Talich byl prostě dříč

Texty Ivana Medka (99)

V roce 1967 pozval Ivan Medek k mikrofonu Československého rozhlasu Karla Ančerla, Josefa Vlacha a Milana Munclingera, které spojovalo především to, že všichni tři byli žáky Václava Talicha. V rozhovorech s nimi Ivan Medek pojmenovával charakteristiky největšího českého dirigenta, k němuž měl sám nesmírně blízko a jemuž byl v nejtěžších chvílích jednou z opor.

V době, kdy na Talichovi leželo poválečné obvinění z údajné kolaborace s nacisty, přišla za ním skupina mladých hudebníků v čele s Ivanem Medkem, že chtějí pod jeho vedením pracovat. Tento projev důvěry byl pro dirigenta v době, kdy měl zakázáno spolupracovat s Českou filharmonií i Národním divadlem, životně důležitý. Jako už předtím, v říjnu 1945, kdy Medek zorganizoval Talichovo vystoupení na téma Duchovní problémy reprodukce v rámci Akademického týdne. Talich, jemuž od konce války nebylo dovoleno vzít do ruky taktovku, psal 31. října 1945 v dopise dvacetiletému Medkovi: „Dojímal mne zejména ten příliv mladých lidí a vědomí, že ti šli po celé to neuvěřitelné údobí věrně se mnou. Práce s mládím mě vždy okouzlovala a věřte, že po ničem netoužím tak jako po možnosti takové nějaké situace, kde by moje zkušenost se mohla snoubit s překotnou odvahou mladých ve společné práci. Nemohu nedoufat, že při všech těch možnostech, které nám dává nový život, by se nenašla právě tato možnost, z níž by mohlo vzejít leccos užitečného.“

Ivan Medek Václava Talicha poznával tehdy i v dalších letech. A otázka poznávání Talicha pro něj neztrácela naléhavost ani v době, kdy už dirigent nežil. Jasně to vysvítá z jeho úvodního slova k celému pořadu.
***

Ivan Medek: Poznat uměleckou osobnost velikého dirigenta je pravděpodobně stejně složité jako poznat každou lidskou osobnost. Protože poznat je trochu něco jiného než charakterizovat z toho, co o člověku víme, anebo z toho, co o člověku bylo řečeno anebo dokonce třeba napsáno v novinách.

Já si vzpomínám, že jsem toho o Václavu Talichovi věděl už jako kluk mnohem víc, než jsem vědět měl a než bylo dobré k tomu, aby ho člověk skutečně dobře poznal. Například jsem se dočetl, že to je člověk ješitný, že to je člověk zlý, že to je člověk bezcharakterní, že to je člověk, který by neměl v žádném případě stát na vedoucím místě jakékoliv české hudební instituce, tím méně třeba Národního divadla nebo České filharmonie. Na druhé straně že je to člověk geniální, že je to báječný společník, že je to skvělý interpret Dvořáka, Smetany, Suka, Nováka, že to je nejhorší interpret Smetany, Dvořáka, Suka, Nováka, že to je geniální dirigent pro řízení světové klasiky, zejména Mozarta, že to je naprosto neschopný mozartovský dirigent, že to je člověk zlostný, že je to člověk hodný, že to je člověk, který nemá vůbec žádný vztah ke své rodině, že to je člověk, který má rád svoji rodinu. A myslím, že bych mohl tímhle způsobem pokračovat donekonečna.

A pak jsem Václava Talicha poznal. Od konce války až do konce jeho života. Vlastně nepoznal, pokoušel jsem se ho poznat a poznávat každý den, kdy jsem měl příležitost být blízko něho. A někdy se mně to dařilo trošku víc, někdy trochu míň.

Jsem teď, léta po jeho smrti, v dost těžké situaci, mám-li se pokusit ve dvouhodinovém pořadu charakterizovat Václava Talicha jako osobnost a jako člověka. Vím, že to není možné, vím, že na to nestačí ani jeden pořad, ani jedna kniha, ani třeba znalost všech jeho gramofonových snímků. Ale přesto si myslím, že bychom se měli k Václavu Talichovi, nejenom dnes večer, vrátit, ale vracet pořád, protože to je jeden z těch dirigentů, jejichž umění tvoří základní pilíř toho, čemu se říká kultura dvacátého století. Alespoň u nás, ale rozhodně i ve světovém měřítku. A že bychom si měli něco z Talichova života a díla připomenout.

Bylo by dobře, kdybychom začali hudbou, ale předtím musíme říct ještě několik slov. Musíme si vzpomenout na rok 1918, na první koncert České filharmonie v nové osvobozené republice. Bylo to 30. října 1918, kdy poprvé zazněla premiéra nové skladby Josefa Suka Zrání, skladby, jejíž premiéru svěřil Suk tehdy málo známému Václavu Talichovi. Byla to premiéra, která znamenala začátek nové epochy v dějinách České filharmonie a v dějinách celého moderního českého reprodukčního umění. Premiéra, na jejímž základě se stal Václav Talich šéfem České filharmonie.

(hudba – Josef Suk: Zrání – Česká filharmonie & Václav Talich – ukázka)

V roce 1918, když řídil premiéru Zrání, bylo Václavu Talichovi třicet pět let. V roce 1954, když byl záznam ze zkoušky Zrání zachycen na gramofonovou desku, mu bylo sedmdesát jedna let. Mezi tím je celý lidský život, naplněný nepředstavitelným množstvím práce. Pokusme se podívat na ten lidský život i na tu práci, ať už v dokumentech, v zachycených záběrech z Talichových zkoušek anebo vzpomínkách těch, kteří měli možnost Talicha při práci vidět a spolupracovat s ním.

Snad jenom několik dat. Narodil se 28. května 1883 v Kroměříži. Přestěhoval se pak s otcem do Klatov a tatínek mu byl prvním učitelem. Bylo od začátku jasné, že z tohoto mladého a hezkého chlapce bude kumštýř, hudebník. Podařilo se mu dostat na Pražskou konzervatoř do houslové třídy profesora Mařáka. A později k Ševčíkovi, u kterého absolvoval. Stal se pak koncertním mistrem Berlínské filharmonie, kde poznal okouzlující a strhující osobnost Artura Nikische. Na krátký čas onemocněl, vrátil se zpátky. Dostal se do Ruska, kde byl koncertním mistrem v Oděse. Potom profesorem houslí a primáriem kvarteta v Tbilisi. A pak už dirigentem v Tbilisi. Odtamtud se vrátil do Prahy, kde řídil několik koncertů Orchestrálního sdružení. Pak několik let pobytu v Lublani, kde, jak sám říkal, dostal tvrdé základy, protože musel dirigovat operu, operetu, symfonické koncerty, všecko, co bylo zapotřebí a co bylo na repertoáru. Pak několikaletá práce v Plzni. A mezi tím vším spolupráce s Českým kvartetem, ve kterém ho pojilo zvlášť krásné a upřímné přátelství s Josefem Sukem. Suk Talichovi věřil a byl přesvědčen, že je to jediný dirigent, který dokáže realizovat nesmírně složitou, obtížnou a v té době vlastně vrchol moderní hudby u nás znamenající partituru Zrání.

Jak je ale možné, že si v roce 1918 a 1919 vybrala Česká filharmonie za dirigenta člověka jako byl Václav Talich, kterému bylo pětatřicet let a který měl tak málo zkušeností s prací s velkým symfonickým orchestrem a neměl vůbec žádné slavné dirigentské jméno? Myslím, že to je vlastně velké vysvědčení pro uměleckou a mravní vyspělost tehdejších členů České filharmonie, kteří, prostě řečeno, dali přednost tvrdé a těžké práci, kterou tušili u Talicha, před vnějším leskem a povrchním, rychlým úspěchem, který jim mohl slíbit jiný dirigent, například typu Čelanského, který vedle Talicha přicházel v úvahu a také byl od roku 1918/1919 vlastně prvním dirigentem České filharmonie, zatímco Talich byl po premiéře Zrání jmenován druhým. Až teprve od začátku sezony 1919/1920 se stal šéfem České filharmonie.

Proč totiž se rozhodli pro práci s Talichem? Česká filharmonie v té době věděla, že stojí na začátku něčeho, co se musí začít dělat úplně znovu. Orchestr nebyl konsolidovaný ani po umělecké, ani po lidské, a zejména ne po hospodářské stránce. A potřeboval tvrdou práci. To potřebuje koneckonců každé umělecké těleso a vždycky. Jenomže filharmonici si to uvědomili a svěřili se Talichovi, který jim v té době nemohl nic jiného nabídnout. Protože on se musel v té době sám také skoro všechno naučit. Neexistovaly gramofonové desky, neexistovala možnost srovnání. A všechno, co Talich dělal, mělo charakter experimentu, mělo charakter nové tvořivé práce.

Ovšem to slovo práce, které se bude v našem pořadu opakovat asi mnoho a mnohokrát, je právě pro charakteristiku Talicha nejdůležitější. Talich byl prostě dříč. Nebál se ale také riskovat. Nebál se riskovat, že se mu něco nepovede. Byl si vědom toho, že výsledek, s kterým předstupuje před obecenstvo, je výsledek nekonečných měsíců a často i let úporné práce, studia partitur, ale nejenom partitur, studia například řeckých a římských klasiků, sebevzdělávání, snahy po tom, aby se tento prostý, vlastně venkovský chlapec, dostal k pochopení toho nejvyššího, co v kultuře vůbec existuje. A že samozřejmě to všechno nese pečeť jeho osobitosti, pečeť jeho vlastních stanovisek, která je nutné měnit. Protože není možné dospět – já nevím – třeba v pětatřiceti nebo čtyřiceti nebo pětačtyřiceti nebo padesáti, a tak dále, letech, k nějakému definitivnímu názoru na Beethovena. To snad nemůže nikdo. A pokud to někdo o sobě tvrdí, tak to rozhodně není poctivé.

(pokračování)
Úvodní foto: archiv rodiny Medkovy