Jubileum opery v Amsterdamu (1)

Během sezony 2015–2016 mají holandští operní fanoušci několik příležitostí k oslavám jubileí. Ty nejvýznamnější probíhají právě v těchto dnech. 17. listopadu slaví své padesátiny De Nationale Opera v Amsterdamu.

Patrně každý návštěvník Amsterdamu – i takový, kterého v životě nenapadlo navštívit operní představení – si povšiml impozantní budovy na břehu řeky Amstel, které se říká Stopera (anebo na ni byl upozorněn). Ten název znamená, že v jedné budově společně sídlí operní a baletní divadlo spolu s radnicí (v holandštině se jedná o spojení slov stadhuis (radnice) a opera.

Na tomto místě si neodpustím drobnou poznámku. Divím se, že se ještě někdo u nás, kde radnice s chutí převelikou zasahují do činnosti divadel, v Amsterdamu neinspiroval…

Ale přejděme k meritu věci. Jenomže – ono to s těmi výročími je všelijaké. I když v Holandsku (nebo Nizozemsku, používejme název země, který se nám líbí víc, oba jsou možné) je silná hudební tradice a existuje zde poměrně značný počet symfonických orchestrů, s operou to bylo trochu jinak. Opera se čas od času provozovala v Holandsku i před druhou světovou válkou, ale první skutečný profesionální soubor vznikl v roce 1945 (a máme tu další výročí). Jejím sídlem byl amsterdamský Stadsschowburg (Městské divadlo) v Amsterdamu, budova postavená v letech 1892–1904. Byl to tradiční soubor typu takzvané repertoárové opery. Představení souboru se hrála na zájezdech po celém Holandsku, především v Amsterdamu, Rotterdamu, Den Haagu a Utrechtu. K zásadní změně došlo v první polovině šedesátých let, kdy byla založena Nadace Nizozemské národní opery (De Nederlandse Operastichting). Tradiční repertoárový způsob provozování opery byl nahrazen způsobem stagionovým.

Pravidelný provoz byl zahájen 17. listopadu 1965 premiérou Straussova Růžového kavalíra, kterého dirigoval Richard Kraus a režíroval jej Johan de Meester. Toto datum je nyní připomínáno jako skutečný začátek cesty, během které se amsterdamská opera stala jednou nejprestižnějších světových operních scén.

Velkolepá budova architektů Ceese Dama a Wilhelma Holzbauera v té době ještě neexistovala. Ta bylo postavena až o dvacet let později. Opera v roce 1965 zahájila svou činnost v sále společnosti RAI (Radiotelevizione Italiana) v Amsterdamu a první dvě dekády se představení konala hlavně v prostorách Městského divadla, které dnes slouží činohře, a Divadla Carré. Intendantem divadla byl jmenován Maurice Huisman.

Divadlo nikdy nemělo svůj vlastní orchestr. Většinu představení v něm zajišťuje Nizozemský symfonický orchestr (NSO), jehož šéfdirigent také obvykle zastává funkci šéfdirigenta opery. Orchestr v současné podobě působí od roku 1985, kdy se spojily Amsterdamský symfonický orchestr, Nizozemský komorní orchestr a Utrechtský symfonický orchestr.

Na premiérách se podílejí další významné orchestry. Pravidelně jednou za sezonu je to Královský Concertgebouworchestr (Koninklijk Concertgebouworkest), který je spolu s berlínskými a vídeňskými filharmoniky stabilně považován za jeden z trojice nejlepších na světě. Dále je to velice prestižní Rotterdamská filharmonie, která byla založena v roce 1945 a kterou k hvězdným výšinám pozvedl její bývalý šéf (1994–2009) a nynější čestný dirigent, jasně zářící provokující hvězda operních divadel a koncertních síní, Valerij Gergijev; je zde také orchestr s letitou tradicí, Residientie Orkest z Den Haagu, a orchestr holandského rozhlasu sídlící v městě Hilversum. V inscenacích oper předromantického období anebo moderních titulů jsou ke spolupráci zvány specializované soubory domácí i zahraniční.

Významnou událostí byla v roce 1966 premiéra Verdiho Dona Carlose v Městském divadle. Představení dirigoval šéf Concertgebouworchest Bernard Haitink,  roli královny Alžběty ztvárnila holandská star světových operních scén Gré Brouwenstijn, jejím partnerem v roli krále Filipa byl Nikolaj Gjuzelev a Hlas z nebe ve scéně autodafé zpívala další nastupující holandská hvězda Cristina Deutekom.

Na druhé straně se na repertoáru objevil Bergův Vojcek, Straussova Elektra a na jevišti Divadla Carré byla premiéra moderní soudobé domácí novinky Labyrint skladatele Petera Schata.

V nastoupené náročné linii pokračoval soubor i v následujících sezonách. V krátké době se na repertoáru objevily Mozartovy opery Così fan tutte a Figarova svatba, Wagnerův Soumrak bohů a Tannhäuser, Bergova Lulu a Bartókův Modrovousův hrad, ale také opera Jeana-Phillipa Rameaua Platée a Monteverdiho L′Orfeo. Uvádění oper Claudia Monteverdiho se posléze stalo jednou z programových priorit souboru.

Ve vypjaté politické atmosféře konce šedesátých let, kdy myšlení velké části studentů a mladých intelektuálů ovládaly radikální levicové názory, skupina mladých tvůrců, kterou tvořili skladatelé Louis Andriessen, Reinbert de Leeuw, Misha Mengelberg, Peter Schat a Jan van Vlijmen, ve spolupráci s libretisty (a současně režiséry) Hugo Clausem a Harry Mulischem na scéně Divadla Cardo uvedlo inscenaci Reconstructie, politickou moralitu, která manifestovala protest proti „americkému kapitalismu“. Scéně vévodila obří socha Che Guevary. Na představení byl přítomen i Herbert von Karajan, který spolu s některými politickými představiteli o přestávce opustil divadlo.

Politická situace se zklidnila a divadlo se vrátilo do normálních kolejí. V roce 1970 se konala premiéra opery Gian Carla Menottiho The Saint of Bleecker Street, kterou autor sám režíroval podobně jako o devět let později svého Konzula. O rok později režisér Filippo Sanjust nastudoval velmi úspěšnou inscenaci Monteverdiho Korunovace Poppey a o tři roky později byl znovu uveden L′Orfeo, tentokráte pod taktovkou Nikolause Harnoncourta.

V roce 1971 nastupuje do funkce intendanta Holanďan narozený v Americe, Hans van Roo. V roce 1971 přichází do divadla dirigent s mimořádně bohatými mezinárodními zkušenostmi, Hans Vonk. Uvedl se inscenací opery soudobého skladatele Fortnera V zahradě jsou s láskou svou don Perlimplin s Belisou na námět hry španělského autora Garcii Lorky. V roce 1976 byl jmenován prvním šéfdirigentem Nizozemské národní opery. V této funkci působil devět let. S divadlem spolupracoval až do roku 2000 a během tří desetiletí svého zdejšího působení nastudoval pětačtyřicet inscenací.

Nizozemská národní opera definitivně vykročila po cestě vedoucí k tomu, že se postupně stala jedním ze špičkových světových operních souborů. Ke spolupráci byli zváni významní umělci jako například úspěšný německý režisér, Felsensteinův žák Götz Friedrich, který zcela novým způsobem vyložil Mozartovu Figarovu svatbu a ještě v témže roce inscenoval i Wagnerova Tristana a Isoldu. Hans van Roo přivedl do Amsterdamu i začínající budoucí hvězdy, jako byly Catherine Malfitano, jež se představila publiku ve Figarově svatbě, a také Gabrielu Beňačkovou, jež v Nizozemské národní opeře pravidelně působila v období let 1974–1980.

Na repertoáru se začala pravidelně objevovat operní díla českých skladatelů. První byla Janáčkova opera Z mrtvého domu v roce 1972, o rok později následovala Věc Makropulos a v roce 1975 se v Amsterdamu poprvé hrála Káťa Kabanová a také opera amerického skladatele českého původu Roberta Kurky Švejk. Z dalších inscenací tohoto období připomeňme alespoň Schönbergovo Očekávání, Šostakovičův Nos, Prokofjevova Hráče a Lásku ke třem pomerančům či Stravinského Život prostopášníka.

V roce 1977 poprvé v Amsterdamu režíroval další Felsensteinův žák Harry Kupfer, který se výborně uvedl inscenací Straussovy Elektry. Ve stejném roce byla v Amsterdamu také poprvé provedena Janáčkova Její pastorkyňa (Jenůfa) a triumf zde slavila Joan Sutherland v titulní roli Donizettiho Marie Stuardy a o rok později v Belliniho Normě.

V roce 1980 se na amsterdamské operní scéně objevuje dokonce Dvořákův Jakobín a David Poutney zde režíruje první operu Philippa Glasse uvedenou v tomto divadle, Satyagrahu. Na repertoár v roce 1981 je zařazena další Janáčkova opera, Příhody lišky Bystroušky.

Slavným dnem pro Nizozemskou operu je úterý 23. září 1986, kdy je v přítomnosti královny Beatrix a prince Clause slavnostně otevřena nová budova. (Radnice se do ní nastěhovala až o dva roky později, kdy byla dokončena výstavba části budovy sloužící jejím účelům.)

Zahájení provozu v nové budově znamenalo další posun ve vývoji amsterdamského souboru. Tomuto období, stejně jako připomenutí některých významných osobností, které sehrály mimořádnou úlohu v dosavadní historii souboru, bude věnována druhá část článku.

(pokračování)