K diskuzi o Státní opeře

  1. 1
  2. 2

Do diskuze o Státní opeře Praha jsem nechtěl zasahovat. Především proto, že jsem v minulých letech vynaložil poměrně dost energie a času v různých poradních orgánech Magistrátu hlavního města Prahy a Ministerstva kultury (Poradní sbor primátora HMP, Komise pro přípravu koncepce účinnější podpory umění na MK, Komise navrhující zákon o veřejno-právních institucích v kultuře, Poradní sbor primátora pro transformaci SOP, Rada pro umění MK – oficiální názvy byly možná trochu jiné) v idealistickém přesvědčení, že když si politici vyberou svůj poradní sbor, že mu budou i naslouchat. Velmi jsem se spletl (snad s čestnou výjimkou poradního sboru primátora dr. Béma). Dále proto, že jsem svůj návrh koncepce (transformace) Státní opery Praha, konzultovaný s několika nezpochybnitelnými odborníky, zaslal oběma posledním ministrům kultury, stejně jako radním pro kulturu a primátorovi hl. m. Prahy, ale opět bez jakékoliv odezvy (s čestnou výjimkou krátkých osobních promluv s exministrem prof. Riedlbauchem). Protože se však v posledních diskuzích několikrát opět vynořila myšlenka, že by Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK mohl „převzít roli divadelního orchestru“ (a Pražský filharmonický sbor roli divadelního sboru), ozvat se patrně musím.

Tato idea je nepochybně inspirovaná situací ve Vídni (která ovšem vznikla za zcela jiné historické konstelace a především opačně – operní orchestr se z různých důvodů po určitou část svého pracovního času stal tělesem symfonickým, Vídeňskými filharmoniky) nebo v některých městech (nikoliv hlavních) v západní Evropě (zejména v Německu). Konstatuji, že je pro mě z mnoha důvodů nepřijatelná a budu proti ní, pokud budu ředitelem FOKu, ze všech sil vystupovat.

K problému Státní opery Praha samotnému

Eskalaci diskuze v posledních dnech vzbudila až (vynuceně zveřejněná) studie minitýmu Josefa Hermana, objednaná odborem umění a knihoven Ministerstva kultury ČR (mezitím zrušeným a „transformovaným“). Základním problémem studie je (a možná je to především problém zadavatelů), že je nazvána a prezentována jako „Koncepční model operního divadla v Praze (Ideová studie)“. Ona ale žádným modelem není, je jakýmsi úvodem do diskuze, který v závěru nabízí několik variantních řešení. 25 stránková studie (plus 11 stran příloh tabulek mapujících situaci německých divadel, excerpovaných z běžně dostupných materiálů důkladně pracujících německých institucí, z jiných zemí by se takové tabulky daly získat jen velmi obtížně) totiž nabízí 15 stran textu s více či méně podrobnými historickými exkursy a srovnávacími příklady řešení v evropském kontextu, zejména v Německu a Rakousku, s nimiž není proč polemizovat, dále 8 stránek úvah o využití potenciálu divadelních budov a možných projektech operního divadla v Praze, s nimiž v mnohém také lze souhlasit, a závěrečnou 3 a půl stránkovou kapitolu se slibným názvem Návrh řešení. Základem úvah o změnách je – velmi zhruba řečeno – snaha zachovat objem operních a baletních produkcí v Praze, zvýšit jejich uměleckou úroveň a „zefektivnit“ provoz (čili ušetřit peníze – byť sami autoři zdůrazňují fakt těžkého podfinancování celého oboru a vyvozují jakési budoucí šetření z „efektivnějšího a tedy i ekonomicky méně náročného operního provozu“ – s. 27 – sic!). Studie – podle mého názoru sice poctivě, ale pouze na základě velmi povrchních analýz – navrhuje šest řešení (některá doporučuje, některá ne), s nimiž je možno souhlasit nebo nesouhlasit. Nic víc, nic míň.

Účastníci spontánní veřejné diskuze často bez důkladné znalosti celého materiálu emotivně vytrhávají jednotlivé věty z kontextu (studie např. neříká, že ve Stavovském divadle se budou hrát jen Mozartovy opery, že bude privatizováno a bude tu hrát Pražská komorní filharmonie, jen ve dvou ze šesti navrhovaných řešení se hovoří o jakési „Mozartovské stagioně“, přičemž jinde autoři uznávají, že je divadlo vhodné i pro činohru). Emotivnímu tónu reakcí z řad zaměstnanců dotčených institucí i odborné a laické veřejnosti se však nelze divit. Jsme demokratickým státem (alespoň si to zatím stále myslím) a péče o kulturní dědictví je věc veřejná. Proto pro všechny zúčastněné je diletantský, a navíc skoro vrchnostenský přístup ministerstva kultury k problému, který se v Praze řeší ne dvacet, ne šedesát, ale sto padesát let, velmi iritující. Ministerstvo si problém nevymyslelo, zdědilo ho, a je chvályhodné, že se rozhodlo jej konečně vyřešit. Nerozumím však zvolenému způsobu. Všechna ta navzájem protichůdná prohlášení, tajnosnubné přípravy komisí, zadávání studií – a teprve, když něco „praskne“, jejich zveřejnění… Nejedná se náhodou o manažerské selhání, když to nazveme slovníkem, který je politiky s oblibou používán (jedná-li se o jiné)? A propos – jsem členem Rady pro umění i současného ministra kultury. Podle jeho statutu má kromě jiného projednávat zásadní a také aktuální materiály. Poradní sbor, který se má scházet – opět podle statutu – alespoň dvakrát do roka se za nové vlády doposud nesešel. Poprvé to bude 9. února, Státní opery Praha na programu jednání není. Patrně to zásadní problém není.

Ale abych jen nekritizoval, rád bych stručně naznačil základní východiska mého zmíněného návrhu. Jeho klíčovými body jsou:

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
15 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments