Na to, že se jednalo o komorní recitál, byla návštěvnost koncertu velkolepá, Smetanova síň v Obecním domě byla 7. března zaplněná takřka do posledního místa. Vlastně si již ani nepamatuji, kdy jsem tady byla na recitálu naposledy – možná na Kaufmannově Zimní cestě. Pořád si ale myslím, že Rudolfinum skýtá lepší prostředí pro komořinu, čistší akustiku a bezprostřednější kontakt s děním na pódiu, než dlouhá Smetanova síň a její akustika plná matoucích odrazů a hluchých míst. Naštěstí byly zadní řady zvednuty výš, takže bylo zezadu aspoň na pódium vidět.
Obě sólistky nastoupily v zajímavých kalhotových bohatě zdobených outfitech, které podtrhly jejich mladistvou vizáž. Zvolily si poměrně náročný program sestávající z větší části z hudby dvacátého století. Na úvod zazněla Brahmsova Sonáta č. 2 A dur op. 100. Julia Fischer ji hrála věcně, s jemným výrazem, až cudně zdrženlivým. Bez velké dynamiky a velkých emocí. Klavír zněl naopak výbojněji, jeho zvuk se rozléhal Smetanovou síní celkem hlučně (nový Steinway). Julianna Avdějeva sice houslový part nepřekrývala, na to je příliš dobrou profesionálkou, její hra však působila dynamičtěji než energie houslí. Skoro se zdálo, že Fischerové vzácné housle Guadagnini z roku 1742 mají příliš jemný tón na ten prostor. Ale v dalším průběhu večera se ukázalo, že tomu tak není.
Oběma sólistkám hezky vyšla druhá věta, půvabné nepravidelné rytmy a akcenty, které hrály s výtečnou součinností. Třetí věta byla opět víceméně nevzrušená, ospalá, a konec Brahmse přišel skoro nečekaně, bez vyvrcholení. Bohužel si obě umělkyně za ten večer užily také hodně rušení ze strany publika, salvy kašle, potlesky mezi větami i nešťastné vyzvánění mobilu – Julia Fischer se tomu již jen rezignovaně usmívala, když čekala vždy dlouhé minuty mezi větami na uklidnění v sále.
Jako druhé zazněly Mýty op. 30 Karola Szymanowského. Tři poemy pro housle s klavírem na antické náměty (Pramen Aretuzy, Narcis, Dryády a Pan) kouzlí impresionistickými barvami klavíru, zajímavými rejstříky houslí, se sordinem, flažolety a podobně. V této intimní a niterné hudbě zněl vzácný nástroj německé houslistky skvěle, jeho barvy lépe vynikly oproti robustnímu Brahmsovi. Ve třetí větě pak hráčky rozpoutaly vlnobití dynamiky a exprese.
Jestliže v Szymanowském nastoupila větší expresivita, v Šostakovičovi přibyla ještě větší virtuozita. Jeho Sonáta D dur op. 134 se po přestávce stala těžištěm celého koncertu. Julia Fischer sice trochu klame tělem a zůstává i v nejtěžších pasážích v klidném a soustředěném postoji, její výkon však byl od začátku do konce vybroušeným představením virtuozity. Hrála s vervou a naléhavostí, tolik typickou pro Šostakoviče, například energický nástup a figurace ve druhé větě, tam zavlály z jejího smyčce první utržené žíně… Se strojovou přesností a vytrvalostí plnila dlouhé pasáže rychlých figurací, které děj sonáty ženou neúprosně a osudově vpřed.
Také ruská klavíristka v této skladbě – jak se dalo očekávat – excelovala. Krásná a dojemná byla třetí věta, kde je na začátku skryta v pizzicatu citace z Bergova Houslového koncertu. Téma se pak nádherně rozvine do tklivé kantilény, opět tak typické pro Šostakoviče, kterou houslistka naplnila citlivým vibratem a líbezným zpěvem houslí. Bylo zde mnoho krásných momentů, které obě sólistky vytvořily. Náročnou sonátu ocenili diváci velkým aplausem, bylo tu vidět i hodně mladých houslistů a studentů v publiku, kteří přišli obdivovat svůj vzor, Julii Fischer.
Jako přídavek po tomto progresivistickém programu zaznělo Brahmsovo Scherzo – a byl to úplně jiný Brahms, než jsme slyšeli na začátku. Byl dynamický, s radostnými akcenty a rytmikou, jako tanec, který si vychutnáte na uvolněné after party. Dívky za efektní tečku sklidily značný vděk publika.
Hodnocení autorky recenze: 70%
Julia Fischer – houslový recitál
Julia Fischer (housle)
Julianna Avdějeva (klavír)
7. března 2018 Smetanova síň Obecního domu Praha
program:
Johannes Brahms: Sonáta č. 2 A dur op. 100
Karol Szymanowski: Mýty op. 30
=přestávka=
Dmitrij Šostakovič: Sonáta D dur op. 134
