Kahánek a jeho žáci oživili v Rudolfinu provokativního „Bláznivého negra“ Juliuse Eastmana

Julius Eastman není autorem, jehož hudba se na českých i světových koncertních podiích objevuje často. Od jeho smrti v roce 1990 uplynulo již více jak třicet let, a i přesto Eastmanova hudba začíná poutat pozornost i na evropské straně Atlantiku až v poslední době. Ač vzdělán klasicky (na prestižním Curtisově hudebním institutu ve Filadelfii a na Státní newyorské univerzitě v Buffalu), jeho hudební odkaz není co do počtu dochovaných kompozic nijak rozsáhlý. Nejvýraznější pozornosti, a to jak pozitivní, tak negativní, se dnes těší skladby zejména ze série vyzdvihující témata rasismu či homofobie (takzvané Nigger Series z let 1979-80) Crazy Nigger, Dirty Nigger, Evil Nigger, Nigger Faggot a Gay Guerrilla.

V těchto dílech Eastman podává svědectví o svém hluboce osobním vnímání jinak konotačně negativního slova „nigger “. Odkazuje se zde ke kořenům, k prvním černochům na americké půdě, poukazuje na jejich význam v budování americké ekonomiky a propojuje tato témata s autobiografickými prvky uměleckého vyjádření své hudební a homosexuální identity. Bylo by však chybou domnívat se, že Eastmanova tvorba se omezuje pouze na tuto tematicky radikální linii. Duchovní reflexe Eastman dosahuje v dílech jako jsou například The Holy Presence of Joan d’Arc pro deset violoncell z roku 1981, Prelude to the Holy Presence of Joan d’Arc ze stejného roku, Hail Mary pro hlas a klavír z roku 1984, Buddha z roku 1983, nebo ve své poslední skladbě z roku 1989 Our Father pro dva mužské hlasy. I v těchto dílech však Eastman dosahuje zamýšleného sdělení podobným způsobem, se kterým jsme se v koncertní síni měli tu vzácnou čest seznámit. Vyvrcholení jeho již zmiňované Nigger series, rozměrnou skladbu Crazy Nigger, která v sobotu v Rudolfinu zazněla, lze považovat za reprezentativní ukázku jeho kompoziční techniky.   

Eastman používá techniku takzvané organické kompozice, v níž kombinuje minimalistické procesy s prvky pop music v kontextu často aleatorním, či jinak experimentálním. Měli bychom-li Eastmanovu skladbu připodobnit k některému obecně užívanému archetypu formy známé z „konvenční” artificiální hudby, pak nám k tomuto účelu nejlépe poslouží principy variací a ronda, v nichž se však tvorba kontrastů jednotlivých částí omezuje na artikulační a dynamicko-metrické proměny monotematického materiálu, přímočaře stavícího na hojnosti repetice a neutuchající proměnlivosti akcentace. „Každá nová část skladby obsahuje materiál části předchozí, něco k němu přidává a něco naopak vypouští. Tím se skladba postupně proměňuje, a to zejména vertikálně přidáváním dalších rytmických nebo barevných vrstev a prvků, spíše než horizontálně, jako je tomu třeba v případě známé Reichovy metody fázového posunu,” říká v programové brožuře Tereza Šindlerová.

Ze samotné podstaty improvizační praxe Eastmanovy hudby, k níž měl jako jazzový hráč blízko, můžeme bezpečně usuzovat, že sobotní výstup čtyř klavíristů byl stejně originální a neopakovatelný, jako všechna dosavadní i budoucí provedení tohoto díla. Pro tři mladé klavíristy na prahu profesionální hudební dráhy nebylo zjevně žádným problémem se pod vedením svého profesora s fyzicky náročným úkolem oživení partitury jen z části exaktní (Eastmanovy partitury nejsou doslovné, pro interprety jsou jen návodem, jak danou skladbu hrát) přesvědčivě vyrovnat.

Pečlivě a trpělivě budovanými vlnami zvuku přivedli posluchače do světa až hypnotického vytržení z lineárního vnímání času, v němž dojem i z pouhého okamžiku, zejména v částech exaltovaných, mohl zdánlivě trvat věčnost. Postupná akumulace napětí v sekcích dočasného zklidnění (pomalá opakování intervalu oktávy v různých registrech) naopak vytvořila atmosféru očekávání. Myslím, že s ohledem na stavební specifika hudby, která buduje svůj účinek na vrstvení pásem obdobných stylizačních faktur, a tedy na intenzivní a vše objímající rezonanci kompletního alikvotního spektra, nejsou tato tvrzení zásadně vzdálena realitě.

Eastmanův Crazy Nigger tentokrát zazněl samostatně. Není čemu se divit. Jedná se o skladbu, kterou je třeba v sobě nechat doznívat ještě dlouho po skončení koncertu. Potenciál její kombinovatelnosti s jinými díly, ať už Eastmanovými či jiných skladatelů, je tak značně diskutabilní. Z tohoto pohledu vnímám dramaturgické rozhodnutí uchránit ji jiných vlivů jako šťastně zvolené. 

Česká filharmonie a Galerie Rudolfinum – Julius Eastman: Crazy Nigger
20. listopadu 2021, 19:30 hodin
Rudolfinum – Dvořákova síň

Program:
Julius Eastman: Crazy Nigger, verze pro 4 klavíry

Účinkující:
Ivo Kahánek
Eliška Tkadlčíková
Anna Gaálová
Pavol Praženica