Julie Svěcená: Housle jsou pro mě únikem do mého vnitřního světa

  1. 1
  2. 2
Julie Svěcená na housle začala hrát ve čtyřech letech a záhy se ukázalo, že podědila po rodičích talent a lásku k hudbě. Náš rozhovor vznikal v adventním čase, který v dnešní době provází často spíše hektika a stres než rozjímání a pohoda. Ale rozhovor s Julií Svěcenou o hudbě, o dětství a životě s houslemi byl příjemným a vítaným zastavením. Vždyť co jiného než právě hudba přináší kýženou předvánoční kouzelnou atmosféru.

Julie Svěcená (foto Jiří Šujanský)
Julie Svěcená (foto Jiří Šujanský)

Julie Svěcená absolvovala po studiu na Pražské konzervatoři postgraduální studium Master of Arts a Advanced Diploma na Royal Academy of Music v Londýně u profesora Rodneyho Frienda MBE. Je vítězkou či laureátkou mnoha houslových soutěží, například mezinárodní houslové soutěže Tibora Vargy ve Švýcarsku, Georga Philippa Telemanna v polské Poznani, mezinárodní houslové soutěže Jaroslava Kociana nebo mezinárodní rozhlasové soutěže mladých hudebníků Concertino Praga. Dnes se věnuje sólové a komorní hře.

Své první CD jste natočila v šestnácti letech. Jak k tomu došlo? A kde jste natáčeli?
Tehdy k tomu dal podnět úspěch na mezinárodní rozhlasové soutěži Concertino Praga, kde jsem získala první cenu právě v mezinárodní kategorii. Natáčelo se ve studiu v Praze na Smíchově. Pamatuji si, že jsem se na ten proces natáčení velmi těšila. V té době to byla pro mě jedna z prvních zkušeností tohoto typu. Nedlouho před tím jsem začala spolupracovat s mým kolegou, kamarádem, skvělým klavíristou Václavem Máchou, který tehdy souhlasil, že se mnou CD natočí, a byl mi při natáčení úžasným hudebním parťákem. Spolupracujeme spolu již dvanáct let a jsem za to velmi ráda.

Kteří z autorů, jejichž skladby na tomto CD jsou, stále figurují ve vašem repertoáru?
Skladby autorů, které na CD zní – ať už je to Ravel, Ysaÿe, Sarasate, Brahms, nikdy z repertoáru úplně nezmizí. Vždycky se k nim v určitou chvíli vracím a „opráším“ je.

Které skladatele máte dnes nejraději?
Je určitě těžké vybrat jen pár konkrétních jmen. Určitě to jsou odjakživa Dvořák, Mozart, Mahler, Šostakovič, Britten.

Je logické, že jako dcera vynikajícího houslisty jste začala také hrát na housle a to už ve čtyřech letech. Nelákal vás někdy přece jen i jiný hudební nástroj? Čím si vás housle získaly a jak vás ovlivnilo rodinné prostředí?
Vedle houslí mě vždy lákalo violoncello – nejen kvůli nižším rejstříkům, ale také kvůli mému idolu, kým odjakživa byla a stále je britská violoncellistka Jacqueline du Pré. Její hra velice ovlivnila také mé vnímání houslového zvuku. Ať už to bylo jejím celkovým hudebním projevem, výrazem, šíří tónu, frázováním. Pro mě ale na prvním místě byly vždy housle – díky rodinnému prostředí, ale také díky všem možným inspiračním podnětům, mým učitelům, mentorům, repertoáru a úžasným houslistům, které jsem poslouchala. Ať to byli Itzhak Perlman, Nathan Milstein, Yehudi Menuhin, Ida Haendel, Anne-Sophie Mutter, Frank Peter Zimmermann, Maxim Vengerov. Krom rodičů, obou vystudovaných hudebníků, mě k hudbě inspiroval také můj děda Jaroslav Čermák – klavírista a jeden ze zakládajících profesorů teplické konzervatoře. Vždycky mi hrával na klavír a já zase hrávala jemu, co jsem se zrovna naučila na housle. Dokázal o hudbě jako takové povídat velmi poutavě, přibližoval mi ji příběhy, vymýšlel různé melodie… Byl to takový náš zavedený rituál. A i to potom ovlivnilo mé pozdější rozhodnutí pokračovat v hudbě jako takové.

Julie Svěcená (foto Jan Jelínek)
Julie Svěcená (foto Jan Jelínek)

Vzpomenete si na své první housle? Vypůjčili je pro vás rodiče ze základní umělecké školy?
Přesně tak, byly to „zuškové“ housle – osminové.

Na jaký nástroj hrajete? Čím je výjimečný?
Již delší dobu hraji na italské housle z roku 1840, takže mám štěstí, že jsem se s nimi mohla patřičně sžít. Pro mě jsou výjimečné jejich barvou a zvučností, což je opravdovou výhrou pro každého muzikanta, protože vás při hře nástroj podpoří.

Studovala jste v zahraničí. Čím vás zahraniční studia obohatila?
Měla jsem možnost studovat několik let na Royal Academy of Music v Londýně, což mi dalo určitě nenahraditelné zkušenosti, spolupráci s úžasnými muzikanty i profesory – s lidmi, ke kterým jsem dlouho vzhlížela a nikdy jsem ani nedoufala, že budu mít možnost se s nimi potkat. A to všechno prožívat s nesmírně talentovanými mladými hudebníky z různých koutů světa. A také samozřejmě příležitost poznat anglický jazyk více do hloubky. Měla jsem velké štěstí a vážím si toho, že jsem to mohla zažít.

Věnujete se komorní i sólové hře. Máte k jednomu, či druhému blíže? Čím pro vás je komorní a čím sólová hra?
Záleží na okolnostech. Ale jinak je pro mě obecně komorní hra týmová práce, kde se setkávají různé osobnosti, které mají stejný cíl, ale zároveň každý vydá něco navíc sám ze sebe. Souhrn vzájemné hudební tolerance, velké podpory, adrenalinu a schopnosti umět se ve správnou chvíli přizpůsobit ostatním za účelem dosažení co nejlepšího společného výsledku. U sólové hry se můžete o něco více svobodně rozhodnout, že při momentální inspiraci pojmete určitou frázi jinak, tempo jinak, barvu tónu jinak. Je tam ještě více volnosti a možností experimentovat.

Co všechno ovlivňuje onu momentální inspiraci? Jak velkou roli hraje publikum, jak velkou roli sál?
Vše hraje svoji roli – prostředí, celkové rozpoložení. A tím pádem vnímání skladby jako takové v danou chvíli. A také ta velmi důležitá, dalo by se říct klíčová součást, kterou je energie, co přináší publikum na koncertech. Ta ale určitě působí jak při sólové hře, tak při vystupování v jakémkoliv uskupení.

Julie Svěcená (foto Jan Jelínek)
Julie Svěcená (foto Jan Jelínek)

Účastnila jste se festivalu komorní hry v Argentině – pro nás exotické zemi s představou divokých rytmů a tanga. Jaký zážitek jste si odtamtud odnesla?
Já se pohybovala převážně na jihu Argentiny v Patagonii, mezi horami a lesy bez jakéhokoliv mobilního signálu, což působilo, vzhledem k dnešní době, kdy jsme na mobilu závislí dennodenně, jako výborný detox. Tam se odehrávaly i kurzy, kde jsem působila jako lektorka. Na koncerty se potom jezdilo do měst, kde se ta úžasná a temperamentní vřelost projevila v potlesku z publika. Vzpomínám si, že jsme dohráli Mendelssohnův oktet či Brahmsův kvintet a připadali si jako na rockovém koncertě.

Chtěla byste se vrátit do Argentiny kvůli publiku, nebo kvůli „bezmobilovému“ detoxu? Nebo kvůli obojímu?
Dnes, pokud je to jen trochu možné, „bezmobilový“ detox praktikuji i doma. Každopádně by bylo skvělé zažít jej opět v těch nádherných končinách. Tak snad se to zase někdy podaří.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


3 2 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments