K 75 letům od úmrtí Achille Viscusiho
Achille Viscusi (27. 2. 1869 – 1. 7. 1945) byl představitelem italské baletní školy, podobně jako Augustin Berger. Při své práci kladl maximální důraz na poctivé taneční řemeslo postavené na klasické taneční technice, jíž se vyučil v Miláně u E. Caprotiho a u V. Zucchi v Paříži. Před svým pražským působením v Národním divadle sbíral zkušenosti po celé Evropě; s dětským souborem Teatro Rossini z Říma hostoval ve Španělsku a Francii, dále vystřídal několik italských divadel, byl angažován v Moskvě, Berlíně, Zábřehu, Budapešti nebo Vídni, Paříži nebo Berlíně. Záhřeb se pro něj stal významnou zastávkou, jelikož zde tehdy tančila jako sólistka česká tanečnice Aloisie Dobromilová, kterou si vzal za manželku.
V roce 1901 se Viscusi stal baletním mistrem baletu Národního divadla a stalo se tak na doporučení jeho švagrové Marie Dobromilové. U kritiky zpočátku mnoho úspěchů nesklízel, například o divertissementu tanců jednotlivých národů Terpsichore, kterou si „přivezl“ z Mezinárodní výstavy v Palais de la danse z Paříže, psaly Divadelní listy: „O choreografickém umění našeho baletního mistra nemožno zde tuze mluvit.“ Ani oslava šedesátých narozenin Antonína Dvořáka, k níž uvedl na pražské scéně Slovanské tance, se nevyvedla. Dobové listy referovaly o této inscenaci jako o díle, v němž postrádají národní ráz, vidí znehodnocení Dvořákovy hudby a pouhé předvádění pozlátka.
Změna v tomto směru nastala až po roce 1906. Do té doby Viscusi vybudoval soubor na technické úrovni a genderově vyvážený. U kritiky byl konečně chválen a z hlediska dramaturgie přinesl na první českou scénu balety Čajkovského a úspěšné baletní pantomimy Oskara Nedbala. Nechyběly však ani propady; například v podobě výpravné baletní pantomimy Na záletech nebo baletu Paní móda, v němž kritika nacházela „nedostatek logičnosti a spojitosti“ a postrádala umělecký vkus. Naproti tomu pantomima Závoj Pierotčin s hudbou Ernesta Dohnányiho byl „posledním výkřikem“ současného jeviště a Viscusi coby režisér a představitel role Ženicha sklidil úspěch.
Jedno z prvenství, které Viscusimu baletní historie připisuje, je první kompletní české uvedení Labutího jezera z roku 1907. Viscusi zachoval původní libreto, avšak měl snahu o přiblížení se českému publiku tím, že počeštil některé postavy (např. místo Odetty byla víla Milena, místo Odilie Dorna) a dokonce jednu přidal – vodníka, dědečka Mileny. „Labutí jezero se hrálo v Národním divadle až do roku 1912. Viscusi v něm prokázal své tvůrčí schopnosti a vytvořil s aparátem, který měl svého času k dispozici, představení dobré úrovně. Neměl možnost nějakého srovnání, nemohl znát dodnes slavnou verzi Maria Petipy z roku 1895. Tato příležitost se naskytla Pražanům o rok později (1908), když v pražském Neues deutches Theater hostovali ruští umělci z petrohradského Mariinského divadla.“
Viscusi byl také prvním tvůrcem, který inscenoval Čajkovského Louskáčka mimo Rusko. Zajímavé je, že v této době ještě nebylo zvykem pojit tento titul s vánočním časem. K úspěchu navíc přispělo i hostování ruské tanečnice Tamary Karsaviny.
