K diskuzi o Státní opeře

Do diskuze o Státní opeře Praha jsem nechtěl zasahovat. Především proto, že jsem v minulých letech vynaložil poměrně dost energie a času v různých poradních orgánech Magistrátu hlavního města Prahy a Ministerstva kultury (Poradní sbor primátora HMP, Komise pro přípravu koncepce účinnější podpory umění na MK, Komise navrhující zákon o veřejno-právních institucích v kultuře, Poradní sbor primátora pro transformaci SOP, Rada pro umění MK – oficiální názvy byly možná trochu jiné) v idealistickém přesvědčení, že když si politici vyberou svůj poradní sbor, že mu budou i naslouchat. Velmi jsem se spletl (snad s čestnou výjimkou poradního sboru primátora dr. Béma). Dále proto, že jsem svůj návrh koncepce (transformace) Státní opery Praha, konzultovaný s několika nezpochybnitelnými odborníky, zaslal oběma posledním ministrům kultury, stejně jako radním pro kulturu a primátorovi hl. m. Prahy, ale opět bez jakékoliv odezvy (s čestnou výjimkou krátkých osobních promluv s exministrem prof. Riedlbauchem). Protože se však v posledních diskuzích několikrát opět vynořila myšlenka, že by Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK mohl „převzít roli divadelního orchestru“ (a Pražský filharmonický sbor roli divadelního sboru), ozvat se patrně musím.

Tato idea je nepochybně inspirovaná situací ve Vídni (která ovšem vznikla za zcela jiné historické konstelace a především opačně – operní orchestr se z různých důvodů po určitou část svého pracovního času stal tělesem symfonickým, Vídeňskými filharmoniky) nebo v některých městech (nikoliv hlavních) v západní Evropě (zejména v Německu). Konstatuji, že je pro mě z mnoha důvodů nepřijatelná a budu proti ní, pokud budu ředitelem FOKu, ze všech sil vystupovat.

K problému Státní opery Praha samotnému

Eskalaci diskuze v posledních dnech vzbudila až (vynuceně zveřejněná) studie minitýmu Josefa Hermana, objednaná odborem umění a knihoven Ministerstva kultury ČR (mezitím zrušeným a „transformovaným“). Základním problémem studie je (a možná je to především problém zadavatelů), že je nazvána a prezentována jako „Koncepční model operního divadla v Praze (Ideová studie)“. Ona ale žádným modelem není, je jakýmsi úvodem do diskuze, který v závěru nabízí několik variantních řešení. 25 stránková studie (plus 11 stran příloh tabulek mapujících situaci německých divadel, excerpovaných z běžně dostupných materiálů důkladně pracujících německých institucí, z jiných zemí by se takové tabulky daly získat jen velmi obtížně) totiž nabízí 15 stran textu s více či méně podrobnými historickými exkursy a srovnávacími příklady řešení v evropském kontextu, zejména v Německu a Rakousku, s nimiž není proč polemizovat, dále 8 stránek úvah o využití potenciálu divadelních budov a možných projektech operního divadla v Praze, s nimiž v mnohém také lze souhlasit, a závěrečnou 3 a půl stránkovou kapitolu se slibným názvem Návrh řešení. Základem úvah o změnách je – velmi zhruba řečeno – snaha zachovat objem operních a baletních produkcí v Praze, zvýšit jejich uměleckou úroveň a „zefektivnit“ provoz (čili ušetřit peníze – byť sami autoři zdůrazňují fakt těžkého podfinancování celého oboru a vyvozují jakési budoucí šetření z „efektivnějšího a tedy i ekonomicky méně náročného operního provozu“ – s. 27 – sic!). Studie – podle mého názoru sice poctivě, ale pouze na základě velmi povrchních analýz – navrhuje šest řešení (některá doporučuje, některá ne), s nimiž je možno souhlasit nebo nesouhlasit. Nic víc, nic míň.

Účastníci spontánní veřejné diskuze často bez důkladné znalosti celého materiálu emotivně vytrhávají jednotlivé věty z kontextu (studie např. neříká, že ve Stavovském divadle se budou hrát jen Mozartovy opery, že bude privatizováno a bude tu hrát Pražská komorní filharmonie, jen ve dvou ze šesti navrhovaných řešení se hovoří o jakési „Mozartovské stagioně“, přičemž jinde autoři uznávají, že je divadlo vhodné i pro činohru). Emotivnímu tónu reakcí z řad zaměstnanců dotčených institucí i odborné a laické veřejnosti se však nelze divit. Jsme demokratickým státem (alespoň si to zatím stále myslím) a péče o kulturní dědictví je věc veřejná. Proto pro všechny zúčastněné je diletantský, a navíc skoro vrchnostenský přístup ministerstva kultury k problému, který se v Praze řeší ne dvacet, ne šedesát, ale sto padesát let, velmi iritující. Ministerstvo si problém nevymyslelo, zdědilo ho, a je chvályhodné, že se rozhodlo jej konečně vyřešit. Nerozumím však zvolenému způsobu. Všechna ta navzájem protichůdná prohlášení, tajnosnubné přípravy komisí, zadávání studií – a teprve, když něco „praskne“, jejich zveřejnění… Nejedná se náhodou o manažerské selhání, když to nazveme slovníkem, který je politiky s oblibou používán (jedná-li se o jiné)? A propos – jsem členem Rady pro umění i současného ministra kultury. Podle jeho statutu má kromě jiného projednávat zásadní a také aktuální materiály. Poradní sbor, který se má scházet – opět podle statutu – alespoň dvakrát do roka se za nové vlády doposud nesešel. Poprvé to bude 9. února, Státní opery Praha na programu jednání není. Patrně to zásadní problém není.

Ale abych jen nekritizoval, rád bych stručně naznačil základní východiska mého zmíněného návrhu. Jeho klíčovými body jsou:

1. Totální podfinancování
Žádné reformy, přesuny á la „škatule, hejbejte se“ či poloviční „reorganizace“ tento fatální problém nevyřeší. Chceme-li mít tzv. „světovou“ úroveň, musíme na to mít „světové“ peníze. Jinak se spokojme s tím, co máme (ostatně zase tak velká katastrofa to není, viz např. plejáda mladých kvalitních a perspektivních pěvců, kvalitní výkony orchestrů a sborů při kvalitním vedení, špičkový balet atd. – jinou otázkou je vedení souborů a dramaturgie).
Při chudobě státní „kasy“ (možná ale jen zdánlivé) to může vyřešit jedině vícezdrojové (kooperativní) financování. Na operu a balet v Praze by mělo přispět i Hlavní město Praha (třeba i Středočeský kraj) a měly by se vytvořit právní předpoklady pro vstup soukromého investora do jedné instituce. Navrhuji proto transformovat SOP z příspěvkové organizace státu do akciové společnosti, v níž budou mít rovnocenný podíl stát (MK) a Praha a bude se hledat soukromý investor, který by mohl odkoupit 20-40% akcií. Právně je to možné.
Jiným řešením by byla transformace do tzv. veřejnoprávní instituce v kultuře. To by ovšem ministerstvo nesmělo víc než půl roku (a se svými předchůdci víc než rok) váhat prosadit návrh zákona o VPI v parlamentu (leží tam připravený od jara 2010), kooperativní financování rovněž umožňuje.

2. Kvalita operních produkcí
Hovoříme-li o kvalitě operních produkcí, musíme se ptát po kvalitě uměleckého vedení, dramaturgie (jednotlivých inscenací), uměleckých souborů a sólistů.
Základem všeho je najít umělecké osobnosti do čela institucí a uměleckých souborů. To je samozřejmě velký problém, v některých oborech bychom patrně hledali jednodušeji, v jiných obtížně. Ale je to klíčové. Pokud se týká kolektivních uměleckých těles a sólistů, chápu, že požadavek prověřování kvality každého uměleckého pracovníka je pro stávající umělecké soubory nejbolavější problém. Předpokládaným novým uměleckým šéfům ale musí být dána možnost si soubory sami vybudovat. Týká se to ostatně i provozních složek a managementu. Způsobů je jistě více, včetně spolupráce se samotnými soubory. Vše musí proběhnout v souladu se zákony a nejlépe v sociálním souladu.

3. Návrh řešení – teze

A. V Praze mohou vedle sebe existovat dva divadelní domy, které provozují operu.

B. Národní divadlo
a) Zůstane příspěvkovou organizací zřizovanou MK.
b) Provozuje historickou budovu Národního divadla, Stavovské divadlo a Novou scénu.
c) Má dva plnohodnotné soubory: operu (orchestr, sbor, příp. operní balet – může být i externí, sólistický ansámbl) a činohru. Na Nové scéně dále působí Laterna magika.
d) Repertoár opery je koordinován s druhým operním domem a soustředěn na tituly vhodné pro technické, prostorové, ale také „ideové“ vybavení tří budov. V historické budově např. český repertoár, ale také romantické světové tituly (Čajkovskij, Weber), 20. století (Janáček, Martinů, Prokofjev); ve Stavovském divadle Mozart, Gluck, Donizetti, Mysliveček (klasická a předklasická opera); na Nové scéně experimentální tituly.
e) Činohra ND působí na všech třech scénách v současném rozsahu.
f) Některé tituly Státního baletu (viz dále) jsou uváděny na scéně historické budovy či Nové scény za doprovodu orchestru opery ND

C. Státní opera
a) Bude transformována do akciové společnosti, akcionáři jsou ministerstvo kultury a hl. m. Praha, bude možný vstup soukromého subjektu, stát si ale podrží majoritu.
b) Provozuje budovu nynější Státní opery Praha.
c) Má plnohodnotný operní soubor: orchestr, sbor, sólistický ansámbl, příp. operní balet.
d) Repertoár opery je koordinován s druhým operním domem a soustředěn na tituly vhodné pro technické, prostorové, ale také „ideové“ vybavení SOP. Velká romantická éra – Verdi, Wagner, Puccini, Berlioz, ale také velká díla 20. století a soudobá, opera i oratorium.
e) Je to domovská scéna Státního baletu, který zde uvádí velké baletní tituly.

D. Státní balet
a) Stane se samostatnou příspěvkovou organizací MK.
b) Vznikne sloučením baletů Národního divadla a Státní opery Praha.
c) Má sídlo v prostorách na Anenském nám. a domovskou scénu ve Státní opeře (s doprovodem orchestru SO).
d) Některé tituly uvádí i na scéně historické budovy Národního divadla a na Nové scéně (s doprovodem orchestru Národního divadla)
e) Zachovává stávající dramaturgii ND
f) Spolupráce s operními soubory je věcí diskuze. Variantami jsou jak spolupráce Státního baletu na titulech obou divadel (z provozních důvodů je ale patrné, že by musela být z celého baletu vyčleněna složka tanečníků pro operní tituly), tak vytvoření malých „operních“ baletů (třeba i externě zajišťovaných) u obou scén.

Výše uvedené teze jsou klíčové (a nelze zde zacházet do podrobných analýz). Z nich ale pak vyplývají již velmi konkrétní řešení, která by primárně měla vycházet z optimálních požadavků na kvalitu i velikost všech tří subjektů, tzn. postavit model provozu se vším, co obnáší, a konfrontovat jej s finančními možnostmi, přičemž princip kooperativního financování by měl umožnit celkové navýšení finančních prostředků. Podotýkám, že některá navrhovaná řešení týmu pana Hermana jsou jistě přijatelná (např. řešení problematiky technického zázemí – zvážení tohoto „technického“ holdingu je na místě).

Vyřešit gordický uzel opery v Praze není jednoduchý problém pro několikačlennou komisi. Řešení je jistě více a možnost diskutovat o nich musejí dostat i všichni zúčastnění. Nakonec ale rozhodne ministerstvo a jakékoliv řešení si najde své odpůrce. Bude-li však podpořeno důkladným odborným podkladem a širokou veřejnou diskuzí, může ministr usínat s čistým svědomím. Být jím, nic jiného bych si nepřál.

Autor je ředitelem Symfonického orchestru hl.m.Prahy FOK