Operní magazín: s replikami z Dona Giovanniho se v Itálii domluvíte…

Operní magazín (5)
Wolfgang Amadeus Mozart: Don Giovanni – Hudební festival Znojmo 2016

Na Hudebním festivalu Znojmo jste si mohli v uplynulých letech podstatně rozšířit své obzory. Festivalový tým v čele s uměleckým ředitelem Romanem Válkem připravuje každoročně jednu inscenaci opery či jiného vokálně instrumentálního díla a sahá výhradně k repertoáru zřídkakdy uváděnému či u nás doposud vůbec neprovedenému. Na nádvoří Jihomoravského muzea, v kostele sv. Michala či v jízdárně v Louce u Znojma jsme tak viděli a slyšeli Vivaldiho Dorillu in Tempe, Purcellova Krále Artuše, Myslivečkova Motezumu, scénické ztvárnění hudby Lullyho, Monteverdiho madrigalů či Telemannova oratoria Daniel v jámě lvové nebo operu Platée Jeana-Philippa Rameaua.

V červenci 2016 se ovšem jízdárna Louckého kláštera stala místem provedení opery, kterou jistě není třeba zvlášť představovat. A přesto byl znojemský Don Giovanni v mnohém objevný, překvapivý, neslýchaný. Na příslovečné „místo činu“ se přesně po deseti letech v titulní roli vrátil nynější sólista Vídeňské státní opery Adam Plachetka, který se ke svým mozartovským kořenům hrdě hlásí a řadu let strávil právě s postavami této opery. Spolu s ním se představila sestava pěvců, které je jinak obtížné zastihnout ve stejný čas na stejném místě: Jana Šrejma Kačírková jako Donna Anna. Kateřina Kněžíková, která poprvé ve své kariéře vystoupila jako Donna Elvíra. Velšský basista Richard Wiegold jako Komtur, polský tenorista Krystian Adam jako Don Ottavio, barytonista Boris Prýgl coby Leporello. A spolu s nimi i umělci, které ze znojemských operních stagion naopak dobře známe: Lenka Cafourková Ďuricová jako Zerlina či Jiří Miroslav Procházka jako Masetto.

Představení se hrálo pouze třikrát, první reprízu vysílal v přímém přenosu Český rozhlas Vltava a druhou natočila Česká televize. A tak i ti, kteří se na znojemského Dona Giovanniho nedostali, mají šanci si jej prostřednictvím záznamu znovu zpřítomnit. Kompletní rozhlasový snímek je zavěšen na webu Českého rozhlasu Vltava zde .

Na zkoušce před představením v sobotu 9. července 2016 si na nás udělal čas titulní hrdina Adam Plachetka a autor hudebního nastudování Roman Válek, pozoruhodné pohledy na Giovanniho nám po premiéře poskytla také pedagožka a překladatelka Marie Kronbergerová.

Adam Plachetka (basbaryton), představitel Dona Giovanniho
Adam Plachetka: Je pravda, že se mi postavy opery Don Giovanni poněkud míchaly a stále ještě míchají, zpočátku jsem více zpíval Masetta než Giovanniho, protože to je postava, v níž mladý zpěvák spíše dostane příležitost na první kontakt s nějakým operním domem. Giovanniho jsem zároveň stále zpíval v Čechách. Hned po Znojemském hudebním festivalu 2005 jsem si prošel několika inscenacemi. Další rok v létě jsem ho zpíval ve stagioně Opery Mozart, pak jsem do něj vstoupil v sezoně v Národním divadle, mezitím jsem Giovanniho zpíval v Brně. Takže ta postava mě vlastně nikdy zcela neopustila, ale v zahraničí to ze začátku vždycky byl spíše venkovan Masetto.

Přiznám se, že to je jedna z rolí, které bych už rád pomalu opustil, ale stále se mi jako bumerang vrací. Už po loňské sérii v New Yorku jsem si myslel, že to bylo hezké rozloučení s touto postavou, že splnila svůj účel a že si ji už můžu odpustit. Ale nakonec se k ní v příští sezoně opět v New Yorku ještě ve třech představeních budu vracet.

Jakmile jednou přejdete od Masetta k Giovannimu, návrat zpět samozřejmě trochu bolí… Na druhou stranu musím říci, že jsem díky těm mnoha ztvárněním Masetta potkal spoustu kolegů, kteří zpívají Giovanniho na nejvyšší úrovni, a mohl jsem se od nich velmi učit. Takže ani této investované práce mi není líto.

Návrat od Giovanniho k Masettovi bolí? Zpívá se technicky jinak, je tak propastný rozdíl mezi nimi jako charaktery?

Hlavně jde o to, že Masetto je přece jen menší role. A když přičichnete k tomu, že táhnete celý večer jako titulní hrdina, tento krok zpátky je hlavně psychicky komplikovaný; prosedíte hodně času v šatně a říkáte si, že byste radši byl na jevišti a něco dělal.

Dá se o Giovannim a Masettovi přemýšlet jako o skutečných lidech, ne jako o stylizovaných postavách opery, která má v podtitulu psáno „dramma giocoso?“

Přemýšlel jsem o nich hodně a díval se na ně z mnoha úhlů, protože jsem prošel řadou produkcí této opery v obou úlohách a letos na podzim k nim přidám ještě Leporella, k němuž se nejspíš budu také častěji vracet. S postupem času si víc a víc uvědomuji, jak je důležité vnímat a ztvárnit postavu jako celek, pochopit její jednání a hlavně dojít ve vnímání postavy ke konsenzu s režisérem. Záleží mi na tom, abychom vždy tu figuru budovali v symbióze a ne se přetahovali o svá vlastní hlediska.

Myslím, že u obou postav je nejsilnějším momentem opravdovost. Na začátku před těmi deseti lety jsem Giovanniho vnímal jako někoho, kdo chce ostatní svádět, klamat a hrát si s nimi. Dnes čím dál více věřím tomu, že je to upřímný člověk, ovšem s naprosto odlišným žebříčkem hodnot, než má většinová populace. A tohle podání Giovanniho je z mého pohledu silnější. Tedy – téměř všechno, co dělá, dělá z přesvědčení. Byť mu to přesvědčení nikdy moc dlouho nevydrží.

A toto přesvědčení je spíše na bázi citové či rozumové? A je to vůbec reálná postava? Leporello vypočítává, kolik tisíc žen a dívek už měl, podle toho Giovanni takříkajíc „bere všechno,“ Leporellovi dává také za úkol, aby kteroukoli ženu, kterou potká, přivedl na zámek. Uvažuje Don Giovanni hlavou, srdcem, případně nějakým jiným orgánem…?