Kahánek a jeho žáci oživili v Rudolfinu provokativního „Bláznivého negra“ Juliuse Eastmana

V sobotu 20. listopadu 2021 proběhl ve Dvořákově síni pražského Rudolfina poslední koncert komorní řady České filharmonie. Dramaturg orchestru Radek Křižanovský tentokrát ve spolupráci s Petrem Nedomou, kurátorem výstavy s názvem Not Without Joy právě probíhající v Galerií Rudolfinum, nabídli posluchačům bez nadsázky skutečně maximálně nevšední zážitek. V podání čtyř klavíristů, profesora pražské HAMU Ivo Kahánka a jeho tří žáků Pavola Praženici, Anny Gaálové a Elišky Tkadlčíkové, zazněla bezmála hodinu dlouhá minimalistická kompozice amerického skladatele Julia Eastmana evokativně nazvaná Crazy Nigger.

Eliška Tkadlčíková (zdroj Česká filharmonie)
Eliška Tkadlčíková (zdroj Česká filharmonie)

Julius Eastman není autorem, jehož hudba se na českých i světových koncertních podiích objevuje často. Od jeho smrti v roce 1990 uplynulo již více jak třicet let, a i přesto Eastmanova hudba začíná poutat pozornost i na evropské straně Atlantiku až v poslední době. Ač vzdělán klasicky (na prestižním Curtisově hudebním institutu ve Filadelfii a na Státní newyorské univerzitě v Buffalu), jeho hudební odkaz není co do počtu dochovaných kompozic nijak rozsáhlý. Nejvýraznější pozornosti, a to jak pozitivní, tak negativní, se dnes těší skladby zejména ze série vyzdvihující témata rasismu či homofobie (takzvané Nigger Series z let 1979-80) Crazy Nigger, Dirty Nigger, Evil Nigger, Nigger Faggot a Gay Guerrilla.

V těchto dílech Eastman podává svědectví o svém hluboce osobním vnímání jinak konotačně negativního slova „nigger “. Odkazuje se zde ke kořenům, k prvním černochům na americké půdě, poukazuje na jejich význam v budování americké ekonomiky a propojuje tato témata s autobiografickými prvky uměleckého vyjádření své hudební a homosexuální identity. Bylo by však chybou domnívat se, že Eastmanova tvorba se omezuje pouze na tuto tematicky radikální linii. Duchovní reflexe Eastman dosahuje v dílech jako jsou například The Holy Presence of Joan d’Arc pro deset violoncell z roku 1981, Prelude to the Holy Presence of Joan d’Arc ze stejného roku, Hail Mary pro hlas a klavír z roku 1984, Buddha z roku 1983, nebo ve své poslední skladbě z roku 1989 Our Father pro dva mužské hlasy. I v těchto dílech však Eastman dosahuje zamýšleného sdělení podobným způsobem, se kterým jsme se v koncertní síni měli tu vzácnou čest seznámit. Vyvrcholení jeho již zmiňované Nigger series, rozměrnou skladbu Crazy Nigger, která v sobotu v Rudolfinu zazněla, lze považovat za reprezentativní ukázku jeho kompoziční techniky.   

Eastman používá techniku takzvané organické kompozice, v níž kombinuje minimalistické procesy s prvky pop music v kontextu často aleatorním, či jinak experimentálním. Měli bychom-li Eastmanovu skladbu připodobnit k některému obecně užívanému archetypu formy známé z „konvenční” artificiální hudby, pak nám k tomuto účelu nejlépe poslouží principy variací a ronda, v nichž se však tvorba kontrastů jednotlivých částí omezuje na artikulační a dynamicko-metrické proměny monotematického materiálu, přímočaře stavícího na hojnosti repetice a neutuchající proměnlivosti akcentace. „Každá nová část skladby obsahuje materiál části předchozí, něco k němu přidává a něco naopak vypouští. Tím se skladba postupně proměňuje, a to zejména vertikálně přidáváním dalších rytmických nebo barevných vrstev a prvků, spíše než horizontálně, jako je tomu třeba v případě známé Reichovy metody fázového posunu,” říká v programové brožuře Tereza Šindlerová.

Ze samotné podstaty improvizační praxe Eastmanovy hudby, k níž měl jako jazzový hráč blízko, můžeme bezpečně usuzovat, že sobotní výstup čtyř klavíristů byl stejně originální a neopakovatelný, jako všechna dosavadní i budoucí provedení tohoto díla. Pro tři mladé klavíristy na prahu profesionální hudební dráhy nebylo zjevně žádným problémem se pod vedením svého profesora s fyzicky náročným úkolem oživení partitury jen z části exaktní (Eastmanovy partitury nejsou doslovné, pro interprety jsou jen návodem, jak danou skladbu hrát) přesvědčivě vyrovnat.

Pečlivě a trpělivě budovanými vlnami zvuku přivedli posluchače do světa až hypnotického vytržení z lineárního vnímání času, v němž dojem i z pouhého okamžiku, zejména v částech exaltovaných, mohl zdánlivě trvat věčnost. Postupná akumulace napětí v sekcích dočasného zklidnění (pomalá opakování intervalu oktávy v různých registrech) naopak vytvořila atmosféru očekávání. Myslím, že s ohledem na stavební specifika hudby, která buduje svůj účinek na vrstvení pásem obdobných stylizačních faktur, a tedy na intenzivní a vše objímající rezonanci kompletního alikvotního spektra, nejsou tato tvrzení zásadně vzdálena realitě.

Eastmanův Crazy Nigger tentokrát zazněl samostatně. Není čemu se divit. Jedná se o skladbu, kterou je třeba v sobě nechat doznívat ještě dlouho po skončení koncertu. Potenciál její kombinovatelnosti s jinými díly, ať už Eastmanovými či jiných skladatelů, je tak značně diskutabilní. Z tohoto pohledu vnímám dramaturgické rozhodnutí uchránit ji jiných vlivů jako šťastně zvolené. 

Česká filharmonie a Galerie Rudolfinum – Julius Eastman: Crazy Nigger
20. listopadu 2021, 19:30 hodin
Rudolfinum – Dvořákova síň

Program:
Julius Eastman: Crazy Nigger, verze pro 4 klavíry

Účinkující:
Ivo Kahánek
Eliška Tkadlčíková
Anna Gaálová
Pavol Praženica

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments