K sedmdesátinám Vlastimila Harapese

Balet, který se v průběhu minulého století v Čechách a na Moravě emancipoval do podoby svébytného divadelního žánru, se u nás těší poměrně značné přízni určitého okruhu publika, ale nemá takovou tradici jako například ve Francii a v Rusku. V našich baletních souborech působí řada opravdu mimořádných špičkových tanečnic a tanečníků, ale nestává se běžně, aby tyto osobnosti vstoupily do obecného povědomí široké veřejnosti. Výjimkou, zcela jednoznačně potvrzující pravidlo, je bezesporu Vlastimil Harapes, který se v neděli 24. července dožívá v jeho případě opravdu neuvěřitelných sedmdesáti let.

Vlastimil Harapes (foto Robert Vano)
Vlastimil Harapes (foto Robert Vano)

Vlastimil Harapes se narodil v Chomutově jako nejmladší z šesti dětí a k tomu jediný kluk. Své dětství prožil ve vesnici Droužkovice nedaleko Chomutova. Byl hudebně i pohybově nadaný, a tak se ve čtrnácti letech stal posluchačem Konzervatoře. A jak tomu leckdy u mimořádných talentů bývá, jeho cesta ke hvězdám neměla úplně ideální začátek. V prvních letech mu prý nebyl klasický tanec příliš velkým kamarádem, ale postupně se vše přece jen změnilo. Školu absolvoval s vyznamenáním a v roce 1966 se stal členem baletního souboru Národního divadla.

Nemám příliš rád, když se kronikář, který se snaží zpřítomnit minulé děje, uchyluje k osobním vzpomínkám. Ale když to považuji za smysluplné, výjimečně to sám také udělám. Často vzpomínám na jeden červnový předprázdninový večer v roce 1971, kdy jsem navštívil jednu z prvních repríz legendární Weiglovy a Kůrovy inscenace Prokofjevova Romea a Julie.

S.Prokofjev: Romeo a Julie - Anetta Voleská (Julie), Vlastimil Harapes (Romeo) - ND Praha 1971 (foto Jaromír Svoboda)
S. Prokofjev: Romeo a Julie – Anetta Voleská (Julie), Vlastimil Harapes (Romeo) – ND Praha 1971 (foto Jaromír Svoboda)

Byl to po všech stránkách mimořádný zážitek. A další vývoj této inscenace mi dal za pravdu. Stala se nejúspěšnějším představením Baletu Národního divadla v jeho poválečné historii. Repríz bylo do června 1990, kdy byla inscenace stažena z repertoáru, celkem 226 a představení bylo také natočeno pro televizi.

Tehdy jsem se poprvé setkal s Vlastimilem Harapesem na scéně. Samozřejmě jsem znal jeho jméno, věděl jsem, že v Národním divadle na sebe upozornil už v řadě představení jako byly Sylfidy, Giselle, v níž byl výborným představitelem Alberta, Šípková Růženka, v níž tančil variace Modrého ptáka, a vynikl také v postavě Persea v baletu Gottfrieda von Einema Medúza.

A.Ch.Adam: Giselle - Marta Drottnerová (Giselle), Vlastimil Harapes (Vévoda Albert) - ND Praha 1969 (foto Pavel Horník)
A. Ch. Adam: Giselle – Marta Drottnerová (Giselle), Vlastimil Harapes (Vévoda Albert) – ND Praha 1969 (foto Pavel Horník)

Nebyla mi neznámá ani jeho tvář. Výrazně na sebe upozornil v roli hraběte Kristiána ve Vláčilově Markétě Lazarové, a to už měl za sebou první vystoupení před kamerami v úložce brigádníka v Rychmanových Starcích na chmelu.

V představení, které jsem tehdy viděl, tančil Vlastimil Harapes roli Merkucia, když Romea ztvárnil Bohumil Reisner a Julii tančila Michaela Vítková. Viděl jsem Vlastimila Harapese později i v roli Romea, byl vynikající jako vždy, ale nezapomenutelným zážitkem pro mě zůstal především jeho Merkucio. V něm mohl Vlastimil Harapes uplatnit všechny své přednosti, svou dokonalou taneční techniku propojenou se schopnosti vtisknout roli potřebný herecký výraz do jednotící podoby, dané jedinečností tanečníkovy osobnosti.

S.Prokofjev: Romeo a Julie - Pavel Ždichynec (Tybalt), Vlastimil Harapes (Merkucio), Bohumil Reisner (Romeo) - ND Praha 1971 (foto archiv ND)
S. Prokofjev: Romeo a Julie – Pavel Ždichynec (Tybalt), Vlastimil Harapes (Merkucio), Bohumil Reisner (Romeo) – ND Praha 1971 (foto archiv ND)

Už tehdy jsem si uvědomil dvě skutečnosti. Jednak fakt, že v tomto představení někdejší král českého tanečního umění Miroslav Kůra jakoby symbolicky předával korunu svému nástupci, a to v roli, která patřila předtím k jeho nejlepším. Starší kolegové, kteří pamatovali Kůru z minulých inscenací Prokofjevova baletu, vždy na první místo stavěli jeho Merkucia. A dále jsem si vzpomněl na jiný nádherný zážitek z Národního divadla, na Krejčovu fantastickou inscenaci Shakespearovy tragédie z roku 1963, v níž podobně exceloval v roli Merkucia Luděk Munzar.

A když jsem se později k těmto zážitkům vracel, začaly se v mé paměti ty dvě inscenace propojovat. Do jisté míry se staly symbolem začátku a konce období, kterému jsme říkali šedesátá léta a které pro naši generaci znamenalo vesměs rozhodující  etapu v životních osudech. A Weiglův a Kůrův Romeo a Julie se stal faktickým vyvrcholením českého baletu v době, kdy byl jednoznačně preferován dějový balet.

Teď už se definitivně vraťme k osobnosti Vlastimila Harapese. Role Merkucia a Romea definitivně nastartovaly jeho dráhu absolutního suveréna českého tanečního umění. Bylo těch rolí, kterým propůjčil jedinečnost svého výrazu na Národním divadle požehnaně. Byl vždy skvělým představitelem klasických pohádkových Princů, ať to byl Princ Desiréé v Čajkovského Spící krasavici alias Šípkové Růžence, Princové v Labutím jezeře, Louskáčkovi, Prokofjevově Popelce či v Nedbalově baletu Z pohádky do pohádky. Z dalších jeho významných rolí v inscenacích klasických baletních děl připomeňme alespoň Colina v Héroldově a Lanchberyho Marné opatrnosti, Basila v Minkusově Donu Quijotovi či Oriona v Délibesově Sylvii.

Byl skvělým Danilem i Severjanem v Prokofjevově Kamenném kvítku, Faunem v Debussyho Faunově odpoledni, Radúzem ve Weiglově taneční kompozici na námět Zeyerovy hry. V Petrovově Stvoření světa ztvárnil postavu Adama. Naplno mohl dát průchod své dokonalé všestrannosti ve ztvárnění rolí komplikovaného charakteru, naplněných vášní, jako byly titulní role v Chačaturjanově Spartakovi, Riedlbauchově Macbethovi, Lanchberryho taneční variantě Offenbachových Hoffmannových povídek anebo v postavě Escamilla ve Ščedrinově Carmen, uváděné pod názvem Vášeň.

Není divu, že Harapesových hereckých schopností začali využívat v hojné míře filmaři. Před mimořádně obtížný úkol postavil Vlastimila Harapese režisér Juraj Herz v roce 1976 ve filmu Den pro mou lásku, kde se po boku Marty Vančurové musel vypořádat se složitým psychologickým úkolem v postavě jednoho z rodičů, kterým nečekaně zemře jejich milovaná dcerka. Vlastimil Harapes to zvládl výtečně a prokázal, že je nejen taneční, ale také hereckou osobností.

J.Herz: Den pro mou lásku - Marta Vančurová, Vlastimil Harapes - 1976 (foto csfd.cz)
J. Herz: Den pro mou lásku – Marta Vančurová, Vlastimil Harapes – 1976 (foto csfd.cz)

Do širokého diváckého povědomí vstoupil především v postavách baletního mistra ve filmech Marie Poledňákové Jak vytrhnout velrybě stoličku, Jak dostat tatínka do polepšovny a posléze Jak se krotí krokodýli. A také v titulní roli ve filmu Juraje Herze Panna a netvor, kde mu partnerkou byla Zdena Studenková. Z jeho dalších filmových rolí jmenujme alespoň postavy ing. Ročka ve filmu Ivo Nováka Operace mé dcery a Čihana otce ve filmu Františka Antonína Brabce Bolero.

I.Novák: Operace mé dcery - Klára Pollertová-Trojanová, Vlastimil Harapes - 1986 (foto csfd.cz)
I. Novák: Operace mé dcery – Klára Pollertová-Trojanová, Vlastimil Harapes – 1986 (foto csfd.cz)

V letech 1987- 1989 byl Vlastimil Harapes sólistou a šéfem baletu Laterny magiky. Vytvořil zde titulní roli v úspěšné inscenaci Odysseus.

V roce 1990 se stal šéfem Baletu Národního divadla. Tuto funkci zastával nepřetržitě dvanáct let. Poprvé se představil jako choreograf v programu Ballet a la Classique složeném z několika krátkých klasických baletních děl. V roce 1994 uvedl spolu s Vlastimilem Jílkem Prokofjevovu Popelku k uctění památky Saši Machova. O tři roky později se Vlastimil Harapes vrátil na scénu ve Weiglově koncepci a Vaculíkově nové choreografii Prokofjevova Romea a Julie, ve které vystoupil v roli Vévody. Inscenace se stejně jako její původní podoba setkala s úspěšným diváckým  ohlasem a byla pak na repertoáru několik let.

S.Prokofjev: Romeo a Julie - Vlastimil Harapes (Vévoda) - ND Praha 1998 (foto Hana Smejkalová)
S. Prokofjev: Romeo a Julie – Vlastimil Harapes (Vévoda) – ND Praha 1998 (foto Hana Smejkalová)

Vlastimil Harapes byl režisérem dětského baletu Mauglí, režíroval rovněž  Maláskův balet Někdo to rád… podle známého amerického filmu a nastudoval ve své vlastní režijní koncepci Labutí jezero. Je autorem dalšího úspěšného dětského baletu- Broučků Otmara Máchy.

Vystoupil úspěšně v řadě činoherních rolí. Režisér Jan Kačer si jej obsadil například do postavy Ariela ve Shakespearově Bouři, několikrát spolupracoval s režisérem Gustavem Skálou, například v inscenacích Moliérovy Školy pro ženy, Kočáru nejsvětější svátosti Prospera Mérimée, ve vlastní Skálově hře Nevidím to černě a v roli Salieriho v multižánrovém Skálově programu Salieri? Mozart? na scéně libereckého Divadla F. X. Šaldy. V poslední době Vlastimil Harapes spolupracoval s košickým divadlem a účinkuje v Semaforu.

Častá a mimořádná byla Harapesova zahraniční vystoupení. S jeho tanečním mistrovstvím se mohli setkat diváci v Německu, Rakousku, Maďarsku, Francii, Velké Británii, Belgii, Holandsku, Řecku, Španělsku a řadě dalších evropských zemí, stejně jako milovníci baletu v Japonsku na Kubě nebo v Austrálii. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let pravidelně účinkoval ve  výtečném baletním souboru Deutsche Oper am Rhein v Düsseldorfu a Duisburgu. Bylo to například v inscenacích Labutího jezera, Minkusovy Bajadéry, baletů Duch růže, Orfeo, Kalevala a v roli Odyssea v baletu Sfinx.

Dlouhodobě se věnuje rovněž činnosti pedagogické na Taneční konzervatoři v Praze i v zahraničí (Florencie, Řím). Značné jsou rovněž jeho veřejné aktivity, z nichž vyzvedněme funkci čestného předsedy Českého hnutí speciálních olympiád pro osoby s mentálním postižením a uměleckého šéfa Mezinárodní konzervatoře Praha. Pravidelně zasedá v porotách prestižních tanečních soutěží.

Za své aktivity obdržel řadu významných vyznamenání. Připomeňme alespoň čestné členství a čestný řád Ruské akademie uměnovědné a hudební interpretace, Evropskou cenu Gustava Mahlera za baletní výkony, kterou mu udělila Evropská unie v roce 2000 a Cenu Thálie za celoživotní taneční mistrovství, kterou obdržel v roce 2011.

Vlastimil Harapes - Evropská cena Gustava Mahlera 2000 (foto euu-cz.org)
Vlastimil Harapes – Evropská cena Gustava Mahlera 2000 (foto euu-cz.org)

Popřejme upřímně Vlastimilu Harapesovi do dalších let a do jeho všech současných i budoucí aktivit hodně zdaru.

Mohlo by vás zajímat