Významným přínosem Achille Viscusiho se stala spolupráce s Oskarem Nedbalem na pantomimických baletech. Nedbalova hudba přinesla do českého tanečního světa novou, vyšší, umělecky posvěcenou kvalitu – hudba to byla ryze česká, jadrná, citově bohatá, lyrická i dramatická, převyšující vše, co bylo doposud v tomto žánru u nás vytvořeno. V Praze spolu Viscusi a Nedbal uvedli Pohádku o Honzovi, Z pohádky do pohádky, Princeznu Hyacintu. Do všem známého příběhu o hloupém Honzovi „vložili tvůrci i další významy: snažili se o alegorii české historie a české povahy. Když dobrák Honza sleze z pece a setřese netečnost, uvědomí si svou obrovskou sílu a dokáže mnohé. Vyzdvihovala se myšlenka ‚vítězné síly a nezkažené nezištné dobroty‘.“
Taneční báchorku Z pohádky do pohádky, složenou z vyprávění postavy babičky, z pohádky O Zlatovlásce, O statečném krejčíkovi, O Šípkové Růžence, Zvířátkách a Petrovských, uvedl Viscusi v premiéře 25. ledna 1908. V průběhu let se stala nejúspěšnějším dílem celé naší baletní literatury a má již daleko blíže k formě baletu než pantomimy, jelikož je důraz kladen na taneční části a libreto je dějově mnohem prostší.
Balet Princezna Hyacinta se svou stavbou blíží féerii a rozvíjejí příběh kováře, který touží najít poklad a dostane se, veden skřítkem, do podzemí hradu Trosky. Psalo se, že „Národní divadlo vypravilo pantomimu vskutku skvěle. Divák opravdu nevychází z údivu. Největšímu úspěchu těšila se scéna orientální, tanec španělský, obrazy dějství druhého, tance hyacint a začarovaná kovárna dějství třetího. […] Oba autoři byli spolu s režisérem představení p. Viscusim předmětem zasloužených pochval.“ Viscusi zůstával tak trochu ve stínu Nedbalova úspěchu, byla to především hudba, která byla kritikou vyzdvihována. Viscusi za Nedbalem posléze odešel do bratislavského divadla, avšak jejich spolupráce skončila Nedbalovou sebevraždou skokem z okna 24. prosince 1930 a Viscusiho odchodem do penze. Ale nepředbíhejme.
Po odchodu z pražského Národního divadla si Viscusi utvořil vlastní soubor, se kterým podnikl zájezd do Anglie. V roce 1913 působil jako choreograf v Rio de Janeiru, rok nato se vrátil do Vídně, kde v březnu 1914 choreograficky nastudoval v Ronacher Theater Nedbalův balet Andersen. Na začátku 1. světové války byl jako Ital rakouskými vojenskými úřady internován.
Od února 1918 do června 1919 pohostinsky působil v divadle v Brně. Ve spolupráci s baletní mistryní Marií Dobromilovou zde nastudoval Costova Lehkovážného Pierota, Delibesovu Coppélii, Bayerovu Královnu loutek a Čajkovského Labutí jezero. V letech 1919–1922 působil jako baletní mistr a choreograf v divadle v Ostravě, kde uvedl kompletní dobový repertoár, čítající již zmíněné tituly jako Louskáček, Z pohádky do pohádky, Coppélia, atd.
Poté sedm let působil na scéně bratislavského Národného divadla. Jeho práce měla pro slovenský balet klíčový význam. Dokončil totiž plnou profesionalizaci tohoto pouhé tři roky fungujícího souboru, od základu jej proměnil a posílil ostravskými tanečníky. Uvedl zde repertoár účelný a funkční, stojící na titulech, s nimiž měl úspěch v předchozích letech (např. Andersen, Pohádka o Honzovi, Labutí jezero, Giselle, Slovanské tance).
Trefně baletního mistra Achille Viscusiho popsala profesorka Božen Brodská: „Rodem Ital, náturou kumštýř, životem světoběžník a srdcem Čech. Velká tvůrčí, interpretační, organizátorská a pedagogická osobnost, kterou naše taneční historiografie dosud patřičně nezhodnotila – snad právě pro ten nečeský původ a cizokrajné jméno.“ Byl sice cizincem, ale získal československé občanství a v historii českého i slovenského baletu zanechal významnou stopu uváděním původní české tvorby a budováním zdejších souborů. Od jeho úmrtí právě uplynulo sedmdesát pět let.
Použitá literatura a prameny:
BRODSKÁ, Božena. Dějiny baletu v Čechách a na Moravě. Praha, AMU, 2006.
BRODSKÁ, Božena, VAŠUT, Vladimír. Svět tance a baletu. Praha, AMU, 2004.
HOLEŇOVÁ, Jana a kolektiv. Český taneční slovník. Praha, Divadelní ústav, 2001.
Online archiv Národního divadla Praha.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
