze není, ani o fyzicky náročné výkony.

Nezapomenutelná byla kdysi také „siréna“, vlastně docela krátká pasáž, scéna s tanečníky, kteří krouží prostorem s dívkou v pozici sochy na lodní přídi jakoby rozrážející bouřlivý oceán, a je stále silná. Reminiscencím však vzdorují scény s výstavbou „mužského světa“ z dalšího množství vnitřních rolí od papíru, v nejrůznějších velikostech. To je situační komika, kde se tanec mění ve fyzické divadlo a hra dostává nejkonkrétnější obrys skrze objekt. Na straně druhé nechybí ani pasáže až čistě taneční, které akcentují energii pohybu, snad manifestaci pohybu jako tvůrčího principu všeho jevištního dění.

Sedmdesátiminutová inscenace takto prochází světem lidí, ptáků a snad i ještě tajemnějších tvorů, poháněná spíše fantazií a komickými narážkami na lidské a animální chování než jasnou linkou, avšak má tentokrát závažný závěr. Les papírových stromů, který padá pod údery mužských paží, paradox ničitelství bez rozmyslu, a nad tou celou spouští sedící ptáče (Monika by možná dokázala citlivější povahy i rozplakat).